Zařízení, zdroje a související služby, které vědecká obec využívá k provádění výzkumu v příslušných oborech. Od supervýkonných počítačů až po zkumavky, přes sbírky, archivy, datové zdroje až po vesmírné teleskopy. To všechno z definice utváří celky, kterým se říká mediálně neatraktivním označením „výzkumné infrastruktury“. Aniž bychom si to uvědomovali, prakticky na všechny z nás má jejich existence a výzkum v nich prováděný nějaký vliv. Podle mají svůj specifický právní rámec, mají své strategické fórum zaštiťující jejich agendu a mají také vlastní konferenci: International Conference on Research Infrastructures (ICRI). A konference má svého manažera - Ondřeje Hradila.
Jaká je vaše agenda na univerzitě? Čemu se věnujete mimo pořádání ICRI 2022?
Obecně se snažím, aby Masarykova univerzita měla v oblasti výzkumných infrastruktur nástroje a strategii, jak je lépe řídit a provozovat. Máme jich tu třináct a všechny jsou financovány z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které od nich má nějaké očekávání. Většina jich je navíc zapojena do evropských konsorcií, v rámci nichž se rovněž uchází o finance, ať už na provoz, či výzkumné aktivity. Krom těchto výzkumných infrastruktur oficiálně zapsaných na takzvané Cestovní mapě, což je ministerstvem pravidelně aktualizovaná strategie prezentující, jak coby Česká republika dokážeme reagovat na výzvy a příležitosti v oblasti výzkumu a výzkumných infrastruktur, však na univerzitě působí i řada výzkumných týmů, jejichž činnost může časem vyústit v ustavení výzkumné infrastruktury fakultního, univerzitního nebo ještě širšího významu. Takže i jim jsem k dispozici s dobře míněnou radou, co dělat, jak dělat, jak se organizovat a kde se třeba poohlédnout po možných finančních zdrojích. Zároveň působím jako zástupce České republiky v implementační skupině ESFRI čili Evropského strategického fóra pro výzkumné infrastruktury.
Co vás k tématu výzkumných infrastruktur přivedlo?
Strávil jsem pět let v Bruselu jako zástupce Hospodářské komory České republiky při evropských institucích, a když jsem se v roce 2007 přesunul zpět do Brna, začal jsem pracovat na tom, abychom ze strukturálních fondů získali pět a čtvrt miliardy korun na vybudování Středoevropského technologického institutu CEITEC. Pak jsem v něm nastavoval základní fungování core facilit, tedy sdílených laboratoří, které s různými vylepšeními pokračuje do současné doby.
Jak vás napadlo přivést do Brna ICRI – Mezinárodní konferenci o výzkumných infrastrukturách?
ICRI je zavedená akce a uspořádat ji u nás mě poprvé napadlo před čtyřmi lety ve Vídni, kde se konal jeden z ročníků. Shodou okolností v době rakouského předsednictví Radě Evropské unie. Pak si stačilo spočítat, na kdy vychází české předsednictví, a oslovit s nápadem vědeckého ředitele CEITECu, loni zesnulého profesora Koču. Ten mi na to řekl jen: „Ondro, když myslíte,“ a tak jsem začal jednat. Jsem nesmírně rád, že se nám podařilo pro myšlenku nadchnout a o významu konference a její prestiži přesvědčit i další pořadatelské subjekty, včetně ministerstva školství a Evropské komise, a nakonec ICRI jako jednu z mála akcí českého předsednictví dostat mimo Prahu, k nám do Brna.
Jak si Brno, potažmo celá Česká republika, stojí v oblasti výzkumných infrastruktur v porovnání se světem?
Velice dobře. Ministerstvo školství například pravidelně organizuje hodnocení činnosti výzkumných infrastruktur, které v řadě zemí funguje často spíš nahodile. Co také není samozřejmostí v zahraničí, je jasný systém financování, kdy z národních prostředků platíme provoz výzkumných infrastruktur a z evropských strukturálních fondů zase investice, aby infrastruktury nezastarávaly a mohl v nich probíhat špičkový výzkum. Zjednodušeně řečeno: máme systém. A i ostatní země vnímají, že v některých aspektech je Česko výkladní skříní. I když v Česku na to občas zapomínáme a spíše škarohlídsky máme za to, že věci nefungují.
Jde-li o financování, v současnosti probíhá debata, jak výzkumné infrastruktury financovat v období po roce 2023. Může do ní ICRI nějak přispět?
Tohle je téma patřící do gesce ministerstva školství, které předkládá návrhy vládní Radě pro výzkum, vývoj a inovace a vládě jako takové, která financování schvaluje. Bylo by krásné, kdyby se tyto orgány stihly domluvit do ICRI, abychom se tím na konferenci mohli pochlubit. Je také načase, protože současné schéma financování výzkumných infrastruktur končí letos v prosinci. My můžeme do diskuze přispět tím, že téma dostaneme do veřejného prostoru a dokážeme předat dál, jak jsou výzkumné infrastruktury
prospěšné, co všechno dělají a jak můžou pomoct například v oblasti energetické krize, pandemie nebo životního prostředí. Na konferenci zazní také náměty, jak měřit dopady fungování výzkumných infrastruktur. Zkrátka, snažíme se zdůraznit informaci, že tu takové kapacity máme a že by je měl stát co nejefektivněji využívat ke svému užitku, když už se do nich investovalo.
To se podle vás v plné míře neděje?
Určitě je tu prostor na zlepšení. Vezměme si příklad pandemie, s níž jsme se dva roky potýkali. Všechna biomedicínská centra, jako jsou CEITEC, BIOCEV a další, disponují přístroji, které umí sekvenovat nové varianty viru a mohou být nápomocné při testování. V tomto tedy dokážou být nesmírně užitečné, ale bohužel se ukázala i neefektivita státu, který toho neuměl plně využít. I když se vědělo, že je potřeba testovat, respektive v další fázi sekvenovat víc. Ale ta infrastruktura tu právě pro takové krizové situace byla, je a snad i bude. Tenhle konkrétní příklad spadá pod ministerstvo zdravotnictví a je třeba říct, že některá ministerstva dokážou potenciál výzkumných infrastruktur využívat lépe, jiná hůře.
Dle nejaktuálnější Cestovní mapy je Masarykova univerzita zapojena do třinácti výzkumných infrastruktur, ať už jako partnerská, či přímo hostitelská instituce. Na které z nich můžeme být ve světě nejvíc hrdí?
Prestižní samozřejmě je, pokud můžeme říct, že u nás disponujeme hlavním know-how a tu infrastrukturu koordinujeme. Což je případ RECETOXu a jeho úspěchu na evropské cestovní mapě v podobě projektu EIRENE. Krom toho je Masarykova univerzita hostitelskou institucí CIISB neboli České infrastruktury pro integrativní strukturní biologii, provozované v rámci CEITECu. To je něco, v čem patříme ke světové špičce.
Jak zásadní je pro chod výzkumných infrastruktur vklad univerzitního prostředí?
Výzkumné infrastruktury s výjimkou těch, které jsou dost velké samy o sobě, příkladně všem dobře známý CERN, typicky vznikají ze spolupráce výzkumníků, ať už těch působících na univerzitě, nebo sdružených v subjektech typu Akademie věd, případně v soukromých výzkumných ústavech. Přičemž vědec jako jednotlivec jednak nemůže znát všechny aktuální techniky a trendy svého oboru a ani nelze každého vybavit nejmodernější technikou za desítky milionů korun, která by pak nebyla pořádně využívána, pokud by ji měl mít jen pro sebe. Smyslem výzkumných infrastruktur tak je zefektivnit vědeckou práci, a to i ekonomicky. Víme, že například nemá smysl, abychom v Brně stavěli nový obří laser, jestliže vědci, kteří ho ke své práci potřebují, můžou jezdit do Dolních Břežan, kde existuje laserové centrum ELI Beamlines, v němž se mimochodem nachází nejvýkonnější laser na světě. Obzvlášť dnes, v době energetické krize a rostoucích cen energií, se ukazuje, jak je zefektivnění nákladů a jejich sdílení nutné.
V čem vidíte další potenciál u stávajících výzkumných infrastruktur?
Základní potenciál je v poskytování unikátní expertizy a služeb široké vědecké komunitě. A i stávající infrastruktury musí zefektivňovat své činnosti. Na Cestovní mapě jich je v současnosti asi pětapadesát, z toho skoro dvacet z oblasti fyziky. Je to moc, nebo málo? Nebylo by dobré ty, které jsou si blízké, podnítit k větší spolupráci? Výzkumné infrastruktury poskytují výzkumníkům servis, je tedy namístě se taky ptát, nejen jestli jsou dostatečně využité, ale také jestli mají relevantní uživatele, čili takové, kteří dělají dobrou vědu (ať už jsou z Česka, nebo ze zahraničí), a kteří ve svých oborech dosahují výsledků. A třeba někdy v budoucnu právě z těchto lidí vzejdou nobelisté a budou moct říct, že svůj výzkum prováděli na ELI v Dolních Břežanech nebo na CEITEC Nano. Je samozřejmě potřeba, aby vědci věděli, že tyto kapacity existují a že je můžou využívat, což je otázka komunikace navázané na univerzitní strategii, aby je univerzita byla schopna vědcům jednoduše ukázat a nabídnout. Každý rok máme například nové doktorandy, kterým tyto informace musíme jako univerzita sdělovat, protože oni jsou obrazně řečeno těmi dělníky vědy, kteří chodí do laboratoří a využívají je. Věřím, že i v tomto směru může být konference ICRI přínosná.
