Přejít na hlavní obsah

100 let české rodiny: Od společenských závazků k osobní volbě

Každá doba hledí na rodinu minulosti s nostalgií, vždy si představujeme, že dříve bylo lépe. Jak se proměnila podoba rodiny během českého století?

Každá doba hledí na rodinu minulosti s nostalgií, vždy si představujeme, že dříve bylo lépe. Jak se proměnila podoba rodiny během českého století?

Na jeho začátku v českých zemích doznívá tzv. první demografická tranzice – tedy pozvolný přechod z režimu vysoké porodnosti a vysoké kojenecké úmrtnosti k průměru okolo tří dětí v rodině. První československý prezident přijal jméno Garrigue po své ženě Charlotte, protože spolu s republikánstvím a liberalismem byla jeho tématem i rovnost pohlaví, což v jeho době znamenalo pokrokový názor.

České století znamená také dobu hlubokých proměn postavení žen a mužů ve společnosti i v rodině. Rozšíření volebního práva na ženy v roce 1919 ilustruje podstatné změny v přístupu žen do veřejné sféry, které se s vznikem nového státu pojí. Významná role prezidenta i jeho ženy zabezpečila ústavu, v níž jsou si ženy a muži formálně rovni. Narůstá nejen jejich zaměstnanost, ale také vzdělanost. Během první československé republiky klesala porodnost ještě dramatičtěji, než dnes – před krizí i během ní, ovšem z jiných výchozích hodnot. K oživení dochází až po druhé světové válce.

Padesátá léta jsou v Československu, podobně jako jinde na světě, pravděpodobně posledním obdobím plného rozvinutí toho, co si poněkud mylně představujeme pod „tradiční rodinou“ – tedy klasické „maminka (doma), tatínek (pracující) a děti (poslušné a milující, obvykle necelé dvě)“. U nás i všude na západě se začíná opět rodit více dětí, lidé začínají intenzivněji a v mladším věku vstupovat do manželství.

Tento „nukleárně-rodinný revival“ se však u nás odehrával na pozadí budování socialistické společnosti. Republika bez Marshallova plánu potřebovala práci mužů i žen. To je počátek dominantního rozšíření modelu dvoupříjmové domácnosti, jenž je však doplněn kulturním vzorcem tradiční role ženy v domácnosti. Proto se někdy také podotýká, že jde o model dvousměnného provozu žen. Je pozoruhodné, že na počátku komunistického období byla vysoká zaměstnanost žen spojována také se snahami o jejich emancipaci sociální, nicméně postupně tento étos rovnosti vyvanul.

Šedesátá léta znamenala na západě kromě kulturní proměny také počátek změn rodinného chování. Socialistický tábor si těmito zvraty projde až později a v kratším čase. V Československu tedy až do konce osmdesátých let dvacátého století vstupuje 95 % populace do manželství, a činí tak v poměrně nízkém věku a v polovině případů s očekáváním potomka.

Sociolog Ivo Možný hovoří v této souvislosti o „zatlačení do rodiny“, kdy v demotivujícím ovzduší omezených šancí na osobní realizaci v totalitě lidé volili rodinný život s kutilstvím na chalupách, zahrádkách či spolcích železničního modelářství. Proto vnímáme porevoluční vpád postmoderních a individualizovaných vzorců rodinného chování tak problematicky.

V porovnání s vyšinutým (a idealizovaným) modelem tradičně-socialistické rodiny je porevoluční vývoj pro velkou část veřejnosti opačným extrémem a znakem krize či zániku rodiny. Relativně krátká historická paměť v nás vytváří dojem, že pokud místo všech vstupuje do manželství polovina populace, rodina zaniká.

Na přelomu 20. a 21. století se lidé berou později a mají méně dětí a ve vyšším věku, manželství přestává být jediným závazným modelem pro všechny a rozšiřuje se nesezdané soužití, singlovství a další varianty. To jsou znaky přítomné ve všech společnostech, jež od svých členů vyžadují svobodnou volbu.

Autor působí na Katedře sociologie Fakulty sociálních studií MU.