Přejít na hlavní obsah

Jako kluk brečel, že šermovat nechce

Olympijská naděje Alexander Choupenitch začala letos studovat na Masarykově univerzitě. Šermu se věnuje od dětství.

Student fakulty sportovních studií Alexander Choupenitch.

Šermu se věnoval i Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her.Jeho jméno se Čechům obtížně čte, spousta lidí si s ním neumí poradit. „Moje rodina totiž pochází z Běloruska,“ vysvětluje student fakulty sportovních studií Alexander Choupenitch svoje cizokrajné příjmení. Učitelé ve škole ani spolužáci Choupenitche, který jde do prvního ročníku, ještě neznají, ale sportovní svět už ano. Patří totiž mezi velké talenty světového šermu. Je mistrem Evropy do 17 let a dvojnásobným vicemistrem Evropy do 20 let.

Už několik let slýcháte, že jste budoucí olympijská naděje. Je taková pověst svazující?
Nejvíc jsem ten pocit měl, když jsem v 17 letech vyhrál čtyři evropské poháry po sobě a všichni čekali, že stejně úspěšný budu i na mistrovství Evropy. Měl jsem strach, že když se to nepovede, budu za blbce. Ale naštěstí jsem vyhrál a teď už se víc soustředím sám na sebe než na okolí.

Odkdy vůbec šermujete?
Asi od osmi let. Ale ze začátku se mi vůbec nedařilo, první dva roky jsem byl pořád poslední. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděl v šatně, strašně brečel a máma a trenér mě přemlouvali, ať u šermu zůstanu. Třetí rok jsem skončil třetí na mistrovství republiky v mladších žácích, což nic neznamená, ale já jsem dostal pohár a medaili a všechno dohromady mě to hrozně motivovalo.

To ale nebyla jediná motivace, že? Vy už jste totiž jako docela mladý trénoval i s olympijským vítězem Romankovem.
Je to pravda. Moji rodiče pochází z Běloruska a moje nevlastní babička dokonce olympiádu v šermu vyhrála taky. No a děda se znal právě s Alexandrem Romankovem a domluvil mi u něj lekce. Pro mě to bylo něco neskutečného, on je největší ikona šermu, desetinásobný mistr světa a k tomu vítěz olympiády. Jeho lekce mi ohromně pomohly, zlepšil jsem se technicky a navíc to bylo zábavné. Pomáhá mi dodnes a kromě toho jezdím ještě do Itálie.

Když jsme u té olympiády, ta je i vaším velkým snem. Přestože jste ještě mladý, málem jste se dostal už na tu londýnskou.
Ano, chybělo hrozně málo. V kvalifikaci jsem potřeboval porazit ještě dva soupeře, ale s tím předposledním jsem prohrál 14:15 a skončil. Strašně mě to štvalo. Rodiče mi pak jako dárek koupili aspoň cestu na olympiádu. Letěl jsem se tam podívat, atmosféra byla skvělá a o to víc mě mrzelo, že nemůžu závodit. Proto teď dělám všechno proto, abych se dostal na další hry. My Evropané to máme těžké. Všechny kontinenty můžou nominovat stejný počet šermířů, ale Evropa je nejsilnější kontinent, takže někteří dobří odsud se na olympiádu nedostanou, ale někteří horší odjinud ano.

Fleret

je jednou ze tří bodných zbraní (další dvě disciplíny jsou kord a šavle), s nimiž lze závodně šermovat. Při šermu fleretem se počítají zásahy jen na trup, tedy bez rukou a hlavy. Zásahy se zobrazují na počítadle díky propojení špičky kordu s elektricky vodivým oblekem.

Šerm je prastará disciplína. Zajímá vás její historie?
Vnímám to spíš v tom smyslu, že se mu věnoval i Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her. Šerm k nim neodmyslitelně patří. Proto mě mrzí, že není tak populární. Ale zase na druhou stranu chápu, že je těžké mu rozumět.

Vyvíjí se šerm ještě?
Určitě ano, hodněkrát se změnila pravidla, používá se třeba ochranný límec. Dřív byly obleky, ve kterých závodíme, připojené drátem, aby se dal monitorovat zásah. Dnes už je všechno bezdrátové. Dokonce si můžeme poprosit o zpomalený záběr, abychom se na zásah podívali. A stejně jako jiné sporty se i šerm ohromně zrychlil a zostřila se konkurence. Dřív by se třeba Američan, Číňan nebo Afričan na soutěžích nikam vysoko nedostali. Poslední olympiádu ale vyhrál Číňan a olympijskou medaili získal i Egypťan, který byl vůbec prvním africkým medailistou v šermu. Je to dáno hodně tím, že po revoluci sovětští a i jiní trenéři opustili Rusko, působí po celém světě a tohle je výsledek.

Přesunovala se i vaše rodina, rodiče se narodili v Bělorusku, ale vy už v Brně. Projevují se nějak vaše kořeny?
Táta je operní zpěvák, léta se učil v Itálii a pak dostal nabídku do Česka, tak se naši přestěhovali. U mě se to projevuje tak, že oba národy vidím ze dvou pohledů, i když nevím přesně, jak to popsat. Přijde mi třeba, že české děti nemají žádnou cílevědomost, ačkoliv uznávám, že to může záviset na spoustě aspektů. Mám pocit, že děti chodí třeba do kroužků jen tak, protože jim to řekli rodiče. Mně moje máma vždycky tloukla do hlavy, že když už něco dělám, tak pořádně, ale tady děti říkají, že je to prostě nebaví. Je zajímavé, že v ruštině tohle sloveso vůbec neexistuje. Jazyk vám ani nedává možnost něco takového říct.

Rodiče jsou rádi, že jsou v Česku?
Ano, i když pořád jezdí také do Běloruska, třeba mámě se po rodičích stýská. Já tam mám také spoustu kamarádů, ale vztah už není takový jako u rodičů. Jezdím tam rád, ale nechtěl bych tam žít, ačkoliv sportovci tam mají oproti Česku neuvěřitelné podmínky.

Nenapadlo vás vrátit se do Běloruska právě kvůli tamější podpoře sportu?
Nabídky jsem měl, ale už bych si připadal hloupě, kdybych odešel.