Přejít na hlavní obsah

17listopad_anotace.jpgO tom, jak probíhala Sametová revoluce na pražských školách, v ulicích, divadlech a kavárnách, ví téměř každý. Co se ale v té době dělo v Brně a na Masarykově univerzitě? V krátkém rozhovoru přibližuje atmosféru revolučních dnů i porevoluční kocovinu jeden z tehdejších studentských vůdců, dnes vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury na FF Jiří Voráč.

Jak došlo k tomu, že jste se stal zakládajícím členem stávkového výboru?
Když jsem počátkem 80. let přišel na studia do Brna, záhy jsem se zapojil do různých neformálních struktur a časem i do disentu. Byl jsem redaktorem samizdatového studentského časopisu Revue 88. Po Palachově týdnu v lednu 1989 jsme organizovali studentskou petiční akci za propuštění Václava Havla z vězení a proti kriminalizaci nezávislých iniciativ. To vše jsme už tenkrát dělali veřejně pod svým plným jménem. Sedmnáctého listopadu nebylo nad čím váhat a s čím otálet.
Nádvoří Filozofické fakulty v pondělí 20.11. 1989, kam stávkový výbor FF sezval všechny brněnské vysokoškoláky, aby založil stávkový koordinační výbor a připravil základní program. Foto: Archviv MU.
Nádvoří Filozofické fakulty v pondělí 20.11. 1989, kam stávkový výbor FF sezval všechny brněnské vysokoškoláky, aby založil stávkový koordinační výbor a připravil základní program. Foto: Archviv MU.

Jak se do Brna dostávaly zprávy o tom, co se děje v Praze?

Já jsem se o tom dozvěděl z Hlasu Ameriky hned v pátek 17. listopadu večer. V sobotu jsem dostal z Prahy zprávu, že byla vyhlášena stávka. Ještě toho večera jsme s pár přáteli začali pracovat na vzniku stávkového výboru brněnských vysokých škol. S pražskými kolegy jsme byli v kontaktu telefonicky i osobně, když přijížděli oni na informativní cesty do Brna a my do Prahy.
 
Jak na události reagovala vysokoškolská obec?
Ještě koncem 80. let nevykazovala studentská a obecně akademická obec známky nějaké občanské rezistence, až na vzácné výjimky. Lidí, kteří byli ochotni projevit svůj názor, bylo strašně málo. Jedněm se nechtělo riskovat, druzí se vymlouvali na nedostatek informací, další to nezajímalo. Bylo pro mě tedy příjemným překvapením, jak se do té doby spíše konformní studentské prostředí rychle a lavinovitě aktivizovalo. Režim to muselo velmi zaskočit. Právě studentské hnutí bylo v první fázi rozhodující silou, která mimo jiné zabránila represivnímu řešení. Proti „vzpouře mladých“ se hůře posílají ozbrojenci a tanky.
Image

Tušili jste hned, že jde o něco tak velkého, nebo jste měli strach, že půjdete do vězení?

Doba byla tak hektická, že na obavy ani na prognózy nebyl čas. Nicméně za námi byl už pád Berlínské zdi, navíc režim erodoval dlouhodobě, takže celkový proces se zdál nezvratný. Ale nepochybně byly chvíle, kdy hrozilo, že se na centra odporu pustí armáda a milice a dojde k silovému řešení.

Můžete stručně popsat, jak probíhaly revoluční události v Brně?

V Brně jsme hned v sobotu 18. listopadu začali vytvářet stávkový výbor.Během neděle nás bylo tuším šest studentů a také tři profesoři FF – Dušan Šlosar, Zdenka Rusínová a Jana Jelínková. Náš stávkový výbor byl svým složením, tedy účastí profesorů, dost ojedinělý. V průběhu víkendu jsme absolvovali řadu pracovních schůzek a vystoupili ve stávkujících divadlech se studentským prohlášením. FF se tak na počátku stala přirozeným centrem stávkového hnutí v Brně. V pondělí 20. listopadu ráno jsme na FF vyhlásili stávku a na poledne jsme na fakultní dvůr svolali shromáždění všech brněnských vysokoškoláků. Přišlo asi dva tisíce lidí, přečetly se požadavky a založil koordinační stávkový výbor. Zároveň jsme se dohodli, že každý den v pět hodin bude shromáždění na náměstí Svobody a vyhlásili jsme manifestační studentský pochod Brnem, který se uskutečnil ve středu 22. listopadu. Kromě toho se dělala běžná práce – zejména výroba plakátů a informačních materiálů, které se vylepovaly a distribuovaly po městě i dalekém okolí, pořádaly se pravidelné výjezdy k továrnám a spanilé jízdy po kraji. To vše bylo součástí kampaně, která měla zajistit tok informací a podnítit celonárodní podporu generální stávky. Ta byla prvním velkým cílem a na jejím úspěchu závisel i další průběh revoluce.

 

Den generální stávky 27. listopadu 1989 na náměstí Svobody. V prvním týdnu revoluce jsme dělali především kampaň, která měla zajistit tok informací a podnítit celonárodní podporu generální stávky. Ta byla prvním velkým cílem a na jejím úspěchu závisel i další průběh revoluce, vzpomíná Jiří Voráč. Foto: Archiv MU.
Den generální stávky 27. listopadu 1989 na náměstí Svobody. V prvním týdnu revoluce jsme dělali především kampaň, která měla zajistit tok informací a podnítit celonárodní podporu generální stávky. Ta byla prvním velkým cílem a na jejím úspěchu závisel i další průběh revoluce, vzpomíná Jiří Voráč. Foto: Archiv MU.
Jak jste coby příslušník revoluční generace vnímal pozdější společenský vývoj?
Domnívám se, že každá revoluční generace si prožije svoji deziluzi. Po euforii přichází vystřízlivění ze všední reality. Demokracie je docela náročný stroj z hlediska obsluhy. Naším cílem byla destrukce režimu. Režim zanikl a tehdy nám přišlo, že odpor vůči němu je tak silný, že i jeho nomenklatura bude vyřazena z veřejného života. To bylo poněkud naivní. Problém naší generace byl v tom, že takřka nikdo z nás nedokázal nebo nechtěl vstoupit do nových politických struktur. Já osobně jsem měl několik nabídek vstoupit do politiky hned v prosinci 1989, kdy se rekonstruoval parlament. Tehdy mi přišlo zajímavější dělat jiné věci. Pokud jsme tedy já či moje generace nespokojeni, můžeme si za to částečně sami. Nedokázali jsme věci měnit v momentě, kdy jsme k tomu měli příležitost. S trochou nadsázky řečeno, spotřebovali jsme se na destrukci, kvalitu demokracie již budovali jiní.

Hlavní novinky