SPONDEO AC POLLICEOR!
Hodnosti se mi dostalo, o jaké se mi nesnilo.
Muzikantská duše doktorem filosofie!
Je známo, že pro vědeckou estetiku byla práce na poli hudebním – trýzní!
Jedněm bylo dílo hudební výsostné, Kantovi bylo na úrovni kuchařského výrobku.
Když děkuji universitě Masarykově, jejímu rektoru, Jeho Magnificenci dru Edwardu Babákovi,
děkanu filosofické fakulty, Jeho Spectabilitě dru Arne Novákovi, váženému promotoru dru Antonínu Beerovi,
slavnému senátu universitnímu, všemu profesorskému sboru a ministerstvu školství a národní osvěty,
děkuji ne tak za sebe, ale za hodnocení díla hudebního.
V mém díle chválí bujnost rytmů.
Vím, že obrazce rytmické jsou tak pohyblivé, jak pohyblivé je naše vědomí;
vím, že sčasovka je dílem těsny našeho vědomí, že vysvětlovat jí třeba vysvětlením našeho vědomí.
Tyto obrazce ztrnou a ztvrdnou, čím spíše jsme měřícím strojem, metronomem,
čím spíše eliminací dospějí k tónu akusticky vyhlazenému – v hudbě, v slovesné metrice – k vypiaté artikulaci.
Obému se duch tvůrčí brání.
Již L. v. Beethoven střásá se sebe stroj, okovy ztuhlých taktů, v posledních svých sonátách.
V mém díle je akkord zasněný.
Vím, že je výrazem shluku affektů – ne jen tónových affektů – že ssedá se mi jako květ na holomrazu.
Je málo, aby z něho dýchalo jen dur a moll.
Moderna Schreckrova, Schönbergova, Debussyho cítí právě tak.
Tvoření skladebné je stejných způsobů myšlení, jak za všedního dne, jak při čisté vědecké práci.
Není zázraků v umění. Stejná radost z knihy ať slovesné ať notové.
Dokonalé dílo, jak by zralé jablko se stromu spadlo. A bez „fantasie“ neobejde se ani vědecký pracovník.
A svoboda myšlení je svobodou v architektonice díla.
„Můj domeček“ – skladba – hodí se do krajiny:
v horách má šišatou střechu –
v malé jizbě teplo z práce –
stěn a povalu dosáhnu rukou –.
A v tom se potkávám s R. Wagnerem, Lisztem, Berliozem a zapomínaným Zoilem.
Mé notované nápěvky mluvy!
Jsou branou k hudbě vesmíru.
Přecházím přes zvuky pometel a řetězů R. Straussových a Mahlerových –
ale již Herderovi (XVIII. stol.) je hudbou všechen zvuk ve vesmíru.
Čas. Relativním odhadem stačil L. v. Beethoven na Bouři, Debussy na Moře, Smetana na východ slunce.
Živelnější je absolutní čas; již v doteku o 1/10 vteřiny akkordy vhánějí krev do tváře.
Úsek časový o 1/1000 vteřiny je již dějištěm tónů.
Zarazí nás pohled na kapku krve, jež čpí ještě uhasínajícím životem.
A její červeň malovaná? Hračkou je nám relativnost výrazu.
Nikdo mu nevěří.
A tu se potkávám s W. Wundtem.
Připadá mi pohádka o „Má úcta, pane Columbus!“
Na metě myšlení potkávám vždy již někoho jiného.
Ale šel jsem vlastním vývojem.
Moji milí učitelé – ale vždy jsem se octl na protějším břehu, než oni šli.
Cosi ve mně se vzpíralo, cosi rostlo, co nemohlo uhnouti.
Díky dědictví; vzpomínám vděčně svých rodičů.
Zbývá mi zakončit.
Děkuji přítomné ctěné společnosti, akademickému dorostu.
Bude-li číst z mého života, ať si povšimne, že třeba, i když se ještě učíme –
již tvořit.
Nebylo té radostné chvíle, nebýti naší samostatnosti. Vzpomínám našeho milého presidenta dra T. G. Masaryka.
A na jeho otázku, jakou hřívnou přispěl český národ k vývoji hudby – odpovídám:
šíříme hudbu na všechen zvuk vesmíru –
tón dostává hluboké kořeny – sahá až do hlubin, kde světélkují myšlenky –
vedle hýření krásným tónem ujímá se i filosofie tónu.
Ať vzkvétá naše republika, ať dlouho žije její president dr. T. G. Masaryk!