Přejít na hlavní obsah

Prožitek a hra nenahradí systematické poznávání

V jaké situaci je české školství? S vedoucí katedry primární pedagogiky Hanou Horkou o změnách ve vzdělávání.

Nespravedlnost je jedna z nejhorších věcí, kterých se může učitel dopustit. Když ji žáci začnou cítit, tak je učitel ztratil, říká odbornice na primární vzdělávání Hana Horká. Foto: Ondřej Surý/muni.cz

Ta bezbřehá euforie, kdy mi absolventi říkali, že si nedělají přípravy a že učí děti podle toho, jaké přinesou do školy knížky, je už snad pryč. Učitelství má doc. Hana Horká v krvi. Dětem se začala věnovat, když byla ještě sama dítě, a vydrželo jí to až dodnes. Na pedagogické fakultě vede mladou katedru primární pedagogiky, která se zaměřuje na oblast učitelství pro první stupeň a mateřské školy. Sama původně učitelka biologie a chemie na základní škole učí budoucí pedagogy, jak vést nejmladší generace k ochraně životního prostředí. A varuje před příliš rozvolněným vzděláváním malých dětí. „Některé věci žákům jinak než učením nazpaměť prostě do hlavy nedostaneme,“ říká Horká.

V posledních letech se hodně mluví o středním a vysokém školství, ale o základních školách tolik slyšet není. Znamená to, že už je tam vše vyřešené?
Debatu, jak má vypadat základní školství, máme do značné míry za sebou. Reforma se provedla už v 90. letech a vrcholila přípravou rámcového vzdělávacího programu. O naplňování jeho požadavků se diskuse samozřejmě vedou dál, ale spíš uvnitř učitelské a odborné komunity. Jedna věc totiž samozřejmě je, co mají školy nařízeno, druhá ale, co skutečně dělají.

Co máte na mysli?
Osnovy byly nahrazeny rámcem základního vzdělávání, v němž jsou vymezené klíčové kompetence a očekávané výstupy pro různé fáze školní docházky, které by měli učitelé naplňovat. Kromě toho ale má mít každá škola svůj školní vzdělávací program. Například škola v místě, kde jsou tradičně muzikální děti, navýší počty hodin hudební výchovy. Nebo se rozhodne zaměřit na estetickou či environmentální výchovu a tak dále.

Problém je v tom, že to školy nedělají?
Nechci zobecňovat. Existuje mnoho šikovných učitelů a skvělých škol, které si tyto rámce udělaly na základě pečlivých analýz a úspěšně podle nich pracují. Mnohé je ale mají vypracované spíše formálně, vypadají hezky na webových stránkách školy, ovšem nerealizují se v praxi.

Nespravedlnost je jedna z nejhorších věcí, kterých se může učitel dopustit. Když ji žáci začnou cítit, tak je učitel ztratil. V čem vidíte hlavní poslání primárního vzdělávání? Svět je dnes už tak složitý, že bez vysoké školy člověk často vůbec nemá vzdělání, aby uspěl na pracovním trhu. S čím by v takové situaci měl vycházet ze základní školy?
Školák by si měl osvojit základní kulturní dovednosti – číst, psát, počítat – a elementární poznatky k orientaci ve světě. Dítě je na počátku své vzdělávací dráhy a škola utváří podmínky pro osvojení základů kompetencí pro život, například učit se, komunikovat, žít s druhými, řešit problémy a tak dále. I když je prioritou osobnostní rozvoj žáka, násobilka a pravidla pravopisu se nedají nijak ošidit.

Proč by se měly šidit?
Na začátku 90. let se začalo v rámci porevoluční euforie říkat, jak všechno ve školství děláme špatně, a tak trochu jsme s vaničkou vylili i dítě. Proti obsahu vzdělání se kladla do popředí spontaneita, orientace na emocionální momenty, někteří hlásali, že kognitivní stránka může jít stranou, že učit se cokoliv nazpaměť nemá smysl, že děti se musí hlavně naučit komunikovat a prosadit. Dopadlo to tak, že v mezinárodních srovnáních výsledků ze znalostních testů jsme se v posledních letech výrazně propadli. Ukazuje se, že všechno se prostě nedá jen tzv. odvykládat. Děti musí umět věci pojmenovat pravými jmény a porozumět jim. Systematické poznávání nelze nahradit individuální zkušeností. Byla by to cesta zdlouhavá a obtížná.

To už se podle vás spravilo?
Myslím, že už většina učitelů, kteří s tím přišli do praxe, pochopila, že to takhle nejde. Že je třeba najít rovnováhu. Taková ta bezbřehá euforie, kdy mi absolventi říkali, že si nedělají přípravy a že učí děti podle toho, jaké přinesou do školy knížky, je už snad pryč.

Jaký přístup byste volila vy?
Důležité je uvědomit si, že ve třídě nejsou jen děti se svými potřebami, ale také učitel se svými požadavky. Učitel je žákovi partnerem, ale ne v tom smyslu, že se nechá ponižovat, ale v tom, že ho zná a respektuje a pomáhá mu hledat cesty k tomu, aby se co nejvíc naučil. Musí mít autoritu, každý žák by ale měl vědět, že v učitelově srdci je pro něj místo.

Když má člověk k přírodě pozitivní vztah, tak až z něj jednou vyroste třeba projektant, nenavrhne dálnici, kvůli které se bude muset pokácet les. Velkým tématem základního vzdělávání je známkování. Jak se díváte na slovní hodnocení?
To je ohromně složité téma. Obecně si myslím, že učitel musí umět i na žákovi, který nedosahuje nejlepších výsledků, vidět to dobré a chválit ho za pokroky, aby dítě vidělo, že i pro něj má práce smysl. Každý má jiné předpoklady a jinou hranici toho, kam až může dojít. S tím je třeba pracovat a také to vysvětlovat rodičům. I proto má slovní hodnocení svůj smysl, zejména na prvním stupni. Problém této metody je bohužel v tom, že ji veřejnost příliš neakceptuje. Známky jsou prostě tradice. No a také je to daleko více práce pro učitele.

Jak by takové hodnocení mělo ideálně vypadat?
Aby mělo smysl, není to vůbec snadné z hlediska přípravy. Pokud je to něco jako: Janičko, jsi pečlivá, tak to prakticky nemá význam. Správné hodnocení musí shrnovat, jak žák pracuje, v čem má mezery a jakou cestu nápravy učitel doporučuje. Učitelovo hodnocení žáka by mělo být vyváženo také sebehodnocením žáka.

Ze základní školy si pamatuju, že jsme vždycky srovnávali písemky a řešili, kdo si zasloužil jakou známku za kolik chyb. Spousta lidí cítila nespravedlnost. Dá se tomu zabránit?
Nespravedlnost je jedna z nejhorších věcí, kterých se může učitel dopustit. Když ji žáci začnou cítit, tak je učitel ztratil. Proto je důležité, aby děti a ideálně i rodiče dobře věděli, jaká jsou kritéria hodnocení. To je podle mě dost častý nešvar učitelů, že této problematice nevěnují dostatečnou pozornost. Přesně jak říkáte, hlavně děti na prvním stupni jsou velmi citlivé na hodnocení a i dvojka z diktátu pro ně může být velký problém. Počítají chyby kamarádům, a když nechápou, proč ony za stejný počet dostaly horší známku, mohou si taky říct, že to nemá cenu. Učitel proto musí kritéria dobře vysvětlovat, aby bylo jasné, že třeba udělat chybu v tom, co se procvičovalo už desetkrát, je horší než udělat chybu v nové látce.

Na environmentální výchově je podstatné najít kontexty, které směřují k  péči o životní prostředí. Důležité je ale dělat to systematicky a musí tomu odpovídat i život školy. Jak jste se vlastně dostala k učitelskému povolání?
Pocházím z učitelské rodiny – tatínek byl ředitelem školy – a děti byly v centru mého zájmu ještě v době, kdy jsem sama byla malá. Vozila jsem kočárky a hlídala děti, od sedmé třídy jsem se věnovala mimoškolní práci s dětmi, takže jsem k tomu tak nějak přirozeně směřovala. A jsem za ty předchozí zkušenosti ráda. Učitel se totiž nesmí žáků bát. Někteří naši absolventi mají někdy problém, že školou sice bez problémů projdou, ale v praxi pak zjistí, že se ostýchají.

Vašimi obory byla biologie a chemie. Co vás přivedlo k nim?
Přírodopis byla moje velká záliba, k tomu mě vedli rodiče. Studovat jsem k němu ale chtěla původně matematiku. Taková kombinace ovšem tehdy nebyla možná, tak jsem si vybrala chemii, obor, který přírodě většinou zrovna moc nepomáhá, ale studium mě bavilo.

Proč jste nakonec po letech v praxi zvolila akademickou kariéru?
Moje rozhodování ovlivnilo vykonání rigorózní zkoušky z metodiky vyučování chemie. Chtěla jsem ještě dál studovat, doplnila jsem si vzdělání na filozofické fakultě v oboru pedagogika a naskytla se možnost spojit to i s prací na fakultě. Přiznávám, že jsem ráda učila a učitelství jsem se chtěla věnovat. Odchod ze školy jsem oplakala, bylo to velmi smutné opouštět své žáky, ale zase se přede mnou otevřely jiné zajímavé věci.

Na fakultě jste se začala věnovat environmentální výchově ještě v době, kdy to zdaleka nebylo v kurzu. Jak jste se k ní dostala?
Měla jsem štěstí, že sotva pár dnů poté, co jsem nastoupila, jsem se připojila k výzkumnému týmu doktorky Kvasničkové, nestorky české výchovy péče o životní prostředí. Biologii, která byla mojí velkou zálibou, jsem mohla skvěle zúročit. Vzpomínám s úctou na své učitele, třeba na Karla Patočku, který už v 60. letech chtěl, aby se výchova k ochraně přírody standardně vyučovala na pedagogických fakultách. Začalo se to postupně naplňovat, byť později.

V 90. letech byla environmentální výchova zařazena do rámcového vzdělávacího programu. Jakou má dnes podobu na školách?
K naší velké radosti se stala průřezovým tématem, kterému se věnuje oprávněně velká pozornost. Měla by se dostat do všech předmětů. Přesahuje totiž rámec přírodovědy, neboť její obsah tvoří témata spjatá s objasňováním vztahu přírody a kultury a podstaty jejich konfliktu. Z hlediska realizace je významné činnostní a zkušenostní pojetí výuky, integrační přístup k uspořádání učiva, princip problémovosti a podobně.

Jak to má v praxi vypadat?
Do práce každého učitele, ať už učí matematiku, výtvarnou výchovu nebo tělocvik, by se mělo promítat pěstování ekologické kultury. Nemá jít jen o rovinu poznávací v tom smyslu, že by se žáci učili, co se dělá s tříděným odpadem, ale učitel by měl pomáhat formovat jejich postoje a rozvíjet hodnotový systém, který vede k šetrnému životnímu stylu.

Například?
Třeba jedna moje kolegyně učí studenty ve výtvarné výchově vodit děti do přírody a učit je vnímat její krásu, pozorovat ji, využívat přírodní materiály. Vychází z toho, že věci, ke kterým má člověk pozitivní vztah, přinejmenším nebude ničit, a až z něj jednou vyroste třeba projektant, tak nenavrhne dálnici, kvůli které se bude muset pokácet les. To je podstatné na této výchově: najít kontexty, které směřují k péči o životní prostředí. Důležité ale je dělat to systematicky a ne jen formálně v tom smyslu, že dnes je Den země, tak budou všichni počítat odpadky. Musí tomu odpovídat i život školy, ono skryté kurikulum. Pokud bude učitel nabádat děti, že mají šetřit vodou, tak nesmí ve škole kapat kohoutky. A tak dále. Klíčový musí být soulad slov a činů.

V praxi se s tím skutečně pracuje?
Jsem přesvědčená, že máme dobře našlápnuto, protože měly tyto aktivity dlouho dobu velkou podporu i ministerstva životního prostředí. Je potřeba neusnout na vavřínech a pokračovat v rozšiřování didaktických kompetencí učitelů. Ti mladí už to v sobě mají. Vidím to na svých hodinách, když studenti velmi aktivně vystupují s návrhy, jak environmentální výchovu ve školách prosazovat a jak měnit svůj způsob života.

Myslíte, že to zabere?
Já tomu věřím. Když budeme malým dětem už od prvních tříd základní školy vštěpovat, že jsou na světě a v přírodě věci, kterou jsou nenahraditelné, a že to, že máme čistou vodu a čistý vzduch, není samozřejmé, myslím, že nás to může ještě zachránit. Důležité je nepropadat skepsi. Pokud si budeme myslet, že je všechno zničené a otrávené, přeneseme to na děti a budeme se ubírat cestou nihilismu. Když si mladá generace řekne, že nic nemá smysl, to bude teprve konec.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity