Jiří Dienstbier by o Balkánu mohl vyprávět jako málokdo. Při své práci
se s tamější kulturou setkává každý den. Prostřednictvím Rady pro
mezinárodní vztahy se snaží o znovuobnovení vazeb, které Českou
republiku a státy bývalé Jugoslávie dříve poutaly.
Jak konkrétně může podle vás Česká republika pomoct balkánským zemím při vstupu do Evropské unie?
Samozřejmě je to možné několika způsoby. Jednak tím, co děláme my – navazujeme kontakty na všech úrovních. Mimo jiné jsme zorganizovali výtvarnou soutěž pro studenty, o kterou byl hlavně v Sarajevu a v Černé Hoře obrovský zájem. Tamější lidé žili léta v izolaci a teď využívají každé možnosti, jak ony kontakty navázat. Druhá věc je to, co se dělá na státní úrovni formou rozvojové pomoci nebo zlepšením možností cestovat. A určitě pomáhají i iniciativy soukromých podnikatelů.
Podle Dientsbiera Češi tradičně podporují Srby. Foto: Martin Kopáček.
Obecně platí, že média všechno zjednodušují. Navíc se zabývají především každodenními tématy, a tím problematika Kosova rozhodně není. Ale s tímto problémem se nepotýkají jen naše noviny, jde o celosvětový trend. Moderní média se zřekla analýz a hloubkových komentářů, které si zrovna situace na Balkáně vyžaduje. Přitom naši lidé mají k Balkánu velmi dobrý vztah, to je otázka tradice. Vidíte to i na podpoře Srbů. My je prostě máme rádi a nechceme, aby se děly věci, které zhoršují jejich pozici v Evropě.
Jak se díváte na studentské výměnné pobyty? Nemyslíte, že by vysokoškoláci měli raději zůstat ve své zemi a neutíkat, jak se často stává?
Nejlepší by bylo, aby odjeli do světa na zkušenou, a pak se vrátili, což se často neděje. Studenty to bude lákat ven, pokud doma nenajdou uplatnění. Na druhou stranu znám špičkového specialistu ze Srbska, který si už svou prací vydělal ohromné jmění. Ten si teď řekl, že svůj ústav přesune z Valencie do Bělehradu. Jde ale přirozeně o dlouhý proces.
