Přejít na hlavní obsah

Singles mají problém oddělit volný čas a práci

Počet lidí, kteří žijí sami, roste. Jak vypadá jejich život a s čím se potýkají?

Mnohem větší možnosti studovat či cestovat, vyšší tolerance společnosti k budování kariéry a odkládání rodiny jsou některé z příčin rostoucího množství mladých lidí, kteří žijí a hospodaří sami. Jak vypadá jejich život?

V České republice je okolo třiceti procent domácností, v nichž žije jen jedna osoba. Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se absolutní počet jednočlenných domácností přehoupl přes 1,4 milionu. Spolu s domácnostmi, v nichž žijí neúplné rodiny, patří mezi nejdynamičtěji rostoucí segment.

Kolik je opravdových singles, tedy mladých lidí, kteří žijí osamoceně bez partnera, se ale nedá dost dobře zjistit. Statistici pro to nemají dostatek údajů, a tak za singles pro účely sčítání lidu považují všechny samostatně bydlící domácnosti jednotlivců mezi 20 až 39 lety. Takových bylo v roce 2011 v Česku 300 tisíc.

Příčiny zvyšujícího se počtu lidí, kteří žijí sami, vidí statistici v rozvoji bytové výstavby, ve změně životního stylu i v obecném porevolučním demografickém chování.

„Často se objevují představy, že mladí lidé bez partnera jsou tak trochu hedonisté a dávají přednost vlastním příjemným prožitkům před závazky. Ale to je mylná interpretace. Nejde o nějakou výjimečnou skupinu lidí, jsou stejní jako ostatní a důvody, proč žijí sami, jsou velmi různorodé,“ tvrdí Barbora Vacková z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU. V posledních letech se tématu samostatně žijících lidí věnovala v rámci výzkumu financovaného Grantovou agenturou ČR.

Ve vlastním a bez dětí
S nejasnou definicí singles se potýkali také sociologové. Barbora Vacková se spolu s  Lucií Galčanovou a Michaelou Kvapilovou Bartošovou z ústavu populačních studií a s Lukášem Kalou z katedry environmentálních studií dlouhodobě zajímala o proměny rodinného soužití a výzkum bydlení.

„Výzkum bydlení nás dovedl k tématu domova, který je v sociologické teorii mimo jiné společným závazkem a místem, kde člověk musí svůj prostor a čas vyjednávat s ostatními lidmi. Rychle jsme se dostali i k otázce, jak si domov vyjednávají lidé žijící sami, například i ti, kteří mají vztah na dálku,“ popisuje motivace výzkumu jednočlenných domácností socioložka.

Po zahájení hloubkového kvalitativního šetření na omezeném vzorku lidí jim vykrystalizovala podobná kategorie, jako jsou Českým statistickým úřadem definovaní singles. „Stanovili jsme si dvě podmínky, hledali jsme lidi, kteří žijí sami a sami hospodaří alespoň rok a zároveň nemají děti,“ uvádí Vacková s tím, že základ studované skupiny tvořili lidé mezi 30 až 45 lety.

„Hledali jsme respondenty i mezi mladšími lidmi. Chtěli jsme sesbírat jedinečné, ale zároveň srovnatelné příběhy a tam se věk a s ním spojená zkušenost projevoval velmi silně. Mnozí mladí lidé ještě neprošli fází samostatného bydlení,“ doplňuje Vacková. 

Právě pořízení si vlastního bydlení je totiž podle socioložky v životech single lidí důležitý moment. „Je to určitý moment přechodu do dospělosti. Někdy se za tento krok považuje až založení rodiny a narození dětí, ale pro tyto lidi znamená podobně důležitý závazek už přechod do vlastního bytu či domu. Berou tak na sebe zodpovědnost za prostor, který si budou muset udržet a starat se o něj,“ vysvětluje Vacková.

Bydlení totiž vytváří podobný druh závazku jako rodina. Na člověka klade nároky v tom smyslu, že si musí udržet zaměstnání. „Oproti lidem v páru je tu ale velký rozdíl. Samostatně žijící lidé se totiž často nemohou spolehnout na někoho jiného, že jim v případě problémů pomůže. Jejich samota je tedy hodně zavazující,“ přibližuje socioložka jedno z velkých úskalí single života.

Možná i to je důvod, proč se k pořízení samostatného bydlení odhodlávají lidé, až když se blíží třicítce. „Vidíme tu určitou nutnost být dobrým v tom, co dělám, abych mohl převzít odpovědnost sám za sebe. Proto jsme zkoumaným lidem postupně začali říkat „sólisté“ – označení navazuje na anglický výraz solo-living person, současně nám umožnilo vyhnout se poněkud zavádějícímu označení singles. A taky vyjadřuje fakt, že jsou ti lidé dobří v tom, co dělají.“

Mnozí z nich to přitom nepovažují za definitivní rozhodnutí nemít nikdy partnera či rodinu. „Našli jsme 28 lidí, kteří odpovídali naší definici samostatně žijícího, a  z  nich jen tři nechtěli mít děti. Z toho byla jedna laická řádová sestra a jeden muž-gay,“ podotkla Vacková. Ostatní podle ní v  budoucnu vidí možnost soužití s partnerem či založení rodiny. Často je jejich singlovství spíš souhra náhod a často je spojené s náročnou prací. Většina ze zpovídaných to ale nevnímala negativně.

Budoucí představy o společném soužití s někým jiným se tak podle odbornice odrážejí i ve strategii při pořizování bydlení. Při zařizování přemýšlejí i o možných změnách, které jednoduše umožní, aby v bytě či domě žilo víc lidí. Případně berou nemovitost jako finanční pojistku.

„Rozdíl proti jiným lidem je přesto patrný a  je dán životní zkušeností. Když lidé žijící sami mluví o budoucím partnerství, tak neuvažují v  kategoriích toho, že by s  partnerem dali dohromady finance a pořídili něco společ- ně. Berou jako fakt, že oni už investici udělali a vlastně mají na to s někým žít. Ve vztahu k potenciálnímu partnerovi tak často nemají žádná větší finanční očekávání,“ poukázala Vacková na zajímavost, která vyplynula z výzkumných rozhovorů.

Můj prostor
Přestože mnoho singles neodmítá budoucí vztahy, ti, kteří žijí sami delší dobu, začínají uvažovat i o tom, zda by ještě dokázali s někým žít. „Uspořádání domova a jeho vymezování vůči jiným lidem závisí na tom, jak si ho definujeme.

Často je místo spojené s pocitem bezpečí a s tím, že jej můžu ovládat. Pro singles, a ne jen pro ně, jsou ale velmi důležitou součástí domova každodenní rituály a praxe,“ vysvětlila Vacková s tím, že mnozí z nich neprožívají samotu negativně, ale naopak je pro ně žádoucí.

To právě souvisí s potenciálním sdílením bydlení. Mnoho dotazovaných lidí mělo své rituály, které nemusí být pro druhé akceptovatelné. „Jedna paní si například každé ráno vařila kávu a byl to pro ni rozjezd do nového dne. Když ji vařil kdokoliv jiný, měla den zkažený. Další byla zase zvyklá trávit víkendová dopoledne v pyžamu v posteli,“ uvedla několik případů socioložka a zároveň dodala, že samozřejmě není jisté, jak by soužití dopadlo. „Už dnes víme, že někteří z našich sólistů si partnera našli a jejich vztah k dříve budovanému domovu je najednou zcela jiný.“

Odborníci se také domnívali, že narazí na lidi, kteří sice mají partnera, ale nežijí spolu. „Je to jeden z trendů single života popisovaný na západě v odborné literatuře, ale my jsme v podstatě na žádný takový případ nenarazili,“ uvedla Vacková. Dodala, že v podstatě neobjevili žádné stereotypní chování či trendy s jedinou výjimkou. Oslovení muži se víc soustředili na technický stav svých domovů, zatímco ženy se staraly spíš o jejich estetično.

Fenomén singles a sólistů je také silně spojený s  životem ve  městě. Roli v  tom hraje snadnější přístup k bydlení a službám. „Město a  okolí domova má navíc pro tyto lidi velký význam. To, jak město zažívají, kudy chodí z práce, které podniky navštěvují, pro ně dotváří právě význam domova, je jeho součástí,“ dodává Vacková.

Můj čas
Jeden z  největších problémů a  vlastně jakási charakteristika singles je jejich vztah k uspořádání času. „Víc než ostatní lidé řeší, jak jej řídit a jak oddělovat pracovní a volný čas. V rozhovorech například tito lidé volno ani sami nezmiňovali, nenapadlo je to. Spíš mluvili o tom, že jim práce přerůstá přes hlavu a musí hledat hranice, kdy už přestávají pracovat,“ přibližuje jeden z fenoménů u samostatně žijících lidí socioložka.

Lidé, kteří mají partnery, děti, mají v životě díky tomu určité rytmizátory, momenty, které oddělují čas pro práci, rodinu či pro sebe. Singles si je pak někdy vytvářejí záměrně, například si pořizují psa nebo si doma vytvářejí zóny bez wi-fi, aby pracovat nemohli.

Často jim to komplikuje také přístup ostatních. „Existuje koncept singlismu, který lze popsat jako formu společenského útisku, diskriminační přístup, kdy jsou tito lidé například v zaměstnání v nevýhodné pozici, protože vzbuzují dojem, že nemají žádné závazky a mohou čas věnovat pořád jen práci. Na  druhé straně jsou mezi nimi samozřejmě i tací, které práce naplňuje, mnoho z nich si hledá takovou práci, která bude smysluplná a nemusí být ani tak dobře placená,“ podotýká Vacková.

Zátěž pro životní prostředí
Rostoucí počet samostatně žijících lidí není jen předmětem výzkumného zájmu pro sociology či psychology. Mnozí odborníci varují před tím, že tento fenomén znamená vyšší rizika pro životní prostředí, zejména v souvislosti se spotřebou.

Ve své dizertační práci se tím zabýval Lukáš Kala. „Počet osob žijících v  jednočlenné domácnosti dosáhl celosvětově v roce 2006 počtu 200  milionů lidí a  předpokládá se, že v  roce 2020 to bude na 254 milionů domácností,“ uvádí socioložka.

Větší nároky na životní prostředí mají singles podle něj v nárocích na prostor. Často zabírají víc místa, než odpovídá průměru na jednu osobu. „Například v Česku je to 51 metrů čtverečních a v sondě, kterou jsem u samostatně bydlících dělal já, vyšlo, že bydlí v bytech o rozloze kolem 65 metrů čtverečních. Přitom v průměrné rodinné domácnosti připadá na jednu osobu maximálně 30 metrů čtverečních. Větší plocha na osobu tak znamená zejména vyšší spotřebu energií,“ přiblížil ekologický pohled na život singles Kala.

Zároveň ale zdůraznil, že se zatím mnoho lidí nevěnovalo přímému studiu životního stylu singles. „Nechtěl jsem pracovat jen se statistikami, ale zjistit u konkrétních lidí, jak doopravdy žijí. Podařilo se mi navíc vyzpovídat jak běžné singles, tak i ty, kteří mají silný vztah ochraně k životního prostředí a přizpůsobují tomu také svůj život,“ popsal výzkum environmentalista.

Environmentálně uvědomělí singles často žijí ve sdíleném bydlení, aby snížili svoji ekologickou stopu, přestože většina z nich časem se samostatným bytem či domem počítá. „Hraje v tom roli potřeba soukromí a kontroly nad domovem,“ podotkl Kala.

Přestože vycházel z  předpokladů, že jednočlenné domácnosti mají vyšší spotřebu, výzkum to nepotvrdil. „Obě skupiny měly nižší spotřebu elektřiny i dalších energií, než je celorepublikový průměr. Víc jí šetřili zelení singles,“ řekl Kala. Mezi další podobnosti obou skupin patřilo to, že valná většina z nich neměla auto a i vybavení domácností bylo skromnější. Téměř v žádné jednočlenné domácnosti nebyla mikrovlnná trouba a jen málo lidí vlastnilo televizi.

„Vypadalo to, že běžní a zelení singles se moc neliší, ale při podrobnějším zkoumání jejich ekologické stopy se rozdíly ukázaly. Ekologicky smýšlející lidé se totiž snaží cíleně omezit pro životní prostředí rizikové aspekty života. Největší rozdíl pak byl v tom, že tito lidé létali podstatně méně a i díky tomu byla jejich ekologická stopa příznivější než je průměr celé společnosti,“ zdůraznil Kala.

Přestože je podle Kaly jasné, že samostatné bydlení je energeticky méně efektivní než sdílené, nelze životní styl singles automaticky považovat za  škodlivý pro životní prostředí. Důležitou roli hrají také další aspekty jejich života. „Je ale dobré nad dopady přemýšlet. Například se nabízí budování sdíleného bydlení, kde jsou malé obytné jednotky a společné prostory jako prádelna či společenská místnost,“ doplňuje Kala.

Hlavní novinky