Přejít na hlavní obsah

Transformační proces představuje pro ekonomii výzvu

Anotace_Fuchs2.jpg
Doc. PhDr. Kamil Fuchs, CSc. (1949), vystudoval vletech 1967 – 1973 matematiku a politickou ekonomii na Přírodovědecké fakultě MU vBrně. Od roku 1974 pedagogicky a vědecky působí na Masarykově univerzitě; vletech 1974-1978 na Právnické fakultě, vletech 1979-1990 na Filozofické fakultě a od roku 1991 na Ekonomicko-správní fakultě, kde je vsoučasnosti docentem katedry ekonomie. Specializuje se na dějiny a komparace ekonomických teorií, přednáší rovněž mikro- a makroekonomii. Patří kpředním domácím ekonomickým teoretikům. Ve své výzkumné činnosti se věnuje rovněž teoretickým aspektům procesu transformace či analýze konkurence včeském bankovním sektoru.

Vystudoval jste obor „politická ekonomie“, což je sice pojem s dlouhou tradicí, ale v například v nabídce oborů či kurzů na dnešní ESF nefiguruje. Bylo jeho užívání v tehdejší vědě výrazem skutečné orientace na klasickou tradici ekonomického myšlení, anebo se jednalo pouze o symbolické vymezení vůči západní, „buržoazní“ ekonomii?
Obojí vysvětlení je možné akceptovat, přičemž podstatný výraz je „ve vědě“. Termín „politická ekonomie“ dnes zpravidla není používán pro označení ekonomie jako vědy. To ale neznamená, že by nebyl používán vůbec: i v soudobé ekonomii existují proudy, které se k němu hlásí, a to jak autoři hlásící se k postkeynesiánské tradici, tak někteří liberální ekonomové, u nás například Tomáš Ježek. Zpravidla tím chtějí zdůraznit, že přístup, který založila na přelomu 19. a 20. století neoklasická ekonomie, jež se profilovala jako čistě pozitivní nauka, je jim příliš úzký. Termín politická ekonomie se snaží zvýraznit to, že hospodářství je také společenskou strukturou. Je sice možné zvolit přístup, který se bude zabývat pouze technicisticko-ekonomickými parametry, nicméně sociální dimenze hospodářské činnosti lidí je od ekonomiky neoddělitelná. Na druhou stranu ta politická ekonomie, kterou jsem vystudoval já, byla definovaná jako marxistická politická ekonomie, která za tím adjektivem „politická“ viděla spíše ten ideový kontext. Součástí studia tohoto oboru byly ale i dějiny ekonomických teorií, v nichž se studenti měli možnost seznámit s nemarxistickými teoriemi, samozřejmě prezentovanými kriticky.

Po studiích jste se věnoval výuce a výzkumu ve zmíněném oboru, v němž jste byl v roce 1988 jmenován docentem. To v té době předpokládalo určitou společenskou či stranickou angažovanost…
Je pravdou, že nejen jmenovací řízení v oblasti společenských věd, do kterých byla ekonomie zařazována, ale už i získání titulu CSc. předpokládalo minimálně absolvování VUMLu, což byl jakýsi základní stupeň, který byl posuzován jako ono „angažování se“. Jinak nějaká konkrétní forma předepsána nebyla; mohlo jít o angažování se v rámci odborového hnutí, v rámci stranické organizace… Pokud se z tohoto pohledu ptáte na mne, byl jsem na Filozofické fakultě, kde jsem v osmdesátých letech vyučoval, členem fakultní organizace komunistické strany.

Fuchs2.jpg
Komunistický režim se rád chlubil svými ekonomickými úspěchy, přitom však víme, že právě slabá ekonomika byla jednou z příčin jeho zhroucení. Jak jste se s tímto paradoxem vyrovnával ve své roli vysokoškolského pedagoga? Bylo tehdy vůbec možné prezentovat z katedry nějaký jiný než „oficiální“ pohled na ekonomickou realitu?
To dost záleželo na tom, co konkrétně dotyčný pedagog učil. Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy nepřednášel takové předměty, jako byla například politická ekonomie socialismu. Učil jsem předmět politická ekonomie kapitalismu volné soutěže, jehož obsahem byl výklad marxistické ekonomie, ale současně to byl i výklad tržního hospodářství. Druhá disciplína, kterou jsem učil, byly již zmíněné dějiny ekonomických teorií, rozložené tehdy do čtyř semestrů, z nichž jeden byl věnován čistě marxistické ekonomii, ale tři další se zabývaly vývojem ekonomické teorie počínaje antikou až do proudů soudobých. S otázkami, o kterých hovoříte, jsem se samozřejmě setkával, ale jistě ne v tak otevřené podobě jako jiní učitelé, protože jsem nemusel tu teorii konfrontovat s výsledky hospodářství tehdejší ČSSR. Ovšem i v těch teoretických kurzech se dalo jednoduše ukazovat na zásadní rozdíly mezi interpretací Marxovy ekonomie v Rusku a názory, k nimiž se hlásili stoupenci marxistické ekonomie například v Rakousku nebo západní Evropě. Do češtiny byly přeložené i některé práce, obsahující kritiku marxistického ekonomického myšlení, jako například Galbraithova „Společnost hojnosti“, takže kdo měl zájem studovat, měl možnost tyto věci konfrontovat a udělat si vlastní obrázek.

Podle internetového portálu Euroekonom.cz „v dnešní době není nic, co by se dalo z Marxovy teorie v ekonomii použít“. Souhlasíte s takovým názorem? Může vůbec pravicový ekonom přiznat Marxovi v oblasti vývoje ekonomické teorie alespoň nějaké zásluhy, anebo zůstane jeho hodnocení navěky vázáno na politické přesvědčení?
Byl by to asi velmi prapodivný ekonom, který by chtěl tvrdit, že Marx neovlivnil vývoj ekonomické teorie. Samozřejmě ji ovlivnil, ale z toho automaticky neplyne, že to, co jeho ekonomie obsahuje, je využitelné. Na druhé straně se dá snadno ukázat, že mnohé z toho, co prezentuje Marx, soudobá ekonomie používá. Například jeho výklad výrobní ceny, kterým interpretuje jednak fungování tržního mechanismu jako výsledek kompromisu mezi poptávkovou a nabídkovou stranou ekonomiky, jednak vliv přelévání kapitálu na zisk. Marxova ekonomie je principiálně založena na teorii pracovní hodnoty a ta představuje především účelový nástroj, který mu umožňuje – dovedeno do teorie rozdělování – prezentovat kapitalistickou společnost jako vykořisťovatelskou, protože v takové interpretaci rozdělování je všechno založeno na tom, že jedinou tvůrkyní hodnot je námezdní práce, z jejíchž výsledků žijí všichni ostatní. A to je ta účelovost, kterou potom využila „marxistická ekonomie“ a snažila se jí prezentovat jako vědu. Vždycky bude ovšem platit, že ekonomické názory se odvozují od určitých konkrétních souvislostí a odráží konkrétní hospodářské poměry, takže podobně striktní hodnotící soud, který citujete, by se dal vyslovit o každém ekonomovi sedmnáctého, osmnáctého či devatenáctého století.

Kdybychom to přirovnali k antropologickému vývoji člověka, představoval by Marx cosi jako neandrtálce – slepou vývojovou větev?
Každé přirovnání je problematické. Marxova ekonomie je slepou větví v tom smyslu, že je celá konstruována na teorii pracovní hodnoty, povznesené do roviny, ve které má vypovídat o všech stránkách ekonomického systému včetně rozdělovacích procesů. To, že tudy ten vlak nepojede, bylo jasné už mnohým ekonomům první třetiny 19. století, kteří viděli rostoucí význam kapitálu a hovořili o tom, že rozvoj společnosti je založen na potřebě tvořit a vynakládat další kapitály. Marxova rozdělovací teorie staví zisky (důchod kapitálu) do podřazené pozice a interpretuje společnost jako antagonistickou. Tato okolnost Marxově kritice kapitalismu vyhovuje, ale je v rozporu s rostoucím významem kapitálu, na což poukazoval již Smith. V tomto je to nepochybně slepá kolej. Na druhou stranu jeho výklad obsahuje něco, co je vlastní celé řadě proudů soudobého ekonomického myšlení, to znamená zdůraznění hospodářství jako soustavy, která prochází vývojem. Ekonomická teorie 20. století, přesvědčená o svých pravdách, se mnohokrát dostala do situace, kdy neměla možnost vypovídat o realitě, protože ta začala produkovat jevy, které byly nejen nové, ale byly také v rozporu s dosavadním způsobem nahlížení. V tomto ohledu přístup Marxův, stejně jako přístup historické školy v Německu (oba proudy čerpají z Hegela), zdůrazňující, že společnost a hospodářství prodělávají vývoj, který je smysluplné zkoumat, asi slepou kolejí nebude.

Fuchs1.jpg
Zůstaneme-li u konfliktu levicových a pravicových ekonomických teorií: existuje či dá se z vašeho pohledu realizovat ona mýtická „Třetí cesta“, nebo se jedná jen o zručný trik západních sociálních demokratů, jak pod levicovým praporem realizovat v podstatě pravicovou ekonomickou politiku?

Pokud jde o to standardní pojetí Třetí cesty ve smyslu „ani-ani“, jak se krystalizovalo ve společenskovědním myšlení po druhé světové válce, jsem přesvědčen, že to je uzavřená epizoda. Ale když se budu ptát na charakter soudobé ekonomie, tak mi nezbývá než konstatovat, že bude muset prodělat změnu, ať už v té rovině řekněme vyhraněně liberální nebo levicové, protože na obou těchto pólech jsou obsaženy prvky, které zakládají hrozbu ztráty vypovídací schopnosti. Skutečný problém, před kterým ekonomické myšlení stojí, je hledání určité míry, kterou budou prosazovány „poznané pravdy“. Například počátkem 20. století ekonomie začíná být poznamenána představou, že trhy se přežily. Ovšem jak si společnost mohla ověřit v průběhu vývoje posledních tří desetiletí, trhy nejenže se nepřežily, ale hospodářství, která se opírají o tržní regulaci, jsou schopna fungovat ekonomicky efektivně, čehož je nutno využívat. Avšak pokud se důraz na trhy zároveň spojuje bagatelizací důsledků, plynoucích z fungování hospodářství na společnost, tak to může mít problematické důsledky. Jestliže si ale – z druhé strany – levé spektrum ekonomického myšlení neujasní onu nezastupitelnost trhu a bude se neustále spoléhat na uplatňování krátkodobých nástrojů, tak se bude taky chovat nepoučitelně. Musí tedy existovat ještě nějaké třetí řešení – které by nemělo být třetím proudem ve smyslu symbiózy, ale mělo by vytvářet nový charakter ekonomie, snažící se najít skloubení smysluplnosti efektivního fungování hospodářských poměrů s tím, aby tyto efekty byly zároveň společensky akceptovatelné.

V rámci dějin ekonomických teorií se soustředěně zabýváte brněnskou ekonomickou školou, spojenou především se jménem Karla Engliše. Lze v ní hledat inspiraci pro současný vývoj českého ekonomického myšlení? Dalo by se říct, že i dnes hraje Brno ve vývoji ekonomické teorie nějakou roli?
Domnívám se, že právě vzhledem k výše řečenému – tedy k nutnosti hledání nových teoretických řešení – může být metodologie Englišovy školy, tedy schopnost zabývat se ekonomickými aspekty právě v těch společenských kontextech, určitou inspirací, i když neříkám, že dominantní. Každopádně se vypovídací schopnost teorií vzešlých z brněnské školy rozhodně nevztahuje výlučně k minulosti. Rád bych na toto téma v horizontu dvou tří let vydal nějakou širší publikaci, myslím, že to je víc než jenom bonton, co si žádá, aby byla historie této školy v tomto smyslu zmapována.
Co se týká současnosti, necítím to tak, že by osudy vývoje českého ekonomického myšlení byly spjaty třeba s touto fakultou – ale ono není s žádnou. Žijeme takovou zvláštní dobu, ve které se do ekonomického myšlení promítá určitá neujasněnost konkrétního společenského kontextu. Uvedu příklad: absolvoval jsem teď jako oponent jedno habilitační řízení, kde jeden jinak velice schopný adept označil transformační proces jako jakýsi dobový folklór. Já jsem přitom hluboce přesvědčen o tom, že právě transformační proces sám o sobě a způsob, jakým probíhal, představuje pro ekonomickou teorii obrovskou výzvu. Myslím si, že čeští ekonomové tím, že zpracují základní teoretické souvislosti transformačního procesu, mohou obohatit ekonomickou teorii světovou.

V jakém smyslu?
Protože se opakovaně ukazuje, že transformační změny – a je jedno, jestli jde o případ bývalých centrálně plánovaných ekonomik nebo postátněných ekonomik někde v Latinské Americe – odhalují jakési základní ekonomické pravdy, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem toho, aby fungoval tržní systém. Nikde se už ale nesetkáme s tím, co to ve skutečnosti znamená a jakým způsobem se těch pravd dobereme. Takovou elementární pravdou je například vlastnická suverenita jednotlivých subjektů. V učebnicích – třeba v té od Paula Samuelsona – se už ale nedočteme, že privatizace je proces, jehož výsledkem má být očekávané vlastnické chování, a nikoli soukromé vlastnictví samo o sobě. A že k tomu, aby se ti, kteří vlastnictví nabudou, také jako vlastníci chovali – v tom smyslu, jak to očekává ekonomická teorie – musí být naplněna i určitá další pravidla, zajištěno právní uspořádání a podobně, což není tak úplná samozřejmost.

Nedávné zadržení Viktora Koženého opět přineslo debaty o negativních aspektech transformace hospodářství v první polovině 90. let. Souhlasíte s názorem, podle kterého byla kupónová privatizace v té době jedinou možností, jak ekonomiku transformovat?
Musím říct, že jsem stoupencem kupónové privatizace. Myslím, že to rozhodnutí bylo tehdy naprosto legitimní a mělo svoji logiku. Neznamená to, že to byla jediná metoda, kterou by bylo možné nastartovat proces rozvíjení soukromovlastnických základů hospodářství. Ale i to, jak probíhala privatizace v jiných zemích, dokazuje, že případné alternativy by byly – v podmínkách nedostatku domácího kapitálu – zřejmě méně účinné nebo minimálně neméně problematické. Snad by stálo za to se ptát, jestli nebylo bývalo možno intenzivněji využít vstupu zahraničních kapitálů do procesu privatizace; tomu však nebylo nakloněno obecné politické klima. Já tedy nevidím problém v kupónové privatizaci, ale v tom, že právě s ní se začalo vytvářet mínění, že toto je způsob, kterým se nastolí plnohodnotné soukromovlastnické základy celého systému. Je to však jen vytvoření předpokladů.

Letos vzniklo při ESF Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky. Nebude příliš stranou vašeho odborného zájmu, zeptáme-li se, v čem jsou podle vás největší přednosti a slabiny českého hospodářství vzhledem k ostatním státům EU?
Odpověď bude dost záležet na úhlu pohledu pro srovnání. Do něho se bude zásadním způsobem promítat skutečnost, že česká ekonomika, stejně jako řada jiných, prodělává změny, které jsou charakteristické mnohem výraznějším zásahem do struktury ekonomiky než je obvyklé v těch „zavedených“ tržních ekonomikách. Na jedné straně se tyto změny obrážejí například v možnosti využívat specifických předností této země, týkajících se jak její polohy či kvality pracovní síly, tak způsobů oceňování práce nebo schopnosti zvládat nové technologie. To má pozitivní vliv na rozvoj výrob, pro které je tato země lépe využitelná než celá řada zemí západních, protože je to pro investory ekonomicky výhodné. Na druhé straně ale také platí, že právě kvůli těm strukturálním změnám postrádá ekonomika jisté synergické efekty. Orientace na krátkodobé zhodnocování investic obecně vytváří předpoklady využívání krátkodobých předností, což s sebou přináší i určitá negativa. Obávám se, že ani vstupy zahraničních kapitálů, jako například plánovaná výstavba automobilky Hyundai, nebudou znamenat nějaký dramatický průlom, protože tyto investice sice vytvářejí pracovní příležitosti, ale zároveň se statisticky ukazuje, že časová lhůta, po kterou je investice vázána na dané území, má tendenci se výrazně zkracovat. Pokud by do hry vstoupily ekonomiky typu Ruska, Ukrajiny či Běloruska, které představují nejen větší trh, ale výrazně větší potenciál pracovních sil, tak můžeme o některé z dosavadních výhod velmi rychle přijít.

Hlavní novinky