Podle zákona i chování na venek jsou už dospělí. Je jim osmnáct a víc, často vydělávají a žijí s partnerem, přesto se jako dospělí mnohdy necítí. Fenomén spojený s těmito pocity a popisovaný jako „vynořující se dospělost“ zkoumají odborníci z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny Fakulty sociálních studií MU.
Koncept vynořující se dospělosti se objevil jako nosný a dobře popisující životní zkušenosti a pocity mladých lidí v euroamerickém kulturním prostředí v devadesátých letech minulého století. V roce 2000 publikoval zásadní studii na toto téma Jeffrey Jensen Arnett v časopise American Psychologist. Na přelomu tisíciletí se totiž v ekonomicky vyspělých demokratických zemích už výrazně projevovaly takové demografické trendy, jako je například odkládání vstupu do manželství do vyššího věku nebo nárůst počtu soužití nesezdaných párů.
„Důležitým kritériem pro vynořující se dospělost jako specifické vývojové stadium je ale vedle konkrétního a pozorovatelného chování také subjektivní pocit mladých lidí. Tedy to, zda se cítí stále ještě jako dospívající, nebo už plně dospělí, anebo, což je právě jedním z důležitých znaků tohoto fenoménu, tak nějak mezi,“ uvádí psycholožka Lenka Lacinová.
Odborníci z institutu zahájili loni v létě dlouhodobý výzkum s názvem Cesty do dospělosti, při němž chtějí po dobu pěti let sbírat data od stovek mladých lidí ve věku od 18 do 25 let. Mladé lidi, kteří se do něj zapojí, budou vědci jednou za tři až čtyři měsíce žádat o vyplnění on-line dotazníků. Na první z nich už odpovědělo přes 1 370 respondentů a z předběžných analýz těchto dat se vynořují zajímavé výsledky a s nimi i další otázky.
„Například řada účastníků bydlí na několika místech zároveň a jejich příjmy se skládají z několika vzájemně se doplňujících zdrojů – rodiče, brigády, stipendia, dávky, dohody. Je možné, že tato dynamická mozaika bude charakteristická i pro další oblasti života. Dříve bychom to mohli nazvat jako stav, než se usadí. Dnes to však musíme zvažovat i jako dlouhodobější stadium či dokonce životní styl,“ uvádí další člen výzkumného týmu Stanislav Ježek. „Zjistili jsme také, že pocit, že jsem něco mezi dospělým a dospívajícím, je velmi individuální a nezávisí příliš na vnějších charakteristikách, jako je třeba pohlaví. Ani nesouvisí s tím, zda se člověk cítí dobře či špatně,“ dodává.
Lacinová upozorňuje, že již před několika lety uveřejnil vedoucí současného výzkumu Petr Macek studii o tomto fenoménu v České republice. „Navazujeme tedy na předcházející průřezový výzkum a chceme jej rozšířit o možnost sledování vývojových aspektů. Pokusíme se zjistit, jak, kdy a proč začínají mladí lidé přijímat dlouhodobější závazky v oblasti povolání, studia, partnerství nebo rodičovství a jaké mají životní cíle. Bude nás zajímat, jak u nich vypadá proces nabývání samostatnosti v různých oblastech života,“ říká psycholožka.
Více možností, co s životem
Před třiceti lety existovalo jen málo variant přechodu do dospělosti. Například chlapci šli po střední škole na vojnu, našli si děvče, vzali se a dostali podnikový byt. Pokud šli mladí lidé na vysokou, opakoval se podobný scénář o pět let později. Teď je ale variant, jak naložit se životem, mnohem víc a mladí lidé mají velkou svobodu v rozhodování. „Víme od sociologů, že se podstatně změnily jejich možnosti, ale nevíme, jak to mladí lidé prožívají,“ zdůrazňuje Lacinová.
Výzkumníci doufají, že se po čtyřech letech sledování dozvědí, jak mladí lidé prožívají klíčové okamžiky v životě. Kdy se rozhodují například pro partnera nebo profesi a co se k tomu rozhodnutí váže. „Budeme se dozvídat i některé věci o jejich původním rodinném prostředí a můžeme tak zjistit i nějaké ukazatele, které mohou být významné pro to, jak se bude mladý člověk například v oblasti získávání autonomie vyvíjet,“ dodává Lacinová.
Tým z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny chce získat tři tisíce respondentů. Počítá totiž s tím, že ne všichni vydrží v průzkumu po celou dobu. Mladé lidi oslovují prostřednictvím středních a vysokých škol, ale i firem a úřadů práce. „Prvotní úspěšnost nebyla vysoká, proto jsme se rozhodli využít i sociální sítě a vytvořili jsme i stránku na Facebooku. Díky tomu nám výrazně přibylo lidí ochotných se do výzkumu zapojit. Jsme si ale samozřejmě vědomi, že jsme tímto krokem ztratili část kontroly nad tím, kdo bude účastníkem výzkumu,“ dodává Lacinová.
>> přihlaste se do výzkumu na stránkách institutu
