Přejít na hlavní obsah

Nezávislý soudce je základem demokratického státu

S předsedkyní Nejvyššího soudu ČR a absolventkou právnické fakulty Ivou Brožovou o nezávislosti a údělu soudce.

Expanzivnost je pojmovým znakem moci výkonné. Její pokusy dostat pod kontrolu moc soudní jsou tedy svým způsobem přirozené, myslí si Brožová. Foto: Ondřej Surý.

Touha po ideálu spravedlnosti přivedla Ivu Brožovou až do čela Nejvyššího soudu České republiky. Absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity dnes platí za ztělesnění obrany nezávislosti soudců před zásahy výkonné moci. Bere to ale sportovně.

„Expanzivnost je pojmovým znakem moci výkonné. Její pokusy dostat pod kontrolu moc soudní jsou tedy svým způsobem přirozené,“ vysvětluje Brožová, která má na podobné problémy osvědčený trik. Chodí je rozběhat.

Jak se stalo, že jste se rozhodla studovat právo?
Souvisí to s prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Táta byl pro mě hrdina, pro okolí byl ale třídní nepřítel. Od začátku jsem tedy rostla s potřebou nápravy této pro mě evidentní křivdy. Přirozená potřeba spravedlnosti, kterou má v sobě každý, u mě tak byla ještě znásobena.

Člověk by čekal, že taková zkušenost může vest spíše k zatrpknutí než k touze být soudcem.
Že chci byt soudkyni, jsem se rozhodla až na střední škole. Důležitým momentem pro mě zřejmě bylo pražské jaro a následující ruské tanky ve mně posilovaly potřebu najit cestu ke spravedlnosti. Muži a ženy v taláru totiž mají prostředky, jak uvést spravedlnost v život, a to jsem chtěla.

Jaké máte vzpomínky na studium na Masarykově univerzitě?
Pro mě to byla úžasná doba, protože jsem začala studovat v roce 1969. Učiteli tehdy čerstvě obnovené právnické fakulty byli ještě profesoři z Brněnské právní školy, která jako jediná se svou normativní teorii překročila hranice tehdejšího Československa. Předtím ani potom už se nikomu nepovedlo, aby se stal uznávaným právním teoretikem v širším evropském rámci. Učil mě tehdy tým odborníků a osobnosti, jako byli profesoři Kubeš, Bulín, Cvetler, ale také profesor Klokočka, představitel pražského jara, který nám přednášel o demokratických právních systémech Anglie, Francie, Německa nebo Itálie.

Kdo vás ovlivnil nejvíc?
Zřejmě profesor Kubeš. To byla naprosto strhující osobnost. Měl schopnost na nás přenést prvek svaru, který je v právu klíčový pro hledání skutečné podstaty sporů. Zcela určující význam však měly i jeho přednášky o normativní teorii, upínající se k tzv. grund normě. Tato norma stojící nad celým systémem norem totiž plnila funkci toho, čemu se dnes říká základní hodnoty a principy.

To bylo ve sve době převratné?
Da se to tak říct. Přestože normativní teorie sama sebe klasifikovala jako pozitivistickou, touto grund normou šla vlastně cestou současného hodnotového nazírání na právo. Zjednodušeně řečeno: ačkoliv právo redukovala na hierarchii norem, tak tím, že nad ni ukotvila grund normu, se nelišila od současného hodnotového nazírání na právo. To říká, že právem je jen to právo, které je v souladu s hodnotovým řadem, a hodnoty musí plnit funkci ideálu. Jinak právo paralyzujete a učiníte ho vyprázdněným, a dokonce zneužitelným systémem. Naopak ideál umožňuje mobilizovat pozitivní síly jednotlivce i společnosti. To je základní rovnice, které se držím cely život.

Pouze nezávislý soudce je schopen ubránit jednotlivce proti nepoměrně silnějšímu státu, říká Brožová. Foto: Ondřej Surý.

Co je potřeba pro to, abychom si takový ideál udrželi?
Potřeba ideálu je přirozenost člověka. Každý ho v sobě chová a touží po něm. Je disponován naplňovat ho. Na tom je založena cela lidská historie. Třeba ideál svobody. Ten tu byl vždy. Lidé šli s holýma rukama třeba i na barikády právě pro svoje ideály. Ideály umožňuji lidstvu přežit i v na první pohled beznadějných situacích.

Nezávislost soudů je také takový ideál?
Rozhodně. Pro demokratický právní stát je nezávislost soudů alfa a omega jeho fungování. Demokratické právní státy stojí na principu primátu občana nad státem. Má-li ale tento primát být reálný, musíme mít nezávislé soudy. Pouze nezávislý soudce je totiž schopen ubránit jednotlivce proti nepoměrně silnějšímu státu, který má aparáty specializovaných odborníků a technické vybaveni. Nezávislý soudce je základní kamen demokracie a právního státu. Jak ale říkáte, je to ideál, ke kterému je třeba se alespoň přibližovat.

Než jste se stala soudkyní, působila jste krátce na Právnické fakultě MU. Byla vaše původní ambice stát se akademikem?
Akademikem a soudcem jsem byla zároveň. Protože jsem byla pilný student, tak jsem si dala záležet, abych se propracovala k červenému diplomu. Znovuobnovená fakulta se teprve etablovala, a tak jsem dostala možnost učit. Stala jsem se vůbec nejmladším externím učitelem a akademické prostředí mě skutečně přitahovalo. Přemýšlela jsem i nad tím, že se budu věnovat jen teorii. Připravovala jsem tedy rigorózní práci, která se následně stala předmětem jednání o aspiranturu. Bohužel, jak se tehdy často stávalo, aspirantura byla podmíněna mým členstvím v komunistické straně. A tak moc jsem o aspiranturu zase nestala.

Soudcování vám ale bylo umožněno. Jak je to možné?
Je to paradox, který s přibývajícím časovým odstupem stále vice hodnotím jako věc nahodilosti. Skutečností je, že fakulta se mnou spolupráci ukončila, zatímco u soudu jsem zůstala, ale soudit jsem mohla v podstatě jen administrativní agendu. Byla to skutečně otázka jednotlivců, na které jsem narazila, a u soudu se v mém případě ukázali být tolerantnější, ačkoliv jsem čekala opak. Po revoluci jsem byla fakultou rehabilitována.

Jaké to bylo, byt soudcem za totalitního režimu?
Každá doba nese pro soudce svoje výzvy. Nedá se říct, že by po revoluci najednou právo samo šlo. Je to vždy věc svědomí a individuálních sociálních výkonů. Totalitní justice samozřejmě byla nástrojem komunistické zvůle, ale i tak byli v této justici lidé, kteří neselhali a zůstali slušní.

Vy z vlastní zkušenosti s pokusem prezidenta Klause o vaše odvoláni asi můžete potvrdit, že moc výkonná se snaží dodnes zasahovat do té soudní. Je to stále závažný problém?
Pokusy moci výkonné dostat pod kontrolu moc soudní jsou přirozené. Pojmovým znakem této moci je expanzivnost. Moje zkušenost s panem prezidentem Klausem je ale extrémní. Došlo to tak daleko, že když se moje odvolání z funkce nezdařilo, byl zamýšlený předseda přidělen ministrem spravedlnosti jako soudce k Nejvyššímu soudu, bez mého zákonem předpokládaného souhlasu a posléze ještě v průběhu sporu o jeho přidělení byl panem prezidentem jmenován do funkce místopředsedy, tj. povýšen. To vše jsem musela rozkrývat u Ústavního soudu a uspěla jsem. V tradičně demokratickém právním statě by tohle prostě nešlo.

Cítíte dodnes tlaky?
Situace je určitě jinde, protože už se jedna o soudcovské samosprávě, která má byt konečně uvedena v život.

Věříte, že přinese podstatnou změnu k lepšimu?
Nebude to samospasitelné. Samospráva si bude muset vybojovat kredit tím, že bude eliminovat soudce, kteří do tohoto stavu nepatří, a pojmenovávat i jine negativní jevy mezi soudci. Bude si prostě muset osvojit samočistící schopnost.

Jaké je to byt soudcem?
Je to služba a velká odpovědnost za každý jednotlivý lidsky osud, jenž vám projde rukama. S osudem toho, koho jste zbavil svobody, připravil o majetek, odebral mu děti nebo ho rozvedl, usínáte a budíte se. Ani se proto nedá říct, že je to práce. Je to nelehké poslání plné pochybností.

Co vás na soudcovství baví nejvíc?
Tím se vracíme ke spravedlnosti. Mam potřebu spravedlnosti a potěší mě každé spravedlivé rozhodnutí, což jinými slovy znamená, že při soudcování musí jít nejen o odbornost, ale o vítězství zdravého rozumu a srozumitelnost. Je to opravdu dobry pocit, když někomu dáte naději a třeba ho také vtáhněte zpátky k zájmu o věci veřejné. Je skvělé, když lidé začnou opět věřit v demokracii a pochopí, že libovůli statní moci lze v právním státě účinně čelit, a to pravě u soudů.

Jak od všech těch lidských osudů odpočíváte?
Snažím se napětí a tíhu odpovědnosti rozběhat. Běhám pravidelně, ale každý den mi to pracovní režim nedovolí. Nicméně jakmile jsem v Brně, vyrážím ráno ven a kolem tři kilometrů si dam. Na jedné straně se tím vnitřně uvolním, ale také při tom ledacos rozlousknu.

Jak jste k běhání přišla?
Když jsem po mateřské dovolené měla nastoupit zpátky k soudu, měla jsem pocit, že nemohu všechno zvládnout. Manžel mi tehdy koupil první tenisky, a tak jsem začala. Jakmile jsem přišla z práce, okamžitě jsem se převlékla, přezula a dveře za sebou zabouchla dřív, než jsem si všimla, kde je co v domácnosti třeba udělat. A hrozně se mi to osvědčilo. Doporučuji všem. Všechno se dá rozběhat.

Rozhovor vyšel v časopisu Absolvent 2011/2012. Více o Absolventské síti Masarykovy univerzity na webu absolventi.muni.cz.

Hlavní novinky