Několik let svého vědeckého života věnovala Julie Bienertová Vašků se svým výzkumným týmem studiu genetických predispozic obezity. Vypadalo to, že za vážný zdravotní problém mohou především geny, a když specialisté přijdou na to, které to jsou, najde se řešení. Po letech práce ale změnili kurz. Ukazuje se, že na vině je koktejl několika faktorů, přičemž příchuť mu dodává stres, který lidé zažívají.
„Už nás nezajímají výhradně geny, ale i to, jak organismus nakládá s podněty z vnějšího prostředí, což závisí přímo na genech pouze částečně,“ shrnuje Vašků celou věc několika slovy, jež ale znamenají spoustu práce pro mnoho lidí, kteří se snaží původcům závažného problému přijít na kloub.
Jedna část tak v laboratoři pokračuje ve studiu genů, další specialisté se na věc dívají z psychologického pohledu a opírají se přitom o dotazníková šetření a jiní badatelé zkoumají právě vliv stresu. Všechno totiž souvisí se vším a jedno se odvíjí od druhého.
Jistě, člověk má genetické predispozice, ale ty se projevit mohou, a nemusí. Zda dojde na variantu a) nebo b) záleží na tom, jaké životní zásady a pravidla stravování si člověk osvojí a jak na něj působí vnější vlivy.
„Existuje takzvaný koncept prenatálního programování, což znamená, že během těhotenství dostává dítě od matky sadu určitých metabolických vzorců, jež mu mají pomoct, aby po porodu dobře přežil,“ zdůrazňuje jedno důležité období Vašků.
Z jiných studií expertka na obezitu například ví, že když je dítě v těhotenství nutričně stresované (třeba nefunguje správně placenta), trpí pak abnormálním stravovacím chováním a má tendenci konzumovat energeticky bohaté potraviny.
Co se v mládí naučíš...
Další významná etapa nastává v mládí, kdy dítě přebírá vzorce chování od rodičů a od svého okolí. Proto by měly především děti jíst zdravě a sportovat. Návyky, které si uloží do hlavy v tomto věku, pak budou aplikovat celý život, a když ty dobré nezískají, v dospělosti se jim budou osvojovat daleko obtížněji.
Jistě, časem se naučí, jaké chování by mělo být správné, ale ve chvíli, kdy na jedince začnou působit vnější vlivy, třeba právě stres, tak stejně sklouzne k chování, které si osvojil v raném věku.
A právě stres je to, co vědeckou skupinu z Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty MU intenzivně zajímá. Zatím totiž jeho míru nikdo přesně měřit neumí. Kdyby to ale šlo, otevřelo by to dosud netušené možnosti. „Dokázali bychom tak označit hranici, kdy člověk ještě vydrží ve stabilním stádiu a vnější vlivy mu neškodí, a kdy už naopak ano. A takové informace by se hodily nejen pro léčbu obezity,“ podotkla Vašků.
Když o záměru mluví, rovnou říká, že nápad, na kterém s celým týmem pracuje, je odvážný. „Ale kdyby vědci znali dopředu odpověď na otázky, které si kladou, nebyli by to vědci,“ zdůrazňuje mladá docentka, která se teď se svými kolegy musí zbavit spousty háčků.
Různé druhy stresu
On totiž není stres jako stres. Jiný vliv má ten dlouhodobý reprezentovaný příkladem, kdy se někdo potýká s dlouhotrvajícími potížemi v práci. A něco jiného je, když člověk prožije krátkodobý šok.
K tomu je třeba myslet i na teorii Hanse Selyeho pocházející z 30. let minulého století, která říká, že existují dva druhy stresu. Původem maďarský endokrinolog je označoval termíny eustres (lze chápat jako dobrý stres) a distres (špatný stres).
Přiblížit je oba lze třeba na sportovcích. Když stojí atleti na startu závodu, stoupá jim hladina stresových hormonů. Pokud to ale nejde přes míru, je to pro jejich výkon pozitivní, stres je do-káže nabudit a pomoct jim k lepším výsledkům. Teď je ale potřeba najít onu hranici, kdy stres ještě pomáhá a neškodí.