Antoninovský mor zasáhl Římskou říši v letech 165–189 našeho letopočtu a patří k těm lépe doloženým pandemiím starověku. Podle některých antických autorů se nemoc rozšířila po návratu římských vojsk z východních tažení proti Parthské říši. Nová studie vědců Anestise Karasaridise a Aleše Chalupy z Centra pro digitální výzkum náboženství (CEDRR) na Filozofické fakultě MU však tyto představy revidovala na základě matematického modelování šíření infekce. Jejich studie, publikovaná v odborném časopise PLOS One, zaměřeném na primární výzkum z oborů v rámci vědy a medicíny, naznačila, že úmrtnost této antické epidemie mohla být nižší, než udávají historické prameny.
I když pojmenování antoninovský mor vychází z označení tehdejší vládnoucí dynastie, v antice tento název nebyl používán. „Prameny popisují horečky, vřídky naplněné tekutinou po celém těle a vysokou úmrtnost – nejčastěji se uvažuje o nemoci příbuzné s pravými neštovicemi, ale jistota ohledně původce chybí. Podle některých odhadů mohla pandemie způsobit smrt několika milionů lidí a výrazně oslabit společnost i armádu,“ popsal historickou situaci Aleš Chalupa. „V naší studii se nezabýváme dopady epidemie na politický vývoj říše, ani přesným historickým označením. Pokud jde o původce, pracujeme s hypotézami, které v odborné literatuře zmiňují jako nejpravděpodobnější kandidáty pravé neštovice nebo spalničky. Označení mor v tomto případě neznamená dýmějový mor známý z pozdějších období, ale spíše obecné pojmenování závažné pandemie,“ doplnil dobový kontext Anestis Karasaridis.
„Antoninovský mor je pro badatele zajímavý tím, že jde o poměrně dobře doloženou pandemii ve starověkém kontextu, kterou lze zkoumat pomocí moderních nástrojů. Zároveň se jedná o událost, jejíž průběh a dopady jsou v historických pramenech líčeny velmi dramaticky a v odborné literatuře interpretovány řadou způsobů,“ vysvětlil přitažlivost tohoto výzkumu Karasaridis. „Řada historiků například údaje o vysoké úmrtnosti během antoninovského moru odmítá s tím, že se jedná o literární topos, který vede antické autory líčit epidemické události určitým stylizovaným způsobem. Tento závěr ale obvykle nevychází z žádných epidemiologických dat, neboť tato oblast leží mimo kompetence standardně pracujících historiků,“ potvrdil Chalupa. „A právě rozpor v interpretacích nás přivedl k otázce, zda lze tato svědectví kvantitativně ověřit,“ dodal Karasaridis.
Výzkumníci simulovali šíření různých typů infekčních nemocí, které připadají v úvahu jako možné příčiny této pandemie, pomocí matematických epidemiologických modelů typu SIR (Susceptible – náchylní, Infected – nakažení, Recovered – uzdravení) a SEIR (SIR model rozšířen o kategorii Exposed – vystavení nákaze). „Vycházíme z kombinace historických písemných pramenů, sekundární odborné literatury a moderních demografických a epidemiologických dat. Ta slouží jako vstupy pro parametrizaci našich modelů šíření infekce,“ objasnil Karasaridis. Modelované scénáře ukázaly, že standardní průběh infekce v tehdejší populaci vedl k nižší úmrtnosti, než jakou popsaly dobové záznamy. To otevřelo prostor pro diskusi o roli dalších faktorů, které mohly ovlivnit průběh epidemie, například sezonnosti přenosu nebo zkreslení historických pramenů.
Význam pro studium současných onemocnění
„Naším cílem nebylo přímo modelovat současná onemocnění, ale ukázat, že nástroje běžně používané při studiu současných nemocí lze využít i při analýze historických jevů. Takový přístup umožňuje upřít naši badatelskou pozornost na typ otázek a hypotéz o minulosti, které by jinak nebylo možné testovat. Pokud ovšem naše studie inspiruje další historiky k inovativnějšímu uchopení jiných předmoderních pandemií, umožní to lépe pochopit dynamiku šíření infekčních onemocnění a potažmo i reinterpretovat významné dějinné události. Taková zjištění pak umožní lepší chápání současných pandemických jevů a může to přispět k poučenějšímu a citlivějšímu přístupu k modelování jejich dopadů na dnešní společnost,“ vysvětlil smysl unikátního výzkumu Karasaridis.
Studie religionistů Aleše Chalupy a Anestise Karasaridise představila příklad výzkumu, který propojuje humanitní a přírodovědné přístupy při zkoumání historických událostí. Zároveň poukázala na možnosti dalšího bádání o minulých pandemiích s využitím metod, které byly vyvinuty spíše pro studium současných infekčních onemocnění. „Oproti tradičněji pojatému historickému výzkumu je tato studie výsledkem interdisciplinárního přístupu, který propojuje historickou demografii, digitální humanitní vědy a epidemiologické modelování. To nám umožňuje na jedné straně oslovit badatele ze širšího spektra oborů a na druhé straně tím posouváme hranice, jak lze dělat výzkum zajímavý pro historiky a religionisty,“ dodal Karasaridis. Centrum pro digitální výzkum náboženství se interdisciplinárním přístupům věnuje dlouhodobě, za posledních deset let se jeho badatelé naučili pracovat metodami matematiků, geografů a informatiků.
Inovativní článek z Centra pro digitální výzkum náboženství vznikl za podpory projektů „The Antonine Plague in Rome: Comparative Modeling of Different Pathogens“, (MUNI/IGA/1335/2020) a „Za hranice bezpečnosti: role konfliktu v posilování odolnosti“, reg. č.: CZ.02.01.01/00/22_008/0004595, financovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
