Přejít na hlavní obsah

Už jsem si říkal, že mi patent za námahu nestojí

Kamil Paruch popisuje, jak těžká je v Česku cesta k patentování nadějné sloučeniny pro lék.

Kamil Paruch působí na přírodovědecké fakultě a v ICRC.

Český patent nedávno získala vědecká skupina Kamila Parucha fungující pod institutem ICRCÚstavem chemie Přírodovědecké fakulty MU. Výzkumníkům se povedlo zaregistrovat sérii sloučenin, které by mohly být účinné při léčbě rakoviny.

A není to všechno. Paruch, který se do Česka vrátil před šesti lety ze Spojených států, kde studoval a později pracoval u velké farmaceutické firmy Schering-Plough, chystá také nové mezinárodní patenty. Z jeho slov je ale zřejmé, že dotažení takové práce stojí hlavně v českých poměrech výzkumníka hodně energie.

Po zisku patentu bude centrum, pod kterým látka vznikla, hledat partnera, který by ji mohl dostat do klinických testů. Co to obnáší pro vás jako pro výzkumníka?
Samozřejmě záleží na tom, jak intenzivně a úspěšně budou ICRC a univerzita hledat. Pokud by to měl být partner, který by reálně byl schopen dostat sloučeninu do klinických testů a protlačit ji přes ně, musí to být poměrně velká farmaceutická firma. Rozumí se zahraniční, protože u nás takové nemáme. Těch, které jsou schopné to udělat, není zase tak velký počet, tudíž je velká konkurence ze strany jiných akademických pracovišť nebo start-upů. A jde proti nám také absence renomé Masarykovy univerzity v tomto ohledu. Jsme první na univerzitě, kdo se do něčeho takového pustil. A ono opravdu není jedno, jestli farmaceutickou společnost Merck osloví MU nebo instituce typu Oxford. Aby to člověk vykompenzoval, musí mít o to atraktivnější nabídku, o to zajímavější sloučeniny. My se proto budeme snažit ty naše ještě rozvíjet.

Jak velkou administrativní zátěž představuje patentování pro samotného vědce?
V porovnání s firmou, kde jsme dodali jenom to základní a zbytek dořešilo patentové oddělení, které bylo v podstatě stejně velké jako výzkum samotný, protože to jsou věci, které jsou pro ně absolutně stěžejní, jsem do přípravy patentové aplikace musel vložit daleko víc času a energie. Už jsem se dostával do fáze, kdy jsem zvažoval, jestli mi to za to stojí.

Do jaké míry je vědec motivovaný dotáhnout svůj výzkum až k praktické aplikaci?
Přístup k tomu je podle mě velmi individuální. Patent je jakousi kulminací výzkumu, který jsem tady rozjel, když jsem se vrátil ze Spojených států. Kvůli tomu, že jsem předtím působil v soukromé firmě, jsem měl od počátku záměr, že pokud budou moje sloučeniny dostatečně zajímavé, tak se o patent snažit budeme. V našem oboru je to snazší, protože umíme prokázat, že sloučeniny jsou opravdu nové a před námi je nikdo nepřipravil. Obecně to ale u všech věcí ze základního výzkumu není možné.

Jak dlouho jste na látce pracovali?
To se nedá říct přesně, průběžně po celých těch šest let, co jsem zpátky. Přišli jsme s nějakým návrhem řešení, které jsme pak museli otestovat, což bylo hodně drahé. Pak jsme narazili na několik sloučenin, které se jevily biologicky zajímavé, rozvíjeli jsme je, dělali další kombinace, až jsme se ve finále dostali k tomuto. Nebylo to tak, že by měl člověk vymyšlenou jednu dvě sloučeniny, po kterých by cíleně šel, ale bylo to opravdu z dost širokého záběru. A k tomu se pojí i ustavení laboratoře jako takové, což bylo v našich podmínkách nesnadné. I kvůli prakticky nulové podpoře ze strany ústavu chemie.

Teď už můžete jenom čekat, až se partner najde, nebo můžete být v hledání producenta potenciálního léku aktivní i vy jako vědec?
V optimálním případě by to neměla být moje starost. Nemám ambici jezdit po různých akcích a nějak tam našim sloučeninám dělat reklamu. Nicméně se obávám, že pokud opravdu budeme chtít, aby se to povedlo protlačit dál, budu to asi do jisté míry muset dělat. Pokud se dějí akce, kde jsou zástupci firem, které výzkum opravdu reálně dělají, tak je mnohem lepší, když je tam jejich partnerem chemik, jenž sloučeniny připravil.

Pozorujete ve vývoji léčiv nějaké změny?
Vidím minimálně jeden obrovský posun vnímání, a to v oblasti firemní praxe. Shodou okolností jsem teď byl na konferenci v Pekingu a i tam jsem viděl, že je jednoznačný trend outsourcovat pracovní i vědecké příležitosti do Číny. Mluvil jsem také s bývalými kolegy a spousta z nich pracuje tak, že mají nějakou velmi malou skupinu ve Spojených státech, třeba dva laboranty, a potom šest sedm osm lidí v Číně, které SI řídí na dálku. Ještě před pár lety by bylo něco takového zcela nemyslitelné.

Když jste ještě v USA pracoval, vyvinul jste dvě sloučeniny, které se povedlo dostat až do klinických testů. Jak to s nimi dopadlo?
Posunuly se, starší je v poslední fázi klinického testování a ta druhá ve druhé fázi. Obě dvě sloučeniny mají protinádorové působení, ale od začátku nebyly vyvíjeny tak, že by měly účinkovat proti nějakému specifickému typu nádoru. Takto je to konec konců s většinou protinádorových preparátů. Až během klinických studií se často ukáže, že z nějakého důvodu jsou sloučeniny účinnější proti konkrétnímu druhu. Ale to je tak všechno, co k tomu mohu říct. Jako dnes už bývalý zaměstnanec mám poměrně omezené možnosti, jak se dostat k informacím. Určitě mě to ale velmi zajímá. Není to tak, že by si člověk jednou za rok vzpomněl, sleduji to poměrně pravidelně.

Hlavní novinky