Konferenci s názvem K sobě, k druhým, k profesi uspořádalo koncem března Akademické centrum osobnostního rozvoje (ACOR) působící při Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty. Podle řešitelů projektu a pořadatelů konference, Bohumíry Lazarové a Jana Koláře, bylo cílem konference zprostředkovat setkání vysokoškolských učitelů a lektorů, působících v oblasti vzdělávání pedagogických pracovníků, i všech ostatních, kteří pracují s programy podporujícími rozvoj osobnosti.
Jak interpretovat název konference K sobě, k druhým, k profesi?
Lazarová: Existuje řada konceptů, jak chápat osobnostní rozvoj. Obvykle se má za to, že osobnostní rozvoj spočívá především v nacházení cesty k sobě samému. Součástí osobnostního rozvoje je ale také hledání cesty k druhým – tedy rozvíjení sociálních dovedností. Z těchto tendencí jsme při volbě názvu konference vycházeli. Třetí směr jsme přidali my, protože jsme chtěli takto široké téma zaměřit především na osobnostní přípravu ve vztahu k profesím, pro které jsou vzděláváni studenti na Ústavu pedagogických věd, ale samozřejmě i v jiných vysokoškolských institucích – především na učitelských fakultách.
Co si konkrétního představit pod pojmem osobnostní příprava na profesi?
Kolář: Na takovou otázku neexistuje jednoznačná odpověď a je tak možné naznačit ji jen v hlavních obrysech. Výkon některých povolání – například právě učitelského – je založený na kontaktu s živými lidmi. Takové povolání není možné vykonávat bez určitých osobnostních, respektive sociálních charakteristik či dovedností. Tito lidé by měli umět vytvářet a udržovat vztah nejen k druhým, ale také k sobě samému. Nejde o dosažení nějakého ideálu ve smyslu stát se dokonalou osobností, ale prostě si sám v sobě udělat pořádek. To se pak odrazí i v lepším vztahu a přístupu například k žákům.
Lazarová: To je jednoduché. Má-li někdo podporovat u dětí jejich osobnostní a sociální rozvoj – a to je jedno z průřezových témat rámcových vzdělávacích programů – tak by měl začít u sebe.
Dá se říct, jaké jsou konkrétní vhodné osobnostní charakteristiky učitele?
Lazarová: Právě na tuto konferenci jsme pozvali řadu lidí, kteří již dlouhá léta uvažují, diskutují a publikují na téma, jakými kompetencemi by měl být dobrý pedagog vybaven. Je samozřejmě možné hovořit i o určitých osobnostních vlastnostech, ale pouštěla bych se na tenký led, pokud bych chtěla všechny tyto požadované vlastnosti vyjmenovávat.
Kolář: Ideál dobrého učitele či pedagogického pracovníka v širším slova smyslu samozřejmě existuje, můžeme tedy uvádět, že má mít přirozenou autoritu, být osobnostně zralý, sebereflektivní, tvořivý a podobně. Podíváme-li se ale do podmínek profesní přípravy těchto odborníků, nastává dle mého názoru trochu potíž. Objevuje se zde totiž relativně málo vzdělávacích příležitostí tyto osobnostní parametry kultivovat. Chybí zdroje, a to především materiální a personální. A to byl důvod, proč jsme do projektu šli. Nezůstali jsme přitom uzavřeni v akademickém prostředí. Nejen na konferenci jsme dali prostor i těm lidem, kteří se touto tematikou zabývají přímo v terénu, mimo akademickou půdu, jdou do věci často intuitivně, ale s velkými zkušenostmi, a nejsou přitom na odborném poli příliš vidět. Nemají totiž často potřebu o své práci psát. Prostě ji dělají.
Konferenci jste se tedy rozhodli uspořádat, aby se tyto koncepce střetly?
Kolář: Ano. My jsme si v ACORu vytvořili vlastní koncepci osobnostního rozvoje, kterou jsme v rámci projektu formovali ve spolupráci s řadou odborníků z akademické půdy i z praxe. Máme tak svůj systém, který se zaměřuje na rozvoj právě třeba schopnosti sebereflexe, posílení sociálních a konkrétních profesních dovedností. Netvrdíme ale, že náš systém je jediný správný a hotový jednou provždy. Právě touto konferencí jsme chtěli nabídnout naše představy dalším lidem a dát také možnost ostatním ukázat, jak to dělají oni.
