Přejít na hlavní obsah

Dezinformace žádné centrum nevymýtí

Cílem by spíše mělo být pomoci společnosti pochopit, že neexistuje vysněný ráj neutrálních informací, píše Jan Motal.

Fotka s oblibou využívaná dezinfomačními weby k znázornění aktuální migrační krize. Ve skutečnosti pochází z roku 1991 a ukazuje prchající Albánce.

Po internetu koluje prostoduchý vtip. V inzerátu stojí: „Prodám několikadílnou všeobecnou encyklopedii. Nedávno jsem se oženil a moje tchyně ví naprosto všechno.“ Pomiňme teď sexistickou mentalitu, kterou odráží. Zajímá mne na něm něco jiného. Vyjadřuje na úrovni lidové moudrosti, že informace a jejich forma jsou bytostně spojeny s mocí. To odpovídá i poznání společenských věd. Vědění je moc a tvaruje společnost (a naopak). Zároveň se ve vtipu ukrývá i mýtus o neutrální půdě čistých, objektivních informací. Žádná taková všeobecná encyklopedie v našem světě ale k ruce není. Jsme odsouzeni neustále diskutovat, která a čí pravda je adekvátnější.

Díky sociálním sítím a blogům se dnes snížila laťka pro vypuštění informace do světa limitně k absolutní nule. Jen několik kliků dělí kohokoliv od šíření prakticky čehokoliv. Nastalá svoboda slova ale není symetrická. Jsou hráči, kteří mají více prostředků a umí svoje informace prosazovat úspěšněji. Jejich informace navíc sami uživatelé legitimizují tím, že se na jejich šíření v dobré víře podílejí. Toto vědění proroste až ke kořenům veřejného prostoru a už jen ztěžka bude možné určit jeho původ. Decentralizovaná globální informační síť tak mění povahu metod šíření propagandy. Činí ji hůře rozpoznatelnou.

To ostatně potvrzuje i Audit národní bezpečnosti, jenž si nechala zpracovat vláda. Na jeho základě ministerstvo vnitra vyčlenilo část svých kapacit v nově vzniklém Centru proti terorismu a hybridním hrozbám mimo jiné i pro informační boj. Potud se tedy zdá, že vznik skupiny je rozumným krokem.

Je ale otázkou, nakolik skutečně může plnit funkci kompasu v informační bouři. Každá státní instituce je vždy v podezření, že sama slouží hlavně ve prospěch politických cílů vlády. Navíc dubluje aktivity jiných projektů, jako je Hate Free Culture. Právě tato kampaň je dobrým příkladem kontroverze vládních projektů. Nedokázala totiž získat širší zásah mimo okruh městských liberálů a je sotva víc než (sice cennou) databankou hoaxů.

Není třeba se obávat, že by nová sekce ministerstva zaváděla cenzuru. Takové pravomoci nemá. Ptejme se ale, zda v rozcitlivělé době, kdy je třeba spíše scelovat jizvy ve společnosti, nebude působit kontraproduktivně. Může totiž v nedůvěřivých posílit dojem, že jde jen o další vládní sebepropagaci.

Nadějnější jsou ty úkoly nového centra, které mají poskytovat nástroje ke kritickému čtení informačních toků ve veřejném prostoru. Ale to samo o sobě je úloha přímo monumentální. Cílem by mělo být pomoci společnosti pochopit, že neexistuje vysněný ráj neutrálních informací, ale rovněž že všechny informace nejsou stejně hodnotné či že je chybou tvrdit, že z nadhledu je to všechno dohromady nějak jedno.

Dvě hrozby – relativismus a naivní realismus – dokážou poškodit naši schopnost reflektovat svět, v němž se nacházíme. Naději přináší jen takový přístup, v němž porozumíme, že jsme aktivními spolutvůrci pravdy a záleží na každém našem slově a sdílení obrázků či článků na sociálních sítích.

Bylo by cennější, kdyby namísto institutů s heroickými názvy vznikaly promyšlené a důvěryhodné programy, které nám pomohou s informacemi pracovat. To je ale úkol nejen pro vládu, ale i pro školství či média. Všichni, kdo máme to štěstí, že jsme nadáni časem potřebným k hrabání se ve stozích dat a zdrojů, jsme povinni vstoupit do veřejného prostoru a tyto svoje znalosti dát společnosti k dispozici. Novináři počínaje a učiteli konče. Tuto zodpovědnost z nás Milan Chovanec žádným institutem nesejme.

Autor je odborný asistent na Katedře mediální studiích a žurnalistiky FSS MU.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity