Je-li člověk zbaven soukromí, dříve nebo později z toho zblbne. Na tomto předpokladu je postaven nejen úspěch televizních soutěží typu Big Brother, ale též stejnojmenná anticena, kterou v České republice každoročně uděluje neziskovka Iuridicum Remedium.
Porota, která je složena ze směsice různých odborností, vybírá laureáty v několika kategoriích tak, aby se spravedlivě dostalo na soukromý i veřejný sektor. Dodnes považuji za pozoruhodné, že jsem se před několika lety stal jejím členem a že mě doposud nevyhodili. Myslím si totiž, že informační soukromí bude jako hodnota lidského života nadále přirozeně mizet a že skutečným problémem spíš je, že se na to nedokážeme po dinosauřím způsobu dostatečně rychle adaptovat.
Připočtu-li skutečnost, že mě neděsí, když do lidského soukromí ve jménu obrany demokracie zasahuje legitimní veřejná moc, a že Edwarda Snowdena považuji za všechno možné, jen ne za hrdinu, skoro se vlastně divím, že mi ještě doteď žádná Big Brother Award nepřistála na stole.
Z těch, kdo tuto nelichotivou cenu letos skutečně získali, je podle mě hoden pozornosti především laureát v kategorii Výrok Velkého bratra. Stal se jím Samsung za poučení, které je součástí uživatelské příručky chytré televize a které říká: „Prosím pamatujte na to, že pokud váš mluvený projev obsahuje osobní nebo jiné citlivé informace, že tyto informace budou mezi daty, která jsou zachycena a předávána třetím stranám prostřednictvím funkce rozpoznávání hlasu.“
Ne že by to ostatní výrobci tzv. chytrých televizí nedělali. Taky je pravda, že podobný problém má téměř každé „chytré“ zařízení vybavené nějakými senzory a připojením k internetu – od wi-fi reproduktoru přes herní konzoli až po chytrou ledničku. Až Samsung ale našel odvahu a naplno mi sdělil, že své televizi, kterou jako příslušník generace Husákových dětí stále sentimentálně považuji za přítele z nejvěrnějších, už prostě nemůžu věřit.
Problém v tomto případě asi nespočívá úplně v tom, že bychom se museli obratem bát, že na nás naše televize, lednička nebo záchodová mísa něco vykecají. Nemám ani strach z toho, že bych se musel s manželkou vždy, když budeme probírat otázky rodinného rozpočtu či něco podobně explozivně delikátního, zavírat v koupelně (a před tím z ní ještě vyhodit fén a žehličku na vlasy), mluvit tam polohlasem a k tomu si ještě pouštět vodu do umyvadla.
Horší je, že soukromí se stalo standardní barterovou komoditou a že ti, kdo za ni mění služby a nově i zboží (tj. spotřebitelé), nemají nejmenší představu o jejím směnném kurzu.
Mnohomluvné smluvní podmínky či návody (které stejně nikdo nečte) totiž nikdy nejsou konkrétní v tom, jak velký je vlastně rozsah soukromí, kterého se spotřebitel vzdává, nebo k jakým lukrativním operacím budou získaná soukromá data použita.
Ve výsledku zde tedy máme rovněž zblbnutí jako v televizní show Big Brother – jeho hlavní protagonista o něm ale neví a na rozdíl od těch na druhé straně televizního drátu za něj ani nic moc nedostává (ba co víc, dokonce si myslí, že si výhodně pořídil něco opravdu „chytrého“).
Autor působí v Ústavu práva a technologií Právnické fakulty MU.
