Přejít na hlavní obsah

Kvizda: Unie se neobejde bez společné ekonomické vlády

Krize eurozóny je hlavně krizí politickou a měla by se podle Martina Kvizdy z ESF také politicky řešit.

„Řecko má takové dluhy a před sebou takovou vyhlídku hospodářského růstu, že se téměř nedá dopočítat, kdy by mohlo své dluhy splatit,“ říká ekonom Martin Kvizda. Foto: Tomáš Muška.

 

Už v době, kdy vznikla myšlenka společné evropské měny, bylo jasné, že s sebou celý projekt nese velká ekonomická rizika. A to se dnes potvrzuje. I to říká v rozhovoru pro muni.cz Martin Kvizda z katedry ekonomie Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Protože celá dnešní krize eurozóny je především krizí politickou, měla by se podle něj také politicky řešit. Jak? Hlubší integrací států a hlavně zavedením společné fiskální politiky. Něco takového ovšem předpokládá, že se státy na úkor unie vzdají části svých pravomocí a otázkou následujících měsíců a let bude, zda a do jaké míry budou něco takového ochotné udělat.

Jak byste pojmenoval současný stav Řecka, jehož problémy krizi eurozóny odstartovaly?
Řecko prochází bankrotem, jen se tomu tak z obavy před reakcemi neříká a asi se tomu tak říkat ani nebude. Podle mě ale nepůjde o proces klasického bankrotu. Bankrot je svým způsobem očistná událost, po tomto vzoru u nás byly zavedeny osobní bankroty. Je to něco, co má vyřešit situaci ostrým radikálním řezem, umožnit subjektu přežít a uspokojit alespoň část nároků jeho věřitelů. I kvůli tomu, že se situace nepojmenuje, tak k rychlému očistnému procesu nedojde a místo toho budeme svědky dlouhého přežívání a vyhnívání.

Existuje z pohledu ekonomů ideální řešení celé situace? Byť třeba není z politických důvodů proveditelné.
Kdyby všechno řešili jenom ekonomové, tak by asi euro jako koncept nikdy nevzniklo. Od začátku jde o projekt politický. Ale jinak si myslím, že na nutnosti bankrotu se ekonomové shodují. Ostatně nemluvíme o žádné novince, bankrotovalo už Rakousko-Uhersko. To, co je dnes nové, je obrovský podíl přerozdělování a státního rozpočtu na hrubém domácím produktu. Dokud se státy na chodu národní ekonomiky podílely marginálně a veřejné rozpočty byly relativně malé, tak státní bankrot neznamenal takové ohrožení jako dnes. Druhý problém spočívá v globálním propojení ekonomik. Když kdysi zbankrotoval jeden stát, byla to především jeho záležitost. Když dnes zbankrotuje Řecko, které už zbankrotovalo, tak to okamžitě zasáhne řadu dalších států a nejen ty zapojené do eurozóny.

Co bude na konci zmíněného procesu vyhnívání? Očištěný stát bez dluhů, takže všechno bude zase v pořádku?
Řecko má takové dluhy a před sebou takovou vyhlídku hospodářského růstu, že se téměř nedá dopočítat, kdy by mohlo své dluhy splatit. Řada lidí si to uvědomuje, proto je napříč Evropskou unií cítit takový odpor proti navyšování pomoci a záruk Řecku. Je jasné, že to je záruka za něco, co takový stát nemůže splnit. Celý proces musí stejně skončit tak, že bude Řecku část pomoci v podstatě darována. Jeho ekonomika nemá takový potenciál, aby tak ohromnou dluhovou službu utáhla. Kdyby měla, tak by taková panika kolem řeckého bankrotu ani nevznikla.

Stojí Evropě za to, složit se na pomoc Řecku?
Těžko říct, to je otázka politická, ne ekonomická. Jestli něco stojí za to, znamená pro ekonoma to něco spočítat, dát na misky vah. Politika to vidí jinak, dívá se po vyšších cílech. Ale už když myšlenka společné měny vznikala, upozorňovala řada odborníků a já jsem s nimi souhlasil, že s sebou celý projekt nese ohromná ekonomická rizika. Ukazuje se, že to byla pravda. Z ekonomického hlediska nestálo za to přibírat Řecko do eurozóny, ale politici to zřejmě viděli jinak.

Znamená to, že už v době, kdy Řecko do eurozóny vstupovalo, se vědělo, že jde o problémovou zemi?
Samozřejmě. Tehdy se nevědělo o zjevných podvodech Řecka při vykazování statistických údajů, ale jeho ekonomika jednoznačně nesplňovala ani základní ekonomické a politické parametry pro začlenění do měnové unie.

Ať už to s Řeckem dopadne jakkoliv, řeší se, jak dál s eurozónou. Volá se po hlubší integraci, zúžení eurozóny i jejím rozpuštění. Je skutečně pravděpodobné to poslední?
Nemyslím si, že by k tomu došlo.

A co si myslíte o scénáři zúžení eurozóny?
Je otázka, jestli je to možné podle současných pravidel eurozóny. Domnívám se totiž, že spíš ne nebo jen díky úpravě některých smluv. Kdyby ovšem proces integrace nabral zpátečku, vzniká nebezpečí, že by se jednotlivé národní státy začaly vymezovat vůči jiným a chránily si své zájmy, což by ohrozilo ekonomickou podstatu unie, fungování jednotného trhu. A to by byl zcela jistě dlouhodobý ekonomický průšvih. Naštěstí si to i nejexternější státy unie uvědomují.

Očekáváte tedy spíše zpřísnění společných pravidel a hlubší integraci?
Přesně tak. Společná měnová politika unie funguje bezvadně, Evropská centrální banka je dostatečně nezávislá a zodpovědná. Problematické se ovšem ukazuje být to, že nikdy nikde na světě dlouhodobě nefungovala žádná měnová unie, která byla založena jen na společné měně bez společné fiskální politiky. Řešením není formální zpřísnění pravidel. Jasně se ukázalo, že Pakt stability a růstu ani žádné jiné dohody stabilitu nezajistí. Eurozóna může do budoucna fungovat, jen pokud bude založena také na společném řízení fiskální politiky.

To předpokládá sebrat státům pravomoci na úkor unie.
Ano. Neříkám, že se mi to jako ekonomovi líbí, ale je-li cílem udržet měnovou unii, tak musí být nezbytně doplněna společnou fiskální politikou. Bude nutné zavést společnou ekonomickou vládu a prosadit hlubší politickou integraci.

Co to všechno znamená pro Česko? Máme stále usilovat o co nejrychlejší připojení k eurozóně?
Myslím, že se vůbec nic nestane, když ještě pár let vydržíme s korunou.

Řecko není samotné, kdo má finanční problémy. Potíže se schodky svých rozpočtů řeší většina evropských států, Česko nevyjímaje. Kloníte se spíš k řešení formou šetření nebo naopak formou stimulace ekonomiky prostřednictvím vládních výdajů?
Těžká otázka. Jádro dnešních problémů leží v hospodářské politice několika minulých desetiletí, kdy pod tlakem levicově, sociálně orientovaných politických stran postupně erodovalo dosud obezřetné státní hospodaření. Od 70. let před sebou evropské země začaly valit veřejný dluh. Z ekonomického hlediska lze pracovat s konceptem cyklicky vyrovnaného státního rozpočtu, což znamená, že v hubených letech má vláda zvyšovat výdaje, jít do deficitu, aby podpořila ekonomiku, a v okamžiku, kdy se hospodářský růst obnoví, má šetřit, vytvářet rezervy a splácet závazky. V souvislosti s hospodářským cyklem se to má dít v periodách pěti či deseti let.

Jenže neděje.
Neděje a cesta z problému ven musí být ekonomická i politická, vlády musí redefinovat svoji výdajovou politiku, proto se tolik tlačí na škrty. Bohužel se v nevhodnou dobu řeší koncepční věc. V době, kdy by bylo legitimní zvyšovat vládní výdaje, musí škrtat i levicové vlády.

Hlavní novinky