„K dobrovolnictví mě vedli už rodiče, kteří mě učili, abych pomáhala druhým, protože dobrý skutek se vám splatí několikanásobně. A já tomu věřím. Mně často radost druhého člověka dokáže dodat štěstí a energii na zbytek týdne,“ říká s úsměvem Zuzana Lehel, která letos na lékařské fakultě ukončila obor Všeobecné lékařství. Skloubit náročné studium s dobrovolnictvím pro ni nebylo vždy jednoduché, ale je přesvědčená, že právě mimoškolní aktivity jí dokázaly dodat sílu při učení.
Zuzana začínala jako dobrovolnice v projektu Nemocnice pro medvídky mezinárodní organizace IFMSA. Se spolužáky obcházela mateřské školky a pomáhala dětem překonávat strach z doktorů a nemocnic. Během pandemie covid-19 šila roušky a pro Paměť národa pomáhala revitalizovat hroby. Na Ústředním hřbitově se seznámila s psycholožkou, která jí poradila, aby se přihlásila jako osobní asistentka v organizaci Paspoint podporující rodiny s dětmi s poruchou autistického spektra. „Navrhli mi, abych si práci nejdřív vyzkoušela na letním příměstském táboře, kde jsem měla na starosti jedno autistické dítě, což byla neocenitelná zkušenost. V průběhu roku jsem pak každý víkend dojížděla za rodinou na kraji Brna. Věnovala jsem se slečně s velmi těžkou formou autismu. Někdy to bylo extrémně náročné, ale obohacující. Snažila jsem na tuto práci naverbovat spolužáky, ale asi je odradila moje historka o tom, jak jsem poprvé v životě dostala pěstí do nosu,“ vypráví s humorem Zuzana.
Ve druhém ročníku si Zuzana našla cestu ke studentskému spolku Medici na ulici, sdružujícímu budoucí zdravotníky se zájmem o problematiku bezdomovectví a poskytování zdravotní péče lidem v nouzi. Tři roky byla vedoucí medičkou brněnské sekce spolku a odpovídala za řízení služeb, které probíhaly přímo na ulici anebo v ambulancích na ulicích Vlhká a Mlýnská. „Dávala jsem přednost práci v terénu, když jsme si oblékli červený záchranářský batoh a vyrazili do ulic, kde jsme oslovovali potenciální klienty. Ptali jsme se jich, s čím potřebují pomoci, ošetřovali jsme drobná zranění i větší chronické bércové vředy, radili jim a v případě vážnějších stavů je pobízeli k návštěvě zdravotnického zařízení. Občas jsme sami museli zavolat záchranku. Potkala jsem tam spoustu úžasných lidí, kteří ve svém volném čase přišli s nadšením dělat práci, kterou někteří dělají s nechutí. A samozřejmě jsem se aktivně snažila nabírat nové členy. Aspoň na jednu službu jsem přitáhla docela dost spolužáků,“ popisuje Zuzana.
Na Masarykově univerzitě Zuzana několikrát spolupracovala s dobrovolnickým centrem MUNI POMÁHÁ na Letní škole doučování, která je určená sociálně znevýhodněným dětem. „Nadšeně jsem dělala vše kromě doučování češtiny, jako Maďarka-Slovenka jsem si na to netroufla. Dělala jsem zdravotnici, osobní asistentku dětem, které to potřebovaly, učila jsem matematiku, dohlížela na pořádek, pomáhala při chemických pokusech a četla po obědě pohádky,“ vzpomíná. Kromě Letní školy doučování, se kterou strávila pět táborových turnusů, také pomáhala jako zdravotní dozor na všech aktivitách juniorské univerzity MjUNI.
Hrdost na účast v projektu SPOLU
Ze všech svých dobrovolnických aktivit je Zuzana nejvíce hrdá na účast v projektu SPOLU, který vytváří jedinečný prostor pro spolupráci studentů psychologie a medicíny, pacientů a zdravotnických profesionálů v psychiatrických zařízeních a v rámci služeb následné péče. Zuzana se nejprve věnovala aktivitám pacientů v Psychiatrické nemocnici Brno, sídlící v Černovicích, a poté se zaměřila na dětskou psychiatrii a jako dobrovolnice zakotvila ve Fakultní nemocnici Bohunice. „Jednou týdně jsme docházeli s parťákem z psychologie za dětmi, hráli jsme s nimi hry, šifry a cokoliv, u čeho je třeba zapojit mozek,“ upřesňuje.
Po roce práce v Bohunicích bylo Zuzaně nabídnuto místo koordinátorky dobrovolníků projektu SPOLU. „Měla jsem na starosti komunikaci s oddělením, výběr aktivit vhodných pro dětskou psychiatrii, nábor nových dobrovolníků, jejich zaškolení pro práci na oddělení, kontrolu docházek v průběhu semestru, čtení všech reportů z každé aktivity a v případě potřeby jsem řešila různé problémy,“ vysvětluje. Jako koordinátorka měla na starosti až 18 lidí, se kterými si na společném setkání na konci semestru vzájemně vyměňovali dojmy a zkušenosti. Za velkou výhodu považuje mimo jiné i společnou debatu se supervizorem z oddělení. To jí ale nestačilo, vymyslela si pro děti další akce. „Na advent jsem s dětmi vyráběla voňavé pomeranče, na jarní prázdniny jsem vymyslela intenzivní program SPOLU, uspořádala jsem Den dětí, a na co jsem velmi pyšná – ve spolupráci se Spolkem mediků jsme pro děti vloni poprvé připravili i Mikuláše,“ líčí s nadšením.
„Za tu dobu jsem poznala obrovské množství mimořádných lidí, ať už mezi dobrovolníky, kteří docházeli k nám na oddělení, mezi kolegy koordinátory, nebo i pacienty na odděleních,“ říká držitelka Ceny rektora MU za dobrovolnictví, kterou v květnu přebrala při akademickém obřadu Dies academicus.
Má vůbec čas i na něco jiného? „Mezi mé koníčky patří pečení a audioknihy. Je to skvělá kombinace, ráda poslouchám při pečení, ale i cestou z nemocnice a ve vlaku na Slovensko.“ Přestože Zuzana dlouho uvažovala o tom, že by se věnovala dětské psychiatrii, nakonec se rozhodla stát praktickou lékařkou pro děti a dorost. V budoucnu by chtěla získat vzdělání i jako psychoterapeutka.
