Přejít na hlavní obsah

Šéfka exekutorů: Kdo je chudák? Dlužník nebo věřitel?

Absolventka MU Pavla Fučíková se stala prezidentkou exekutorské komory a chce vylepšit její pošramocený obraz.

„Peníze se dají vymoci i korektně a seriózně, ne se na lidech ,vozit´,“ říká nová prezidentka Pavla Fučíková.

Absolventka Právnické fakulty MU Pavla Fučíková se před pár měsíci stala prezidentkou Exekutorské komory České republiky a od té doby vede nelehkou bitvu. Snaží se vylepšit obraz exekutorů. Institut, který původně vznikl na ochranu práv lidí, se ve vnímání posunul na opačnou stranu spektra. Podle Fučíkové ale rozhodně ne svojí vinou.

I když pořád vedete exekutorský úřad v Ostravě, vraťme se do Brna. Fakultu jste absolvovala v roce 1991, takže jste na ní zažila sametovou revoluci. Pojí se k tomu nějaké vzpomínky?
Mě v té době hodně ovlivňovalo, že už jsem byla vdaná, ale dodnes si pamatuju, jaký jsme z toho semestru měli respekt. Revoluce mě zastihla na začátku třetího ročníku, čekala nás zkouška z marxismu-leninismu a všichni nás strašili, že to bude peklo. Ten víkend, kdy došlo na nejdůležitější události, jsem byla někde na horách a do školy jsem přijela dost zaskočená. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Sešli jsme se v posluchárně tehdy ještě v budově na Zelném trhu a nevěděli jsme, jak se věci udály, čemu se dá věřit. Panoval strach projevit se. Největší radikálové se hned přidali ke stávkovému hnutí a říkali ostatním, ať to udělají také, ale mně chvilku trvalo, než jsem se zorientovala. Jako budoucí právníky nás ostatní fakulty oslovily, abychom pomohli zformulovat poselství za všechny brněnské studenty. Dodnes si pamatuju, jak jsme se dohadovali o jednotlivých slovech.

A na ten marxismus-leninismus došlo?
Nedošlo. Zimní semestr jsme neměli, neučilo se a začali jsme znovu až od jarního, takže jsme později dělali i státnice.

Exekutorská komora dnes na fakultě zaštiťuje předmět s názvem Klinika exekutorského práva. Jak to bylo s jejím začátkem?
Ani nevím, kdo za tou myšlenkou stál konkrétně, přišla jsem k hotovému dílu. Rozhodně tuto aktivitu kvituji. Vždycky jsem se v naší profesní komoře snažila věnovat vzdělávání. Do procesního práva mi kdysi pomohla proniknout moje velmi dobrá kamarádka exekuční soudkyně, předtím jsem se zaměřovala na právo obchodní. Začátky v oboru byly vůbec nejlepším obdobím, byla to doba plná velkého tvůrčího nadšení. Exekuční právo jsme tehdy formovali doslova na zelené louce. Existoval sice exekuční řád, ale ten měl neuvěřitelné mezery, takže si se zákonem a jeho aplikací spousta lidí nevěděla rady. Najednou se do občanského soudního řízení implementoval nový subjekt a všichni jsme si na novou situaci museli zvyknout. Od začátku jsem školila koncipienty a soudní exekutory, předávání zkušeností mě baví. Nejsem z těch, co by svoje know-how schovávali.

Co si od kliniky slibujete?
Že odbouráme mýty, ve kterých exekuční právo a exekutoři žijí. V laické a bohužel i v odborné veřejnosti zakořenily neuvěřitelné věci. Všichni se na exekuce dívají tak, že dlužník je v tísni a věřitel je ten zlý. Ale on je přece v právu, jsou to jeho peníze, které mu nebyly zaplaceny. Jistě, jsou i případy, kdy se stane člověk dlužníkem nikoli svým přičiněním, ale pořád je tu věřitel, který má právo na zaplacení. Peníze se ovšem dají vymoci i korektně a seriózně, ne se na lidech „vozit“. Doufám, že se nám podaří vnímání této profese změnit. Chceme, aby veřejnost pochopila, že soudní exekutoři patří do demokratické společnosti, protože vymahatelnost práva je nezbytným principem demokracie.

Z čeho nedobrá pověst exekutorů vzešla? Institut vznikl, aby chránil ty, které někdo vědomě připravuje o peníze. Dnes se může zdát, že honí nevinné.
Je v tom mnoho faktorů – chyby exekutorů v začátcích, neznalost lidí, problémy s judikaturou, mediální snaha najít smutný lidský příběh. A myslím, že k tomu bohužel hodně přispělo politické prostředí a jeho nekorektnost. Zaznamenala jste poslední volby? Exekutoři se dostali i na billboardy kandidujících stran, byly tam věty jako „zatočíme s exekutory“ a ty nezaznívaly jen z úst malých politických stran. Je třeba si uvědomit, že jak dlužníci přibývali, stala se z nich velmi zajímavá voličská základna. V Česku je více než 700 tisíc lidí v exekuci. Když k nim přidáme jejich partnery nebo rodinu, které dlužníkova situace také ovlivňuje, bavíme se určitě o více než milionu lidí. Ty pak může politik velmi dobře ovlivnit, když začne slibovat, že přenastaví pravidla.

Děje se to skutečně, nebo to končí sliby na billboardech?
Jistě že děje, podívejte se do novel exekučního řádu. Některé dříve postižitelné peněžité pohledávky dlužníka byly postupnými úpravami podřazeny pod srážky ze mzdy, takže se v mnoha případech stal tento způsob provádění exekuce v zásadě neproveditelný. Poslední novela zase zavedla pravidlo, že nelze prodat nemovitost, kde člověk trvale žije, pokud dluží méně než 30 tisíc korun. Jenže pokud člověk nemá jiný majetek, nepracuje a nemá movité věci, protože je má ve vlastnictví někdo jiný, a má opravdu jen ten dům, jak se těch 30 tisíc věřiteli vrátí?

Je ale v pořádku brát člověku místo, kde žije, kvůli 30 tisícům? I když chápu, že toho někdo může zneužívat, přemýšlíte nad tím?
Pokud byly vyčerpány všechny ostatní způsoby provedení exekuce a zbývá už jen tato nemovitost, dlužník by přeci neměl spoléhat na to, že ten zbytek dluhu nemusí zaplatit. Dejme mu šanci, ať to udělá. Pokud ji nevyužije, pak by měl prodej pokračovat. Snažím se zajistit, aby exekuční řízení, které vedu, bylo vedeno korektně a seriózně. Vždycky jsem svým zaměstnancům říkala, že nedopustím, aby se povyšovali a zneužívali toho, že jsou v pozici, kdy rozhodují o osudech lidí. Na druhé straně je ale třeba být důsledný. Někdy slyšíme opravdu smutné příběhy, ale už v tom momentu poznáme, jestli někdo situaci řešit chce, nebo nechce.

Jak se to pozná?
Takoví lidé komunikují, snaží se situaci řešit, pracují, poctivě splácejí. Stále si myslím, že je jich většina. Samozřejmě že jsme potkali pár výlupků, kteří se nám vysmějí a dávají jasně najevo, že si na nich nic nevezmeme. Štve vás to, ale nepohnete s tím. Nejsme vymahači ani detektivové, i když část detektivní práce odvést musíme. Je to všechno hodně o komunikaci.

Čísla exekucí v Česku jsou alarmující. Jsme jako stát nějaká anomálie?
Problém, který má Česko, mají i jiné evropské země, i jinde padají lidé do dluhů víc než před 15 lety. Co není normální, je, když má na sebe někdo třicet nebo čtyřicet exekucí. To jasně signalizuje, že něco v systému nefunguje. Po pravdě ale nevím co. Jak se stalo, že takoví lidé svoji situaci neřeší, netuším. Jsou často demotivovaní, už se v tom naučili žít. Jak jim pomoct, to už je politická otázka, chce to rozsáhlejší změnu. Otázka je, kdo a jakou pomoc si zaslouží. Kdybychom hromadně odpouštěli dluhy, jak by k tomu přišli ti, kteří svoje závazky plní?

Hlavní novinky