Přejít na hlavní obsah

Rozpad ČSFR: Většina lidí si ho nepřála

Před dvaceti lety vrcholilo dělení Československa, i když si jej lidé často nepřáli. Referendum se ale nepořádalo.

Václav Klaus a Vladimír Mečiar na jednání o budoucnosti federace v zahradě vily Tugendhat.

Rozpad Československa v datech

Když se Československo revolucí v roce 1989 zbavilo komunistické vlády, svádělo to k oslavám. Minimálně političtí představitelé si ale žádné dlouhé radovánky dovolit nemohli, bylo třeba řešit okolnosti související s novým uspořádáním státu. Řada z nich se týkala vzájemného vztahu dvou národů, které jej tvořily.

„Historicky spletitý a v minulosti občas konfliktní vztah Čechů a Slováků éra normalizace zmrazila a vtěsnala do mantinelů normalizační federace bez reálného obsahu, když skutečnou moc mělo v rukou vedení KSČ,“ nastínil fungování republiky před revolucí ve své knize Éra nevinnosti politolog Lubomír Kopeček.

Po převratu se ukázalo, že soužití obou částí státu není tak idylické, jak by se mohlo zdát třeba z televizních reportáží totalitního období. Objevila se řada drobných či větších konfliktů, z nichž asi nejznámější je spor o název republiky, tzv. pomlčková válka z konce ledna 1990. Slovenská strana usilovala o to, ať se název píše s pomlčkou a velkým „S“, aby se zvýraznila „rovnoprávnost“ obou částí. Nestalo se tak, ale politici si z jednání odnesli spoustu zkušeností.

V první řadě tu, že stávající ústavní systém je potřeba reformovat. „Ukázalo se ale, že na reformu už je příliš pozdě, a to vzhledem k dynamickému pohybu slovenské politiky, která začala myšlenku federace opouštět,“ popsal Kopeček. Česká strana zpočátku usilovala o zachování společné republiky, jak se však jednání protahovala, bylo čím dál jasnější, že to nepůjde.

Podle Milana Uhdeho, který po sametové revoluci působil jako ministr kultury a na tuto éru vzpomínal v říjnu na Masarykových debatách, šlo o přirozený vývoj. „Československo bylo životodárným orgánem, který poskytl Slovákům vynikající základnu v tom, aby se emancipovali. Tato idea se však po revoluci vyčerpala,“ myslí si Uhde, jenž zároveň připomenul, jak rychle se oba státy s rozdělením vypořádaly. „Fakticky jsme byli za dva roky hotovi. To jen dokládá, jak hluboká krize mezi námi byla.“

Bez referenda
Přes všechno, co političtí představitelé před lety dohodli, se dodnes mluví o tom, že veřejnosti se jejich řešení nelíbilo. K referendu o rozdělení Československa však nikdy nedošlo. Mimo jiné proto, že se nepodařilo stanovit pro něj otázku, která by se jedné či druhé straně nezdála zavádějící.

Sociolog Ladislav Rabušic proto raději než na spekulace odkazuje na indicie z výzkumů veřejného mínění z konce roku 1992. Vyplývá z nich, že česká veřejnost měla velkou většinou z připravovaného rozdělení obavy a na Slovensku ho vítala jen asi jedna třetina obyvatel.

„Z průzkumu Martina a Zory Bútorových z března 1993 dále víme, že na otázku, jak by lidé hlasovali v referendu, bylo asi padesát procent proti rozdělení a asi třicet pro,“ podotýká Rabušic a uvádí ještě jeden příklad. Když se výzkumníci ptali lidí v roce 2002, tedy deset let po rozpadu Československa, jaký měli tehdy oni na rozdělení názor, tak 60 procent respondentů odpovídalo, že si takový vývoj událostí nepřáli, 22 procent bylo pro rozdělení a zbývajících 18 si nemohlo vzpomenout.

Všechna zmíněná čísla nahrávají tvrzením, která se čas od času objevují ještě dnes. Hovoří o mlčící většině obyvatel, která se od sousedů odpojit nechtěla, ale svůj názor nemohla nebo nedokázala vyjádřit. „Vůdčí politické struktury lidem nedaly možnost se politicky v referendu vyslovit, a jelikož prvky občanské společnosti se teprve vytvářely, nezafungovala ani tato dimenze politické regulace,“ myslí si Rabušic.

Ekonomický pohled
Ačkoliv Češi podporovali nové politické uspořádání ještě méně než Slováci, existovaly důvody, proč z něj mohli mít radost. Rozdělením totiž skončila éra finančních transferů z české do slovenské části země. „OECD je odhadoval ročně asi na 25 miliard korun československých, tedy asi sedm procent slovenského hrubého domácího produktu,“ zmiňuje důležitý fakt Libor Žídek z ekonomicko-správní fakulty, jež se tématem transformace československé ekonomiky dlouhodobě zabývá.

Z tohoto pohledu tedy česká strana na novém uspořádání vydělala. Jisté ztráty ovšem podle Žídka zaznamenala také ona. Obecně byly totiž odhady vlivu rozpadu společného státu negativní i pro českou ekonomiku. „Pohybovaly se v rozsahu půl až jednoho procentního bodu po dobu několika let. Příčinou byly náklady na rozdělení země – například nutnost vytisknout nové peníze či doklady,“ podotýká ekonom.

Ekonomické hrozby rozpadu Československa přirozeně vnímali i politici. Proto došlo po prvním lednu 1993 k vytvoření celní unie, která umožňovala volný pohyb zboží mezi oběma republikami a vytvoření společných celních sazeb vůči třetím zemím. Opatření měla zabránit propadu vzájemného obchodu.

Snahu o zachování alespoň částečně jednotného trhu je možné ostatně spatřit také v úsilí platit i nadále společnou měnou. Ta ale nakonec vydržela jen 38 dní. „Investoři jí nevěřili,“ zdůvodňuje Žídek.

Zase spolu?
Přesto, že už dvacet let žijí Češi a Slováci odděleně, ozývají se čas od času hlasy lidí, kteří by se rádi do republikového manželství vrátili. Vyvstává otázka, zda by to bylo výhodné.

Slyší-li tuto otázku Libor Žídek, odpovídá, že v době, kdy jsou oba státy členem Evropské unie, by něco takového ekonomicky žádný význam nemělo.

Ze sociologického pohledu by to nesmyslné být nemuselo. Například hodnotově jsou si totiž oba národy blízké. Aspoň to vychází z mezinárodního sociologického výzkumu hodnot European Values Study. „Češi a Slováci se v něm de facto neodlišují. Vyznávají stejné základní hodnoty a podobní jsou si v pocitech štěstí, spokojenosti se životem a v pocitu, že mohou svobodně usměrňovat svůj život,“ vypočítává Rabušic.

V čem lze jisté odlišnosti najít, to je religiozita obou národů – Slováci jsou mnohem víc nábožensky založení. Odlišný je také postoj k manželství. Téměř čtvrtina Čechů ho považuje za zastaralou instituci, zatímco Slováků jen čtrnáct procent.

A jedna dobrá zpráva na závěr. „Celkově jsou vztahy Čechů ke Slovákům velmi pozitivní, za dobré je v jiném šetření označilo 91 procent respondentů nad patnáct let,“ přibližuje Rabušic. A to přesto, že už si minimálně část z nich společné soužití nepamatuje. Nebo možná právě proto.

Hlavní novinky