Vstupuji do Křížové chodby Mendelova muzea Masarykovy univerzity a vítá mě zvuk motoru. Jdu na výstavu o archeologii, tak mě to trochu mate. Vysvětlení ale přichází vzápětí, hned v prvním textu se dočítám, že pozůstatky dřívějších dob jsou téměř všude kolem nás a tato věda není jen o kopání a hledání pod povrchem země. Archeologové totiž mohou se svou prací začít shora – při pohledu z letadla.
Právě simulace letu ukazuje, že z výšky se dají mnohem lépe rozpoznat různé terénní nerovnosti nebo rozdíly v barvě zeminy či ve vzrůstu obilí, které mohou napovědět, kde hledat zbytky historických staveb.
Po chvíli se snáším k zemi, a rozhlížím se po krumpáči, lopatě nebo špachtli, abych si mohla vyzkoušet archeologovu práci v terénu. Vypadá to ale, že nejdřív si v prostoru svého zájmu musím posekat trávu (v tomto případě koberec).
Jako sekačka totiž vypadá přístroj zvaný magnetometr, který dokáže nahlédnout pod povrch země a odhalit například půdorysy staveb, aniž by se do země vůbec koplo.
Vykopávky jsou však stále v nedohlednu. Kroky mě totiž vedou do temného tunelu historie lidstva. Nasazuji si čelovku a vydávám se na cestu zpět v čase. Postupně se přede mnou otevírají různá období jako novověk, doba římská či železná a na stěně vidím předměty, které jsou pro archeologické nálezy z těchto časů typické.
Konečně se můžu pustit do vykopávek. Abych to měla jednodušší, ukryly archeologické poklady v Mendelově muzeu naštěstí jen do písku. Chvíli ho prosévám a už si můžu připočíst první úspěch – nalézám keltskou minci. Není samozřejmě pravá, ale i když bych si ji ráda odnesla, nechávám ji dalším archeologům. Kousek dál už na mě totiž mává několik kostí. Z nich se po chvíli práce se štětcem vyloupne kostra velkomoravského bojovníka s mečem.
Z terénu se přesouvám do laboratoře, zkouším si složit amforu. Je to jen puzzle a tak k tomu nepotřebuji ani lepidlo či sádru, abych z úlomků vytvořila původní nádobu. Nemusí se také probírat hromadou střepů, kostí a dalších zbytků, které musí skutečný archeolog nejdřív pečlivě roztřídit a vyčistit a někdy jen podle pár zbytků věcí a stop v terénu zjistit, jak vypadal například dům v neolitu.
Památky na dávné předky vypadají velmi zajímavě, přestože se archeologové vlastně „hrabou v odpadcích“. Většinou totiž po našich předcích zůstávají věci ztracené, rozbité či opuštěné. Z nich se snaží vyčíst, kdo, kde a jak žil a k čemu mu nalezené věci sloužily. Nejsou na to sami, archeologům pomáhá řada dalších odborníků od historiků, přes chemiky a geofyziky, až po informatiky.
Blížím se ke konci chodby a čeká mě malý test. Mám před sebou několik předmětů a mým úkolem je udělat výstavu. Musím sošky a další věci přiřadit do poličky se správným obdobím. Přiznávám, cestu do historie jsem proběhla příliš rychle a předměty si nezapamatovala, a tak musím využít nápovědu.
Nepotřebuji ji ale k tomu, abych poznala, co po mě může zbýt za tisíc let. Znalost historie to nebude, ale můj diktafon a počítač, které posloužili k napsání této reportáže, nějaký budoucí archeolog možná najde.
Pokud si chcete výstavu užít stejně jako my, výstava potrvá ještě do konce dubna.