Pověst velkého talentu provází devatenáctiletou studentku fakulty sportovních studií a basketbalistku Frisco Brno Barboru Kašpárkovou. Do seniorského týmu nakoukla poprvé už před dvěma lety, dnes je jeho stabilní součástí a nastupuje i v zápasech prestižní Euroligy. Není se co divit, Kašpárková má sport v genech. Její otec Karel Kroupa se řadí mezi brněnské fotbalové legendy, teta Šárka Kašpárková mezi ty atletické – je mistryní světa ve trojskoku.
„Sportovala i máma, takže doma mi všichni pořád mluví do tréninku. Až mě to někdy štve,“ líčí s úsměvem Barbora Kašpárková, která by ráda svůj klub zase vytáhla tam, kde byl ještě před několika lety. Frisco Brno ženské lize dlouhá léta kralovalo, teď je však lídrem pražský USK a ani v Eurolize se Brňankám nedaří.
Tak rychlý kariérní vzestup jako vy zažije málokdo. Jak postupoval?
Věkově jsem se mezi ženy dostala na začátku této sezony. Nejdřív to pro mě bylo těžké. V juniorkách jsem byla zvyklá na pozici lídra a v seniorském týmu jsem ze začátku jen seděla na lavičce. Dlouho jsem o tom přemýšlela a řekla jsem si, že na sobě musím víc pracovat. Chodila jsem do posilovny, sama jsem trénovala střelbu a v zápasech se to pak projevilo. Hodně mě to motivovalo, chytla jsem se a hrála čím dál víc.
Jak jste se cítila, když jste se mezi ženami objevila před dvěma lety a trénovala s mistryněmi Evropy, třeba Hanou Horákovou nebo Evou Vítečkovou?
Měla jsem štěstí, že jsem tady holky ještě zastihla. Jako malá jsem se na ně chodila dívat, běhala za nimi pro podpisy a najednou jsem mezi těmi, které jsem tak obdivovala, seděla v šatně. Takové to prvotní ohromení mě přešlo asi až letos, kdy už patřím do týmu. Neříkám, že se holkám z této kategorie můžu rovnat, ale už to beru jinak.
Vůbec. I když už některé holky hrají jinde, tak jsme pořád kamarádky, což mě překvapuje, protože když jsem mezi ně přišla, bylo mi teprve sedmnáct. Vzaly mě mezi sebe perfektně, od začátku mě s sebou braly třeba na party. Našim se to sice moc nelíbilo, ale já jsem doma vždycky argumentovala tím, že když jdu s Hankou Horákovou, tak mě přece musí pustit.
Váš tým platil dlouho za nepřekonatelný, pozici ale ztratil. Není vám líto, že nejste o pár let starší a nemohla jste si všechny ty tituly užít také na palubovce?
Přemýšlela jsem nad tím, ale spíš v tom smyslu, že kdybych byla o pět šest let starší, tak bych si možná nesedla ani na tu lavičku. V té konkurenci bych měla mnohem menší šanci. Za dobu, co jsem v prvním týmu, jsme vyhrály jednou zlato a jednou stříbro. Když se mi houpala zlatá medaile na krku, tak jsem samozřejmě měla radost, ale nemohla jsem moc říct, že jsem se na jejím zisku podílela. Teď už vím, že když vyhrajeme, je to i moje zásluha. Jistě, nejsem ráda, že se nám teď nedaří jako dřív, ale na druhou stranu máme mladý a perspektivní tým, na kterém můžeme stavět. Zažila jsem chvíle, kdy se po zisku titulu oslavně stříhala síťka, a můj sen je, abychom se zase vrátily na výsluní. Jsem srdcař.
Různí členové vaší rodiny se intenzivně věnovali různým sportům. Neuvažovala jste, že se po vzoru tety dáte na atletiku nebo budete jako táta hrát fotbal?
Já jsem atletiku dělala od jedenácti, pak přišel na řadu tenis a až potom basketbal. Fotbal táta odpískal hned, i když mě bavil – líbilo se mi běhat za balonem a kopat se s protihráči do holení (směje se). Agresivita a důraz mi zůstaly doteď, hraju tak i basketbal, takže se pak nemůžu divit, že mi to soupeřky vrací. V atletice jsem měla také dobré výsledky, ale nechala jsem jí, protože mě táhl kolektiv, chtěla jsem být v partě. To mě na basketu opravdu baví.
Všichni kolem vás mají se sportem spoustu zkušeností. Jak moc vám mluví třeba do tréninku?
Pořád všichni. Štve mě to tak, že to ignoruju a dělám si všechno po svém. Táta mi pořád říká, ať si chodím sama střílet na koš, máma, ať posiluju záda a břicho, že tyhle části těla musím mít pořád zpevněné, a Šárka mi neustále radí nějaké doplňky stravy. A já si přitom říkám, že je to můj život, tak si to dělám úplně po svém.
Pomohlo vám nějak to, že jste začala studovat na fakultě sportovních studií?
Mě můj obor hrozně baví, od té doby, co ho studuju, jsem si úplně překopala jídelníček. Dřív jsem měla až skoro rituál, že jsem po zápase za odměnu chodila do McDonald´s. Cítila jsem se tam jako v ráji, kamarádi mi dokonce začali říkat McBára, protože jsem vždycky odcházela s pěti taškami – vzala jsem to všechno od zmrzliny po taštičku. Ale od té doby, co studuju výživu, jsem se překonala a spoustu věcí jsem odbourala.
Co jste nejvíc změnila?
Snažím se celkově zlepšit životosprávu, které studentský život úplně neprospívá. Další moje záliba byly všelijaké sladkosti, ty jsem měla pořád u sebe. Teď si koupím jablko a banán. A pomohlo mi to, na hřišti je to cítit.
