Student FSS Jan Langer dělal v keňském Nairobi dva měsíce vedoucího fotografického kroužku pro děti z místního slumu. Jeho prezentace se stala součástí výstavy Cesta životem, cesta světem…, která dále představila dokumentární fotografie z Mosambiku, Zambie, Mongolska a Jemenu pořízené českými dobrovolníky. Na výstavě, která se uskutečnila na přelomu března a dubna na Fakultě sociálních studií, Langer představil celý projekt mezinárodního programu GLEN, jehož cílem bylo dát v jednom ze slumů v Nairobi příležitost několika dětem, aby pomocí fotoaparátů zachytily každodenní realitu těchto chudinských čtvrtí.
Po příjezdu jste rozdal dětem fotoaparáty a nechal je fotit ve slumu. Čeho se dá takovým typem projektu dosáhnout?
Když se na to dívám teď už s určitým odstupem, tak asi nedovedu odpovědět příliš konkrétně. Když jsem odjížděl, byl jsem nadšený, že fotografie mohou pomoct v rozšíření povědomí a že se díky tomu něco pohne. A stejnou myšlenku měli zřejmě i místní organizátoři. Ale nakolik taková věc opravdu něco změnila nebo změní se dá těžko změřit a já sám se to neodvažuju hodnotit.
Vy sám máte pocit, že je to v podstatě k ničemu?
To rozhodně ne, ale opadlo ze mě už takové to nadšení a představa, že se dostaví nějaký opravdu hmatatelný výsledek. Když jsem do Keni přijel, zjistil jsem, že situace je dost komplikovaná a opravdu zoufalá a že je velmi těžké se v tom vůbec zorientovat a zvládnout to. I když jsme se setkali předem s tamějšími lidmi a byli jsme na různých brífinzích, tak se šok na místě stejně dostavil. Další věc, že když se člověk vrátil a začal u nás přednášet a debatovat s veřejností, tak ne vždycky to lidi zajímalo tolik, jak jsem si předtím představoval. Nakonec je člověk rád za každého, kdo se ptá k věci a něco si třeba odnese.
Mohla akce nějak přímo pomoct třeba dětem, se kterými jste pracoval?
Se slůvkem pomoct už dnes zacházím opatrněji. Samotné děti z toho určitě měly radost a myslím, že jsem jim poskytl dobrý kroužek. To, že tam přijede někdo z Evropy, kdo je učí fotografovat a pracovat ve fotokomoře, se jen tak nestává. Měli možnost povídat si s někým, kdo nežije ve slumu, a byly nadšené tím, že by fotkami mohly pomoct své rodině nebo komunitě. Mnoho z nich říkalo, že nechtějí být slavní a bohatí, ale přejí si, aby se pro příští generace něco změnilo a aby jejich děti nežily v takové bídě. Věřily tomu, že se může něco změnit, víc než potom já sám.
Takže to pro ně mohla být motivace dostat se odtud nebo něco změnit?
Z první generace podobným způsobem fotících dětí se řada dostala do zahraničí a nyní působí jako fotografové. Někteří zůstali jako fotografové v Nairobi a pracují pro světové agentury. Jejich práce je cenná v tom, že se dostanou daleko dál než kterýkoliv cizinec. A takový význam mají i fotky těch dětí. Dokáží se objektivem dívat jinak.
Zmiňoval jste rozšíření povědomí o slumech. V čem je problém?
Obecně se o slumech moc neví, spíše jen z odborných studií. K veřejnosti se občas dostanou jen informace z médií a ty bývají povrchní. S Keňou byly donedávna spojovány spíše představy o panenské přírodě a národních parcích, v hlavním městě je realita ale poněkud jiná. Běžný člověk tuší, že slumy existují, ale to je vše. Dokonce i odborné statistiky nemohou uvádět přesná data, protože je obtížné je získat od místních autorit, které tyto informace zkreslují.
Proč tyto informace tají nebo zkreslují?
Keňské vládě velice záleží na turistickém ruchu a na tom, aby jej nekazily žádné negativní vizuální vjemy nebo špatný image. Proti bujení slumů moc nedělají, řeší spíše jen důsledky. Například děti ulice vyklízejí do záchytných zařízení, aby nebyly na očích, ale preventivní programy jsou spíše záležitostí neziskových organizací dotovaných ze zahraničí
Jaká je vůbec příčina vzniku těchto slumů v Nairobi a proč se s nimi nic nedělá?
Nejsem žádný odborník, ale hlavní příčinou je podle mě dlouhotrvající společenská změna. Lidé přicházejí do měst, protože nejsou schopni udržet svůj starý způsob života na venkově. Ty důvody, proč nejsou zemědělci ani pastevci na venkově schopni přežít, jsou poměrně složité, souvisí s ekonomikou a opatřeními ze strany státu. Existují ale například i zákony omezující tradiční rituály, takže lidé jsou často přímo vytrháváni ze svých tradic. Potom prodají to málo, co mají, stahují se do měst a doufají v lepší budoucnost. Jen málokteří ale najdou práci. Většinou uvíznou ve slumu, a v takovém prostředí je hrozně snadné ztratit naději a propadnout se na úplné dno. A lidí přichází stále víc a víc, takže slum roste co do počtu lidí, ale ne co do počtu obydlí. A proč se s tím nic nedělá? Vláda má jiné priority. Navíc mnoho z ústavních činitelů a městských zastupitelů jsou lidé, kteří na chudobě bohatnou, pronajímají chatrče, které sami vlastní, novým přistěhovalcům a čím více jich přichází, tím větší cenu mohou nasadit – jednoduchý zákon nabídky a poptávky.
Když jste přijel do slumu, byl to pro vás šok. Proč?
Jedna věc je číst o tom a vidět fotky a druhá být přímo na místě, navštěvovat domorodce v jejich chýších a brodit se po kotníky v odpadcích. A když se pak bavíte s těmi lidmi, tak v jejich pohledu vidíte beznaděj i smířenost. Dávají vám ale i najevo, že vy si žijete někde v Evropě a oni se tady mají takhle. Bariéra je proto hodně velká. Jejich představa o pomoci je, že jim teď hned a tady dáte peníze nebo jídlo. To, že tam přijíždíte s nějakým dlouhodobým cílem a s nějakou myšlenkou, nechápou nebo to pro ně nic neznamená.
V materiálech k projektu uvádíte, že vám jeden desetiletý chlapec řekl: Víš, Jane, teď jsme přátelé, ale přijde tma a můžu tě zabít … Jak číst takovou větu?
Musím přiznat, že když mi to řekl, tak mi opravdu spadla čelist. Dřív než jsem s dětmi začal pracovat, tak jsme si dlouho povídali o tom, jaké je to žít ve slumu ze dne na den. Probírali jsme se starými fotografiemi a narazili jsme na fotky nějakého násilí a krádeží a začali jsme se bavit o bezpečnostní situaci. Povídal, že si nikdo nemůže být jistý. Dochází ke znásilnění a vyřizování si účtů v etnických sporech. Navíc je tam opravdu tma, protože nikdo nemá elektřinu. Antony mi prostě chtěl vysvětlit, že po setmění se věci mohou mít jinak, než vypadají za bílého dne.
______________________________________________________________
Polovina obyvatel města Nairobi bydlí na 5 % celkové rozlohy obydlených míst
Polovina zjištěných vlastníků pozemků a chatrčí ve slumech jsou vládní úředníci nebo poslanci
Až 2 500 lidí žije ve slumu Mathare na jednom hektaru, až 400 lidí sdílí jednu toaletu
V roce 1971 žilo v nairobských slumech 167 tisíc lidí, dnes je to blízko 3 miliónům
Polovina světové populace žije ve městech – 1/3 světové městské populace žije ve slumech, to znamená 1 miliarda
