„Vzdělání, kvalita, komunita a důvěra“ se staly hlavními leitmotivy letošního ročníku, zaměřeného na strategické řízení kvality studijních programů a evropské standardy. Hned v úvodním bloku zazněly mezinárodní příspěvky z Německa, Belgie a Portugalska, které nabídly inspirativní pohledy na to, jak lze kvalitu řídit a rozvíjet v různých národních kontextech.
„Výběr řečníků jsme volili nikoli podle zemí, ale s ohledem na trendy v oblasti zajišťování kvality na mezinárodní úrovni. Proto jsme také oslovili Iringa Wassera, který je aktivní v mezinárodních sítích kvality ve vzdělávání a je také generálním ředitelem společnosti ASIIN, aby nám představil, jak funguje model institucionální akreditace, Jakub Grodecki nám přiblížil aktivity EURASHE, která spolu s EUA udává tón v evropské debatě o kvalitě, ale samotné akreditace provádějí národní agentury. Do třetice nám systém v praxi představil Rodrigo Teixeira Lourenco, prorektor veřejné vysoké školy Polytechnic Institute of Setúbal. Všechny tyto příspěvky nám pak otevřely cestu k následným debatám a workshopům,“ vysvětlila Kateřina Oleksíková, ředitelka Odboru pro kvalitu RMU, který konferenci HKVŠ organizuje.
Rektor MU Martin Bareš a prorektor pro vzdělávání a kvalitu Michal Bulant při slavnostním zahájení jubilejního ročníku v konírně telčského zámku nezapomněli zmínit historii celé konference a poděkovali všem, kteří ji léta budovali, přičemž rektor Martin Bareš zdůraznil, že bez kvalitního vzdělávání nelze dosahovat ani excelentních vědeckých výsledků. Z původně odborného setkání několika desítek účastníků se za čtvrtstoletí stala respektovaná platforma pro sdílení dobré praxe, diskusi o výzvách a možnostech a reflexi vývoje českého vysokoškolského prostředí.
„Quo vadis, kvalito?“
Masarykova univerzita, která konferenci organizuje od roku 2010, přivítala v Univerzitním centru Telč více než stovku účastníků – zástupce MŠMT, vedení vysokých škol, fakult, administrativních pracovníků pro kvalitu i studentů.
Ti si společně kladli podobné otázky: Kam by měl směřovat systém zajišťování kvality v dlouhodobém horizontu? Je na české prostředí aplikovatelná praxe z Rakouska či Finska, unese české veřejné vysoké školství více autonomie a vlastní zodpovědnosti za kvalitu studijních programů? Co v českém systému zajišťování kvality chybí a co v něm přebývá? Co by se v současném nastavení mělo změnit?
Jako vstupní informace účastníkům konference posloužily právě zkušenosti ze zahraničí. Akreditace ASIIN vychází z hodnocení skutečně dosažených výsledků učení (Learning Outcomes), které odpovídají požadavkům odborných komunit i trhu práce. ASIIN pokrývá široké spektrum oborů – od technických a přírodovědných až po medicínu či ekonomii – a je jedinou specializovanou agenturou, která v těchto oblastech akredituje podle mezinárodních kompetenčních rámců. Proces akreditace zahrnuje důkladné peer-review, analýzu výstupů studujících a aktivní zpětnou vazbu stakeholderů během návštěv. Výsledkem je nejen záruka kvality, ale i důležitý nástroj pro inovaci a modernizaci kurikula. V případě institucionální akreditace ASIIN posuzuje celkovou zralost systému kvality dané vysoké školy podle tzv. „Maturity Model”, který pomáhá identifikovat silné i slabé stránky systému řízení kvality a poskytuje podklad pro jeho další rozvoj.
Z prezentace Jakuba Grodeckého zase vyplynulo, že současná evropská debata o akreditaci se posouvá směrem k větší flexibilitě, diverzitě a důrazu na rozvoj. Evropské standardy a směrnice pro zajišťování kvality (ESG), které tvoří základní rámec kvality v rámci Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (EHEA) a které nyní procházejí revizí, nejsou chápány jen jako nástroj kontroly, ale především jako prostředek zlepšování a inovací. V akreditačních procesech se více uvažuje o tématech jako digitalizace, inkluze, celoživotní vzdělávání nebo společenská odpovědnost. Jako klíčová se pro vytváření kvalitního vzdělávacího prostředí jeví spolupráce všech aktérů – škol, studujících, zaměstnavatelů i států.
Ve workshopech se vytvořily skupinky, které se snažily zformulovat, do jaké míry by vláda, ministerstvo a potažmo i Národní akreditační úřad (NAÚ) měly přenést zodpovědnost za kvalitu studijních programů na samotné vysoké školy. Zásadním tématem bylo pojetí důvěry, a to jak ze strany Národního akreditačního úřadu nebo ministerstva, tak i uvnitř samotných institucí.
„Dospěli jsme ke zjištění, že oscilujeme mezi programovou a institucionální akreditací, přičemž důvěra ve schopnost vysokých škol řídit kvalitu samostatně se často omezuje jen na některé oblasti vzdělávání. Diskusní panel věnovaný této problematice ukázal, že roste zájem inspirovat se zahraničními přístupy a uvažovat o postupném opuštění detailní programové akreditace ve prospěch větší autonomie škol a jejich schopnosti vytvářet a řídit vlastní standardy kvality,“ vyhodnotila výstup pracovní skupiny Monika Šumberová z Ostravské univerzity. Zaznělo rovněž, že by školy uvítaly odpovídající nástroje a pravomoci či zavedení funkčních míst, což by posílilo autonomii škol i fakult ve vztahu k zajišťování kvality.
Papírová versus skutečná kvalita
Další z workshopů otevřel debatu, zda současné formuláře a požadavky skutečně podporují kvalitu výuky, nebo spíše vytvářejí administrativní zátěž. Cílem bylo navrhnout, co by se dalo upravit nebo zjednodušit, aby akreditační nástroje více odpovídaly realitě a potřebám vysokých škol.
Workshop otevřel i téma, týkající se samotné zátěže pro garanty studijních programů. „Garanti programů jsou v našich očích supermani, na něž klademe velké požadavky. Podle nařízení vlády mohou mít maximálně 1,5 úvazku, musí být zaměstnanci univerzity minimálně s titulem docenta a aktivní publikační činností v oboru. Je to nutné? Skutečně tyto požadavky poskytují záruku kvality rozvoje studijního programu?“ odpověděla otázkou Kateřina Oleksíková. Součástí debaty byly i praktické aspekty jako finanční ohodnocení, věková diskriminace při posuzování akreditací, smysl a fungování garančního týmu či možnost zohlednit profesní zkušenosti místo tradiční akademické dráhy (zejména u profesně zaměřených programů). Část debaty se věnovala také přímo formulářům a opět zaznívala otázka autonomie vysokých škol.
Část diskuse se věnovala také nerovnému přístupu v rámci hodnocení ze strany NAÚ a otázce, jaký má vlastně hodnocení pro vysoké školy smysl. Debatující by ocenili, kdyby NAÚ posílil zejména svou metodickou a formativní roli a nefungoval jen jako kontrolní orgán. „Důležité pro nás je poskytnutí zpětné vazby, pomoc v rozvoji a sledování funkčnosti systémů, nikoli jen formálních detailů,“ doplnila Veronika Marková z Mendelovy univerzity. Důraz byl rovněž kladen na důvěru, sdílení dobré praxe mezi školami a zohledňování závěrů hodnocení v širších souvislostech, které mohou přispět ke skutečnému zlepšování kvality.
Studijní neúspěšnost a jak jí čelit
Druhý den konference se zaměřil na skutečnost, jak se vysokým školám daří odhalovat příčiny studijní neúspěšnosti a jak jim předcházet, a na sdílení dobré praxe s důrazem na kvalitu výuky.
Moderující trojice k problematice studijní neúspěšnosti – Hana Marešová z Univerzity Palackého v Olomouci, Michal Bulant z Masarykovy univerzity a Jakub Homolka z Univerzity Karlovy – se zaměřila na tři aspekty: analýzu možných příčin, monitoring a opatření. Současně se na odhalení příčin podíleli hlasováním i zúčastnění workshopu, kteří jako nejvíce rizikové vyhodnotili: špatnou volbu studijního programu, neefektivní způsob výuky, náročný přechod a nízkou motivaci ke studiu.
Michal Bulant uvedl, že podle AVUNI se studijní neúspěšnost nejdramatičtěji promítá do 1. ročníku studia. Proto se také Masarykova univerzita věnuje průzkumům, jaké jsou primární důvody, které rozhodují o tom, proč studující ve studiu nepokračují. Podobný monitoring provádí i Univerzita Karlova a vytváří tak podklady pro garanty studijních programů a šetření předčasných odchodů implementuje i do hodnocení. Univerzita Palackého zase ve svém monitoringu 2. až 7. ročníku studia zkoumá i podíl úspěšnosti v konkrétních předmětech a na konkrétních katedrách, monitoruje také, kolik prací vyučující vede a jaká je paralela s úspěšností jeho studujících. Masarykova univerzita se v monitoringu soustředí na následující oblasti: neadekvátní volbu programu, nepřipoutání k oboru, nedostatek koncentrace a nezvládání studia. Data o průchodu studiem aktivně používá díky aplikaci, která sleduje mimo jiné i prodlevy k přihlašování do informačního systému (IS) či opakování předmětů.
„Díky analýze a datům dokážeme včas vyhledávat studující, kterým hrozí studijní neúspěšnost. To je jedna z možností. Poté přichází na řadu lidský faktor a možná podpora studenta ze strany preventistů,“ uvedl Michal Bulant. Na MU rovněž funguje řada preventivních opatření pro nastupující první ročníky v podobě Orientačních týdnů či adaptační aktivity jako Prvákoviny a Zkouškoviny. Adaptační kurzy praktikuje rovněž UK, která zavedla také mentoring a peer podporu mezi studujícími.
Co ještě mohou pro snížení studijní neúspěšnosti udělat samotné školy? Hlasování na workshopu mělo tento výsledek: zvýšit kvalitu výuky, zjednodušit a zpřehlednit studijní plány, provádět pravidelný monitoring studijní neúspěšnosti ve 2. a 3. ročníku a organizovat adaptační kurzy pro první ročníky.
Cenná výměna zkušeností a shodné vize
Výstupy z workshopů a výměna zkušeností na 25. ročníku konference přinesla pozitivní výsledek: u workshopů byli při jejich vyhodnocení ve shodě členové vedení univerzit, akademičtí pracovníci, pracovníci kvality i zástupci studujících.
„Vydiskutovali jsme společně body, které jsou pro nás důležité a jejichž řešení by nám mohlo pomoci posunout systém hodnocení kvality zase o kousek dál. Zásadní podněty z naší konference předáme novému vedení NAÚ a s našimi výstupy obeznámíme i účastníky zářijových Dnů vzdělávací činnosti pořádaných MŠMT. Věřím, že je to cesta k otevření metodik a nařízení a že tak společně napomůžeme redefinovat nastavené procesy hodnocení,“ shrnula přínos letošní jubilejní konference Oleksíková.
A jak se ke konferenci vyjádřili samotní účastníci? V online hlasování volili v úvodu akce slova, která podle nich nejlépe vystihovala uplynulých 25 let – nejčastěji zaznívala „kvalita, přátelé, komunita, vzdělávání“. V závěru pak ke „komunitě“ přibyly i pojmy jako „důvěra, inspirace, networking a naděje“.