Autorem hry je vedoucí Katedry mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU Jakub Macek, který má psaní jako letitý koníček a se zakladatelem Divadla Feste a režisérem Jiřím Honzírkem spolupracoval už na pěti hrách. Tuhle i všechny předchozí vytvořil při svojí standardní práci. „Přes akademický rok nic nenapíšu, takže jsem to plánoval na léto, ale jeho část jsem byl pracovně neschopný a všechno se to posunulo, takže některé hotové obrazy jsem nosil až na čtené zkoušky,“ popisuje autor hektické podzimní týdny.
Myšlenka dostat na jeviště příběh „prvního syna“ je ale daleko starší, zrodila se v hospodských diskusích o fascinujících osudech některých osobností českého politického a společenského života. Macek a Honzírek už se obdobně věnovali Emilu Háchovi nebo Janu Husovi a teď zpracovali jednu intenzivní část života Jana Masaryka. Nebyla to ale ta, se kterou si ho spojuje nejvíc Čechů – jeho mýty opředená smrt. Vůči té se autoři inscenace vymezí hned na začátku a berou diváka do období po anšlusu Rakouska, kdy se Masaryk jako československý velvyslanec v Londýně snažil zmírňovat tehdejší britskou politiku appeasementu. Celý příběh je ale fikce.
„Nejsem historik, takže pracuju tak, že si vezmu sekundární literaturu, knížky a články, a všechno to přečtu, abych postavu nějak smysluplně pochopil a dovedl se s ní sžít. A pak dám všechny tyhle historické věci stranou, protože mým úkolem v té chvíli není psát odborný text. Je to moje interpretace osobnosti Jana Masaryka,“ vypráví Macek.
K divadlu se propracovával postupně. Když přišel jako student do Brna, seznamoval se se zdejším prostředím a novými lidmi mimo jiné tím, že psal sci-fi povídky. Až časem se potkal s režisérem Honzírkem, který ho před lety poprosil, jestli by nepomohl s dialogy ve hře 89 – Trenažér jedné revoluce. „Nová hra stojí na tom, že o Masarykovi mladším něco víme a je to neobyčejně zajímavé. Že byl na jednu stranu velice společenský a schopný, ale také psychicky a charakterově nestabilní a také, že v roce 1938 podnikl velké věci, které mu ale nakonec nevyšly,“ naznačuje Macek a zároveň tím vysvětluje, proč jeho hra není lineárním vyprávěním o životě člověka nebo hraným dokumentem.
V jednotlivých obrazech má Jan Masaryk různé polohy, takže se odhalují různé stránky jeho osobnosti a vztah k sestře Alici, otci i matce. Jestli se v Česku nedávnými oslavami 100. výročí založení Československa utužil masarykovský mýtus, Mackova hra ho zase nahlodává podobně jako nedávný snímek Hovory s TGM nebo kniha Pavla Kosatíka Jiný TGM. Ukazuje, že i tato rodina měla stejné problémy jako mnohé jiné. „A to je přece dobře, že o tom mluvíme, ne?“ říká Macek. Hra podle něj není snahou hanit Masarykovu rodinu, ale poukázáním na to, že to svým dětem první československý prezident neudělal v životě lehké.
Premiéra inscenace „Diagnóza: Masaryk“ se v brněnské Industře odehrála 22. ledna, další lístky jsou k mání na reprízu 23. února. Autor hry ale na závěrečné děkovačce nebyl a nebude k vidění. „Nechodím na ně, protože nikdy nevím, jak se mám tvářit. A taky si myslím, že to je poděkovaní performerům, ne mně, který svoji práci odvedl před půl rokem,“ říká Macek, kterému prý stačí, když si o jeho hře budou diváci povídat u piva.