Přejít na hlavní obsah
Vít Pokorný před stěnou s fotografiemi rektorů Masarykovy univerzity, která je umístěná na rektorátu. Jeho prapraděda Karel Engliš je na fotografii vlevo nahoře.

Prapravnuk prvního rektora MUNI: Chci oživit Englišův odkaz

Karla Engliše se komunistům částečně podařilo z povědomí lidí vymazat. Jeho potomek Vít Pokorný by to rád změnil.

Jako dítě vídával Vít Pokorný na schodišti tetina domu obrázky svého prapradědečka po boku Masaryka nebo v rektorském taláru a slýchával, že to byl významný člověk. Ale až před rokem si plně uvědomil význam, jaký měl Karel Engliš pro fungování Československa.

Začal pátrat v rodinných archivech a usilovat o to, aby se jeho předek znovu dostal do povědomí národa. Do lepšího poznání svého prvního rektora (a později také děkana právnické fakulty) se chce zapojit i Masarykova univerzita, o jejíž vznik se Engliš před 100 lety zasadil.

Byl významným národohospodářem a za první republiky zastával řadu let post ministra financí a také guvernéra Národní banky Československé. Jeho působení se však po válce stalo novému režimu trnem v oku a komunisté ho začali perzekuovat, odstraňovali z knihoven a archivů jeho práce a ničili jeho spisy a nakonec ho nuceně vystěhovali z Prahy, omezili mu příjmy a neustále ho kontrolovali. Částečně se jim tak podařilo z povědomí lidí vymazat skutečnost, že to byl právě on, kdo přispěl ke stabilizaci tehdejší koruny, přišel s novou koncepcí státního rozpočtu nebo se podílel na elektrifikaci země.

Karel Engliš

Znovuobjevit pro národ i svou rodinu tuto osobnost chce právě jeho prapravnuk Vít Pokorný. „Sice jsme o Karlu Englišovi doma mluvívali a máme na něj spoustu památek, ale zároveň jsme spojení s ním nikdy příliš neprezentovali navenek. Jako by existovala jakási bariéra mezi mým prapradědečkem a jeho rodinou,“ říká s tím, že až čas, který uplynul od první republiky, přinesl potřebný odstup pro to, aby ho mohli začít lépe poznávat.

Pokorného k tomu přivedlo několik momentů. Už od studií španělštiny a francouzštiny se zajímal o velké osobnosti v literatuře a dějinách a před pěti lety začal spolupracovat s projektem Paměť národa, který zachycuje vzpomínky lidí na dobu totalitních režimů. Před rokem pro Paměť národa navíc vypovídal i jeho dědeček. „Když jsem pak nahrávku poslouchal, uvědomil jsem si, jak otázky nezúčastněného člověka mimo rodinu a se znalostí historie dokážou poskládat kompletní obraz osobnosti. Byl jsem překvapený tím, nakolik se díky tomu stala postava prapradědečka živá.“

Když totiž mluvili o Karlu Englišovi v rodině, byl to často pohled obdivný, který ho kladl na piedestal nedotknutelných osobností. „Hodně se na tom zřejmě podepsalo, že nikdo v rodině nerozuměl ekonomii a nedokázal konkrétněji popsat, čím se prapradědeček zabýval. A tak se na něj vzpomínalo obecně jako na člověka, který mnohé dokázal,“ říká.

Vzpomínek, poznámek, fotografií i konkrétních předmětů svého prapradědečka teď nalézá stále víc. Pustil se totiž do mapování věcí, které se uchovaly v široké rodině. Například na půdě rodinné pražské vily jsou kufry plné jeho artefaktů včetně oprátky, kterou Englišovi zaslali čeští fašisté. Skládá tak dohromady obraz člověka s ohromným vztahem k přírodě, rodné vesnici Hrabini, kde rád žil, setkával se s tamními lidmi, hrál na harmoniku, zpíval. Člověka, který měl velký smysl pro humor a psal k Ježíšku básničky svým dětem.

„Nebyl to suchar či držgrešle, který si všímal jen financí a doma ani nebyl. Byl to člověk, který velmi miloval svou rodinu, rád se bavil s přáteli. Byl sice obdivuhodnou osobností, ale stále z masa a kostí, a není proto důvod k němu přistupovat jako k nějaké dokonalé, ale neživé mramorové soše,“ zdůrazňuje Pokorný.

Přišla vhodná doba

Teď by rád spolupracoval na znovuobjevení života a díla Karla Engliše s institucemi, jako je Masarykova univerzita či Česká národní banka, kde za první republiky působil.

Hlubšímu poznání jedné ze stěžejních osobností z počátků první republiky nahrává i filmová tvorba, která se v posledních letech věnuje i dalším významným lidem tohoto období, ne jen tradičně připomínanému Masarykovi.

„Podle mě je nyní doba vhodná k tomu, abychom poznali své 20. století nejen z toho úhlu, že nám bylo ublíženo nebo se za nás někde rozhodovalo, ale také že jsme to byli i my, kteří spoluurčovali vlastní úděl, a měli jsme osobnosti, které řídily proměnu společnosti tak, že se jí dařilo i ve světové konkurenci,“ dodává.

Hlavní novinky