Výrazně snížit počet dětí vyrůstajících v ústavech a naopak jim zajistit výchovu v rodinném prostředí je cílem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která platí již téměř rok. Posílila především pěstounskou péči, která by se měla od příštího roku částečně zprofesionalizovat.
O tom, že pro každé dítě je nejlepší vyrůstat v rodině, téměř nikdo nepochybuje. Někteří odborníci však varují, že plánovaný rychlý přechod k profesionální pěstounské péči a rušení zařízení pro ústavní péči skrývá řadu rizik. Mimo jiné i to, co potvrzují některé výzkumy, že velkou část dětí se nedaří nabídnout k adopci nebo jim zajistit výchovu v pěstounské rodině. Například ze šest let starého šetření vyplynulo, že z 800 dětí vhodných pro náhradní rodinnou péči se 23 procent nedařilo umístit. Důvody jsou podle Tomáše Čecha z katedry sociální pedagogiky Pedagogické fakulty MU různé, od zdravotního stavu dětí přes jejich věk až po etnickou příslušnost.
I když rodiče či stát o dítěti rozhodují, velmi málo se podle Čecha zajímají o to, co dítě skutečně chce a potřebuje. S kolegyní Michaelou Královou proto u několika pěstounů zkoumali, jak se děti v rodině cítí a jak vnímají svou roli v ní.
Výzkumníci nejprve mluvili s rodiči, ptali se jich na rodinnou a osobní anamnézu dětí, které mají v péči, zajímali se o vztahy s biologickými rodiči i o postup začleňování nového dítěte do pěstounské rodiny a jeho adaptace. „Hodně jsme se setkávali například s tím, že i když v nejužší rodině bylo vše v pořádku, problematická byla integrace do širší rodiny. Příbuzní lidem, kteří se pro pěstounskou péči rozhodli, příliš nepomáhali,“ uvedla Králová.
Zkušenost pěstounů
Částečně tuto zkušenost potvrzují i manželé z Břeclavi, kteří se před téměř čtyřmi lety rozhodli vzít si do pěstounské péče dvě sestry ve věku 3,5 a 4,5 roku. „Domníváme se, že holky nás už berou jako svoji rodinu, které si nesmírně váží, a ví, že je máme rádi. Naše vlastní děti se podílely na našem rozhodnutí stát se pěstouny, a nemají tedy s přijetím děvčat do rodiny problém. Naše děti přijaly obě holky okamžitě a velmi pozitivně. Širší rodina si po prvotních rozpacích zvykla také,“ uvedli manželé Jitka a Miloš.
Za komplikaci sama považovala spíše neznalost skutečného stavu dětí. „Teprve po jejich přijetí jsme zjistili, že mladší dívenka není jen mírně živější, jak nám bylo řečeno, ale má silný syndrom ADHD a také atopický ekzém, chronický zánět dutin a srdeční vadu. Starší sestra, která měla být úplně bezproblémová, trpí psychickou a citovou deprivací,“ poznamenala Jitka.
Za největší chybu systému však považuje pouštění dětí z dětského domova na prázdniny do biologické rodiny. Jejich děvčata zažila obtěžování alkoholiků, byla svědky hádek a ohrožování na životě. I v pěstounské péči se děti se svými skutečnými rodiči mohou setkávat, zkušenosti jsou však různé a kontakty většinou po čase ustanou.
„Spolupráce s biologickými rodiči je tragická. Otec je ve výkonu trestu, matka alkoholička pokračuje ve svém způsobu života. Holky přijela jednou navštívit, naslibovala jim možné i nemožné, včetně brzkého návratu domů. Holky tyto informace psychicky nezvládly a trvalo delší dobu, než se nám je podařilo uklidnit. K dalšímu kontaktu ze strany jejich matky pak už nikdy nedošlo,“ řekla pěstounka Jitka.
Podobné zkušenosti vyplynuly i z výzkumu. Pěstouni popisovali situace, kdy mezi biologickou a náhradní rodinou fungovala třeba i výměna dětí na kratší pobyt a děti to braly pozitivně až po chvíle, kdy původní rodiče začaly ztrácet zájem a děti v pěstounské péči se pak měly vztek i na ně. „Zaznamenali jsme i případ, kdy se sourozenci dostali do stejné pěstounské rodiny, ale v jiné době, a vyvolalo to mezi nimi silnou rivalitu. S dítětem v domově se totiž jeho biologická matka ještě stýkala a s jeho sourozencem u pěstounů už ne,“ uvedla Králová.
Výzkum u dětí
Po rozhovoru s rodiči se autoři výzkumu zaměřili na děti, u kterých využili takzvané projektivní metody. „Pomocí kresby rodiny a koláčů radostí a starostí jsme chtěli zjistit, jak samy děti vnímají pěstounskou rodinu. Metody mají výhodu v tom, že se hodí i pro menší děti a nejsou zatížené zprostředkovanými názory rodičů, jako je tomu u dotazníků,“ vysvětlila metodu Králová.
„Některé případy byly velmi komplikované. Setkali jsme se s dětmi, které měly radost, že mají rodinu. Bohužel se však ve výsledcích diagnostických metod odkrylo, že se přesto necítily být její součástí,“ popsala některá zjištění.
Důvodů pro podobné, někdy i rozporuplné pocity, je mnoho. Děti, které přicházejí do pěstounských rodin z ústavní péče či nevyhovujícího rodinného prostředí, jsou podle sociální pedagožky Pavly Štochlové z brněnské SOS dětské vesničky často velmi deprivované a nezřídka se u nich projevují problémy s učením či chováním.
I proto potřebují pěstouni mnohem častěji pomoc sociálních pedagogů, psychologů a dalších odborníků. „Práce s dětmi i rodiči je velice důležitá. Potřeba vyšší podpory je často dána i tím, že pěstounky mají dětí více. A starat se o šest různě deprivovaných dětí se nedá srovnat s péčí například o dvě zdravé děti vyrůstající ve funkční biologické rodině,“ podotkla Štochlová.
Právě to vnímá Čech jako další z možných rizik urychleného přechodu od ústavní péče k péči rodinného typu. „Více než šedesát procent dětí v pěstounské péči má nějaké specifické potřeby, ať už ve smyslu zdravotního znevýhodnění nebo v oblasti poruch učení či hyperaktivity. Čím více dětí, tím méně jsou rodiče schopní reagovat na individuální potřeby každého z nich a tím větší pak mohou být problémy a rodina může častěji selhat,“ podotkl.
Doplnil, že výzkum může pomoci například při vytváření podpůrných institucí pro pěstounské rodiny. „Z různých výzkumů plyne, že tyto rodiny cítí mnohem větší potřebu opory v systému, potřebu mít někoho, kdo s rodinou víc pracuje a může ji podporovat. Abychom však byli schopní reflektovat potřeby všech jejích členů, musíme vycházet nejen ze zkušeností pěstounů, ale i dětí v jejich péči,“ popsal možné využití svého šetření Čech.
Rozdíly ve výchově mezi ústavním a rodinným prostředím jsou velké. „Děti z dětských domovů nemají zažité automatické prvky chování z raného dětství. Život v domově vyžaduje tvrdost vůči ostatním, neohleduplnost, hrubost. Výchova v rodině by měla tyto věci napravovat, což se daří velmi těžce a pomalu. Po třech a půl letech sledujeme určité zlepšení, ale pořád korigujeme projevy neohleduplnosti vůči okolí. V psychické rovině nemyslí tyto děti vůbec na budoucnost, zajímá je pouze teď a tady. Z dětského domova jsou také zvyklé, že se jim pořád někdo věnuje, vymýšlí jim program a činnosti. To samé vyžadovaly holky od nás, a pokud jsme se je snažili vést k samostatnosti, bylo to s velkým vypětím a trucováním,“ popsala některé z rozdílů pěstounka.
Silné osobnosti
Pěstouni musí být podle odborníků psychologicky velmi vyzrálí. „Vnímám obrovské riziko také v tom, že společnost a potažmo ani pěstouni nebudou na náročnou péči o děti dostatečně připravení,“ zdůraznil Čech. Otázka tedy zní, zda jich bude dostatek. Podle Čecha by byla vhodná rozsáhlejší odborná příprava uchazečů o pěstounskou péči, možná i ve formě bakalářského studia a včetně osobnostního výcviku.
A jak to vidí sami pěstouni? „Pro pěstounskou péči by se měli rozhodovat lidé, kteří mají určitý pedagogický talent, jsou psychicky odolní a vyrovnaní a zdravotně způsobilí. Současně musí žít ve fungujícím pevném vztahu. Budou totiž zvládat nové komplikované situace, se kterými je tato péče spojena. Samozřejmostí je i kladný vztah k dětem a zájem o ně,“ zdůraznila pěstounka Jitka.
V současnosti zájemci o pěstounskou péči musejí absolvovat přípravný kurz, kde se dozvědí něco o právních otázkách náhradní rodinné péče, legislativě, ale také psychologii či péči o děti z rozdílných etnik. „Zájemce samozřejmě absolvuje i důkladné psychologické vyšetření, a pokud mu krajský úřad vydá rozhodnutí, že pěstounem být může, doporučuje zároveň i maximální počet dětí, případně i to, jaké děti může přednostně do péče získat,“ přiblížila nynější praxi Eva Urbánková z SOS vesničky v brněnských Medlánkách.
Profesionální pěstouni, kteří by měli fungovat od příštího roku, budou pobírat celoročně plat a musí být připraveni kdykoliv přijmout do péče dítě. Starat se o ně však budou jen krátkou dobu, než se vrátí do biologické rodiny nebo přejde do dlouhodobé pěstounské péče. Do této péče by se měli dostávat především kojenci. Podle Urbánkové v současné době roste počet lidí, kteří chtějí být pěstouny na přechodnou dobu, ale stagnuje příliv zájemců o dlouhodobou péči.
I když Čech zastává názor, že omezení počtu dětí, které jsou v České republice v ústavní péči, je žádoucí, nelze podle něj rušit ústavy okamžitě. Ne všechny děti vhodné pro pěstounskou péči se daří do rodin umístit a navíc existují i děti, které do náhradní rodiny nechtějí. „Ne pro všechny děti je pěstounská péče vhodná, a to z mnoha různých důvodů. Zkušenosti s její profesionalizací v jiných zemích nejsou jen pozitivní. Děti například často střídají pěstounské rodiny, což pro ně znamená další traumatizaci,“ dodala Štochlová.