Přejít na hlavní obsah

Proč si připomínat listopadový vzdor

Jana Křehlíková ze spolku Masarykovi historici o bezejmenných hrdinech let 1939 a 1989.

Náměstí Svobody v roce 1989.

Uprostřed podzimních dnů každý rok slavíme v České i Slovenské republice státní svátek. Ale co nám Den boje za svobodu a demokracii připomíná?

>> přijďte si připomenout listopadové události do lampionového průvodu

17. listopad je spjatý se dvěma důležitými okamžiky českých, ale i slovenských dějin. Starší událostí je násilné potlačení protinacistických snah studentů v roce 1939 spojené s uzavřením českých vysokých škol a usmrcením nebo uvězněním řady studentů. Na připomínku těchto událostí byl tento den již za druhé světové války prohlášen Mezinárodním dnem studentstva.

Druhý dějinný zlom nastal o padesát let později, kdy byla násilně rozehnána studentská demonstrace, která odstartovala sametovou revoluci.

Na první pohled mají listopady 1939 a 1989 mnoho společného, ale měli bychom si uvědomit, že každá z těchto událostí s sebou nese mnohá specifika, nejvýraznější jsou její průběh, důsledky a nálady ve společnosti. V roce 1939 byl protinacistický vzdor studentů 17. listopadem ukončen a jeho účastníci za něj zaplatili smrtí nebo dlouhými roky ve vězeních a koncentračních táborech. Na druhé straně demonstrace v roce 1989 vyburcovala československou společnost k dalším činům a přinesla definitivní konec komunistického režimu.

Dnes často slýcháváme, že státní svátky spojené s historickými událostmi ztrácejí svůj význam pro dnešní společnost a stávají se z nich pouhá každoroční setkání u památníků, a pro někoho ani to ne. Tomu bychom se jako studenti měli snažit zabránit. Jednou z možností, jak si přiblížit připomínané okamžiky, může být vzpomínka nejen na samotné události, ale i na osoby s nimi spojené.

Mnozí z těchto „hrdinů“ jsou až na výjimky (Jan Opletal, Martin Mejstřík, Šimon Pánek) ve všeobecném povědomí takřka bezejmenní. Tyto osoby se nenarodily jako hrdinové ve stylu hollywoodských filmů, ale staly se jimi v důsledku okolností, se kterými nesouhlasily.

Tyto jedince bychom si měli poněkud zlidštit a uvědomit si, že to byli „naši starší spolužáci“. Byli to studenti stejně jako my, studovali podobné obory, poslouchali přednášky, sedávali na seminářích, pracovali na cvičeních. Někteří z nich dokonce procházeli stejnými budovami, kterými dnes chodí například studenti filozofické, přírodovědecké nebo právnické fakulty naší univerzity. V případě sametové revoluce byli mezi aktéry i rodiče dnešních vysokoškoláků. Rozdíl mezi nimi a námi byl pouze v době a situaci, ve které se nacházeli a která je donutila k činům vzdoru.

V roce 1939 i o půl století později v sobě studenti našli odvahu, odhodlání postavit se režimu a bojovat za hodnoty, jako je svoboda a demokracie. A to je důvod, proč si listopadové události každý rok připomínáme a měli bychom si při postávání u památníku uvědomit, že tyto hodnoty nebyly a nejsou samozřejmostí.

Autorka je členka klubu Masarykovi historici.

Hlavní novinky