V první chvíli si člověk ani neuvědomí, co našel

Již přes padesát let se profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Vladimír Podborský noří do neprobádaných hlubin pravěké historie. Říká o sobě, že měl štěstí při odhadování pravěkých nalezišť. Jak by ne, když stál u mnohých neolitických objevů. Odborník na archeologii a muzeologii byl za své úspěchy v oblasti vzdělávání navržen na Cenu města Brna za rok 2007. V úterý 29. ledna si toto ocenění odnesl domů.

Byl jste nominován do kategorie výchova a vzdělávání. Víte, kdo vás na cenu navrhl?
To netuším, nepátral jsem po tom. Patrně to bylo vedení naší Filozofické fakulty.

Překvapila vás nominace nebo jste o ní věděl?
Dozvěděl jsem se o ní až z denního tisku a poté z gratulací několika přátel. O návrhu na ocenění jsem opravdu nic netušil, a proto jsem tím byl, neříkám, že nepříjemně, překvapen. Beru ovšem život s určitým nadhledem, a tak mne to nevedlo k nějakému prudkému zvýšení sebevědomí či euforii.

Ocenění jste za svou akademickou kariéru získal celou řadu. Které pro vás znamená nejvíce?
Dosud mě nikdy nenapadlo inventarizovat své úspěchy. Pracně jsem tedy shledal patřičné dokumenty a zjistil jsem, že prvního významnějšího ocenění se mi dostalo ještě za starého režimu: poctili mne tehdy v 80. letech diplomem od děkana a organizace ROH na FF za vedení archeologického výzkumu v Těšeticích-Kyjovicích na Znojemsku. Více si považuji Ceny Josefa Hlávky – Nadace Českého literárního fondu, kterou jsem získal v roce 1994 za editorství a spoluautorství knihy Pravěké dějiny Moravy. V roce 1995 jsem obdržel Stříbrnou medaili MU, koncem roku 2007 Zlatou medaili MU. Roku 2000 jsem získal Medaili I. stupně ministerstva školství za dlouhodobou významnou vědeckou, pedagogickou a organizátorskou práci na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Kam byste mezi všechny tyto úspěchy zařadil Cenu města Brna?
Ta stojí v tomto výčtu nesporně nejvýše. Jde totiž o komplexní osobnostní ocenění mé celoživotní kariéry.

Když se vrátíme k úplným začátkům, které vás na akademické dráze dovedly až sem, podle čeho jste se rozhodoval, co budete na vysoké škole studovat?
Od mládí jsem si liboval v historické četbě, hodně na mne působilo také prostředí, v němž jsem vyrůstal. V dětství jsem zažíval období, kdy se při orbě na polích daly nalézt různé předměty z pravěku. Jako malý kluk jsem našel na oraništi pravěké poklady jako střepy nádob, pazourky nebo kamenné sekery. Ovlivnila mě také cyrilometodějská tradice spojená se zříceninou kostelíka sv. Klimenta u Lipůvky. V záměru studovat archeologii a historii mě na tišnovském gymnáziu utvrdil vynikající pedagog a historik Miroslav Matějík.

V čem je pro vás největší kouzlo prehistorie?
Z počátku to byly práce v terénu, výběr vhodných lokalit, stálé očekávání nějakého nálezu, který může přijít každým okamžikem. Měl jsem štěstí jak na predikci nalezišť, tak na znamenité nálezy, a v souvislosti s kruhovými příkopovými architekturami, takzvanými rondely, lze říci i na objevy.

V čem byly vaše objevy u Těšetic-Kyjovic jedinečné?
Na ploše osady neolitického lidu s takzvanou moravskou malovanou keramikou u Těšetic-Kyjovic na Znojemsku se podařilo pracovní skupině našeho ústavu odkrýt v 70. letech minulého století za mého vedení takový rondel poprvé ve střední Evropě a podruhé v Evropě vůbec. Znamenalo to start novodobé rondelové archeologie. Tato specializace rozkvétá v Evropě dodnes, je spojena s leteckou prospekcí a soudobými archeogeofyzikálními metodami, a mne přivedla mimo jiné také k archeoreligionistice – tedy ke studiu počátků a raných forem duchovního života pravěkého lidstva. Své poznatky o této problematice jsem zpracoval do reprezentační monografie Náboženství pravěkých Evropanů a už se těším na její první ohlasy. Dnes se zaměřuji spíše již na „nadhledové“ problémy pravěku, na metodologii oboru a na dějiny zejména moravské archeologie. Ale objevovat mne baví stále.

Jaký je to pocit být objevitelem?
V první chvíli si člověk ani neuvědomí, co vykopal. Vzpomínám si, jak naši studenti, kteří pomáhali kopat v Těšeticích-Kyjovicích, když něco našli, nadšeně křičeli, měli takovou radost, že nešli ani na oběd a kopali dál. Nálezy prostě mají takovou sílu, že vás pohánějí k dalším objevům.