Přejít na hlavní obsah

O (ne)reformě českého vysokého školství a dopadech aktuální novely na akademickou samosprávu

Akreditace prověří, jestli si vysoké školy zaslouží vysokou míru autonomie, poukazuje v komentáři Karel Šima.

Když v listopadu 2006 představoval tehdejší náměstek ministryně Petr Matějů doporučení OECD pro reformu českého vysokoškolského systému, prohlásil, že do půl roku bude mít připravenou novou Bílou knihu a do roka (a do dne) nový zákon o terciárním vzdělávání. Ne, že by mu tehdy publikum v ministerské zasedačce, které sestávalo z velké části z rektorů, tyto plány věřilo, ale všichni cítili, že tentokrát se schyluje ke skutečně významné reformě vysokých škol, která má zásadně změnit porevoluční status quo. Letos, tedy po deseti letech, vchází v platnost novela původního zákona z roku 1998, kde se sice mění mnoho slov, ale skutečná změna nastane jen jedna. Půjde o zásah do zajišťování kvality vzdělávání, který prověří, jestli si české veřejné vysoké školy zaslouží vysokou míru akademické samosprávy a autonomie na státu, kterou jim po revoluci roku 1989 stát postupně přiznal.

Jakkoli bylo v základu reformy formulované v tzv. Bílé knize terciárního vzdělávání, která byla vládou „vzata na vědomí“ až v roce 2009, několik provázaných principů, zvýšení autonomie vysokoškolských institucí patřilo k jejím stěžejním cílům. Tato autonomie měla být zabezpečena na jedné straně omezením vlivu státu na fungování škol, ale na straně druhé měla znamenat větší ingerenci ze strany „odběratelů“ vysokoškolského „zboží“, tedy byznysu a studujících chápaných jako klienti. Záměrem tak bylo nejen výraznější zapojení škol do aplikovaného výzkumu a vývoje ve spolupráci s průmyslovými podniky, ale především horké politické téma – zavedení školného. Zvýšení autonomie škol mělo být jednoduše dosaženo omezením role veřejného financování na úkor financování soukromého. Kolik autonomie by tím české vysoké školy získaly, nás už ale nemusí zajímat, protože k ničemu z toho nakonec nedošlo. Po třech kolech souboje o podobu reformy mezi rychle se měnícími ministry a ještě rychleji mizejícími náměstky je nyní na stole pouze reformní relikt, ve kterém zůstalo jen jedno velké téma – akreditace.

Klíčová změna: systém akreditací
Aktuální novela sice přináší i další změny, které by si jistě zasloužily samostatnou úvahu, ale právě změna systému akreditací zasáhne vysoké školy (především ty veřejné) nejvíce. Po roce 1989 se ve střední a východní Evropě rozšířila zvláštní varianta akreditačního mechanismu s typicky středoevropsky centralistickým rámcem. V České republice postupně nabobtnal systém akreditací studijních programů (reálně oborů) do monstrózní byrokraticko-mocenské mašinerie, kde hrstka seniorních akademiků rozhodovala prakticky o bytí a nebytí každého studijního oboru na základě velmi podrobného popisu studijních plánů, personálií a infrastruktury školy. Přestože tak ve skutečnosti posuzovali jen obrovské množství proklamací na papíře a mírně řečeno „tacit knowledge“ o úrovni té které školy, stal se akreditační proces v českém vysokém školství opravdovým centrem moci („locus of power“), které určovalo, kdo bude v českém vysokoškolském systému působit a co bude chápáno jako prospěšné, nutné či žádoucí. Nastavená pravidla tak například tlačila školy v době největší expanze studijních míst do co nejrychlejšího obsazení studijních oborů profesory nebo alespoň docenty, kteří „mají v oblasti vyučovaných předmětů publikační činnost“. Není divu, že to vyvolalo řadu strategických úhybů, obcházení pravidel a dokonce klientelistických vazeb. Vedení Akreditační komise se sice snažilo držet situaci na uzdě, přesto ale mnohdy nabírala podobu hry kočky s myší.

Cílem změny systému akreditací bylo posílit autonomii vysokých škol v nakládání se studijními programy a ulevit přetíženému a byrokraticky náročnému akreditačnímu procesu. Přitom paradoxně už více než deset let existující systém akreditací studijních programů byl mezi běžnými akademiky vnímán jako něco zavedeného, fungujícího a samozřejmého. Vysoké školy si během let většinou vytvořily dobře šlapající akreditační referáty, mechanismy projednávání programů a oborů v orgánech fakult a univerzit a nepřekvapí, že problémy systému akreditací nikoho na vysokých školách příliš nepálily. Možná právě tato jistá nevšímavost stála za tím, že právě nepříliš bombasticky znějící proměna z akreditace studijních programů na institucionální akreditaci v oblastech vzdělávání zůstala jako jediná významnější reformní změna v novele zákona.

Otazníky nad institucionální akreditací
Jistá bezradnost akademické sféry nad pojmem institucionální akreditace se také projevovala v tom, že se vysokoškolské reprezentace důrazně dožadovaly podzákonných norem k novele, které měly upřesnit zákonem sice popsaný proces institucionální akreditace a fungování nového Národního akreditačního úřadu, pod nímž si ale prakticky všichni aktéři (obávám se, že i zodpovědné osoby na ministerstvu) dlouho nedokázali představit nic konkrétnějšího. Ve chvíli, kdy píši tento komentář, ještě stále není vše jasné, dovolím si proto upozornit jen na jeden obecnější problém, který tato změna podle mého názoru přinese.

Zjednodušeně řečeno má novela přenést pravomoc schvalovat studijní programy (již nikoliv členěné na obory) na úroveň vysoké školy. Pro to, aby toho škola mohla dosáhnout, musí projít procesem institucionální akreditace, který jednak zhodnotí systém vnitřního zajišťování kvality, jednak posoudí připravenost školy vzdělávat v taxativně vymezených oblastech vzdělávání. Bude pak na k tomu určených orgánech školy, aby posoudily, jestli dotyčný studijní program budou otevírat (a pouze ho zaregistrují na ministerstvu), nebo nikoliv. Tento mechanismus, který bezpochyby posiluje autonomii vysokých škol, bude mít podle mého názoru dopad především na jejich vnitřní fungování a prověří tak sílu a životaschopnost současné podoby akademické samosprávy.

Vyjdeme z jednoduché úvahy, že pokud se pravomoc schvalování studijních programů přesune na úroveň školy, musí se z rozhodnutí o akreditaci „těch nahoře“ (případně „na ministerstvu“) stát rozhodnutí „nás“ uvnitř univerzity, případně fakulty. Není však tajemstvím, že se jakékoli jednoznačné rozhodnutí v rámci veřejných vysokých škol (prakticky všechny jsou univerzitami s mnoha fakultami) rodí jen velmi obtížně a v dlouhém procesu vyjednávání. Hrají v tom roli odlišné zájmy fakult, oborů, příbuzných oborových skupin, ale také různých skupin akademiků (například profesorů a odborných asistentů), nemluvě o nemalém vlivu studujících, respektive jejich zástupců v akademických orgánech. Celé je to velmi komplikované, těžkopádné a někdy plné mocenského přetlačování na úkor věcných argumentů. Ale tohle všechno patří k akademické samosprávě, kterou si reprezentace vysokých škol uhájily proti reformním snahám o nástup ekonomistního myšlení, respektive brutálnímu politickému nátlaku (vzpomeňme ministra Dobeše neblahé paměti). Nezbývá nám dnes než dokázat, že právě akademická samospráva, nikoliv manažersko-byrokratické způsoby řízení, dokáže být natolik výkonným a současně spravedlivým způsobem vládnutí, že jakékoli snahy o centralizaci a „manažerizaci“ jsou a budou vždy kontraproduktivní.

Rada pro vnitřní hodnocení – jaká bude její skutečná role?
Klíčovým momentem tak bude to, kdo a jak bude studijní programy na škole projednávat a schvalovat. Novela k existujícím orgánům – senátům a vědeckým radám – přidává nového hráče, radu pro vnitřní hodnocení. Ta by ale měla spíše nastavit pravidla, průběžně sledovat fungování systému vnitřního zajišťování kvality a shromažďovat podklady pro institucionální akreditaci. Její role tak může být na mnoha školách spíše formální, zvláště vezmeme-li v potaz, že jednu třetinu jejích členů bude navrhovat senát a jednu třetinu vědecká rada. Podle zákona mají tedy mít jako doposud hlavní slovo při projednávání studijních programů vědecké rady, respektive fakultní senáty. Je však otázkou, zda skutečnost, že nad těmito orgány již nestojí žádný univerzitě vnější rozhodovací orgán, promění způsob projednávání a mocenské vztahy uvnitř těchto reprezentací akademické obce? Dokáží členové a členky těchto orgánů vždy respektovat společný zájem univerzity nebo spíše převáží partikulární zájmy fakult, oborů, oborových komunit a podobně? A zablokuje tato situace současný stav nebo naopak umožní větší pružnost při přípravě a otevírání studijních programů, jak si to jistě představovali reformátoři?

Nemám rád katastrofické scénáře. Je možné předpokládat, že na model institucionální akreditace postupně přejdou všechny veřejné univerzity. Ty největší už mají plán, jak jí dosáhnout a přitom si zachovat konsensus mezi hlavními hráči uvnitř institucí. Na těch menších to může o něco posílit univerzitní centrum v čele s rektory, kteří plně využijí svých pravomocí jmenovat či rozhodovat o studijních programech, zvláště ve vztahu k vědeckým radám. Osobně doufám, že výsledek nedá za pravdu ani neoliberálním kritikům akademické samosprávy, ani těm z vedení univerzit, kteří společně vidí akademickou samosprávu jako konstantní překážku centralizace rozhodování a moci v rukou „osvícených vládců“.

Autor působí na FF UK a jako výzkumný pracovník v Centru pro studium vysokého školství, v.v.i.

Hlavní novinky