Přejít na hlavní obsah
Ivo Durec, Renáta Růžičková, Darja Kocábová a Pavel Kocman se po letech potkali v Archivu Masarykovy univerzity.

Archiváři revoluce bezděky vytvořili unikátní sbírku

V Archivu Masarykovy univerzity je asi největší sbírka revolučních písemných materiálů a plakátů v celém bývalém Československu. Za jejich zachování vděčí škola čtveřici někdejších studentů archivnictví.

Ivo Durec, Renáta Růžičková, Darja Kocábová a Pavel Kocman se před několika týdny v Brně potkali jako padesátníci, znají se ale od vysokoškolských studií. Před třiceti lety je úzce propojila
sametová revoluce, na podzim roku 1989 totiž na filozofické fakultě fungovali jako spisovna stávkového výboru a archivovali všechny tehdy vytvořené projevy, letáky nebo plakáty.

Začalo to vcelku prostě a Pavel Kocman u toho s nadsázkou zdůrazňuje důležitou roli fakultního schodiště vedoucího k děkanátu. Nejdřív tam jedna z pedagožek Zdenka Rusínová zastavila studenta Kocmana s otázkou, jestli opravdu studuje archivnictví, že by stávkový výbor potřeboval pomoct s organizací materiálů, které chodily od dalších organizátorů revoluce mimo Brno, i těch, které vznikaly v Brně.

„Potom jsem na tom samém schodišti potkal Iva Durce a domluvili jsme se, že do toho půjdem spolu s dalšími kamarády,“ popisuje Kocman, jak vznikl nakonec čtyřčlenný archiv stávkového hnutí, kam patřily ještě spolužačky z vyšších ročníků Kocábová s Růžičkovou.

Jejich rolí v chaotickém dění bylo vést evidenci toho, co se kde vydalo a řeklo, aby bylo jasné, na co je možné se odkazovat. Materiálů totiž vznikala spousta a organizátoři demonstrací potřebovali mít přehled, aby se neopakovali a aby se k lidem dostala všechna různorodá sdělení, která měli. Cílem bylo také eliminovat informační šumy, které ke studentům okupujícím fakultu přicházely zvenčí. „Dodnes si vybavuju, že na začátku to bylo dost stresující. Členové stávkového hnutí hlavně z tiskového oddělení za námi běhali i v noci, když potřebovali něco najít. Nikdo nevěděl, co bude,“ vzpomíná Renáta Růžičková, která se spolu s kolegy ve službě pravidelně střídala.

Se spolužáky byli k dispozici 24 hodin denně. Stejně jako ostatní stávkující se nastěhovali na fakultu a přespávali na zemi ve spacácích. Když dnes v univerzitním archivu listují jednotlivými stránkami, i po letech poznají, komu z nich patří jednotlivé druhy písem na soupisech dokumentů. Mimochodem v archivu se v revolučních dokumentech orientují podle původních soupisů dodnes.

Originální placka Iva Durce z revolučního období. Při rozhovoru ji daroval univerzitnímu archivu.

S plným nasazením se do organizace revoluce pustila podle odhadu pamětníků asi desetina z několika set tehdejších studentů filozofické fakulty. Prý neváhali. Neznamená to ale, že by neměli strach. „Padlo to na mě v neděli večer. Masakr v Praze se stal v pátek, v neděli jsme se domluvili, že se něco bude dít, a já jsem pak přišla domů a padla na mě hrozná úzkost. Poslouchala jsem hudbu, nemohla spát a představovala si, co se všechno může stát a že se do nás policajti pustí stejně jako do lidí v Praze,“ líčí Darja Kocábová.

Demonstranty strašili mimo jiné milicionáři a fámy o autobusech dalších, které se měly sjíždět na Brno. Na druhý den ráno to ale bylo pryč. „Bylo to něco tak euforického, že to nešlo jinak,“ podotýká Durec a Kocman přikyvuje, přičemž sám měl pro organizaci revoluce s nadsázkou řečeno ještě další důvod. „Neměl jsem jinou možnost, než se připojit, protože už jsem věděl, že by mě nenechali udělat zkoušku z politické ekonomie. Takže jsme museli jít bojovat, abychom zrušili nejen politickou ekonomii a vojenskou katedru, ale později i celou marxistickou ideologii,“ usmívá se.

Co dnes dělají

Místo na Grebeníčka do stávky

Stávka byla na fakultě vyhlášena hned v pondělí ráno. Kocábová s Růžičkovou měly mít v té době ideologickou hodinu, kde učil Miroslav Grebeníček, jenž studenty od stávky vehementně odrazoval. Místo ní se nakonec na jiném místě diskutovalo o aktuálním dění. Zároveň se stávkou se na fakultě vyhlásila i prohibice.

„Jako studenti jsme měli mimořádně rádi okolní hospůdky a kavárny, ale v takové situaci se alkohol hned zakázal. Všem bylo jasné, že nemůžeme snižovat kredit stávky,“ zdůrazňuje Durec.

Když někdejší spolužáci listují jednotlivými stránkami materiálů a skládají dohromady své vzpomínky, vybavují si, jak po počátečním chaosu všechno fungovalo, aniž by dění na fakultě musel někdo výrazně velet. Studenti vytvářeli letáky, které roznášeli, pořádali demonstrace a třeba anglisté a germanisté poslouchali zahraniční rádia a překládali reakce, které chodily ze zahraničí.

Někteří podnikali i výpravy do továren a škol nebo okolních měst, kde šířili informace o tom, proč je revoluci nutné udělat. „Šli jsme s Ivem a dalšími i na naše domovské gymnázium Křenová, odkud nás ředitel vyhodil, ať studentům nemateme hlavy. Vzpomínám si na našeho učitele angličtiny, který nám v hodinách popisoval Londýn, i když v něm nikdy nebyl, a pouštěl nám písničky od Beatles. Nevěřil, že se revoluce povede, v roce 1968 už jednou zažil, že to nevyšlo,“ upozorňuje Kocábová na další aspekt, se kterým se studenti potýkali.

Jim podle jejich slov o nic nešlo, neměli ještě děti nebo vybudované kariéry. Daleko vypjatější byly první dny revoluce pro generaci jejich učitelů, kteří už jednou zažili tání režimu právě v roce 1968. V některých strach převážil, do pomoci stávkovému hnutí se nehrnuli, ale bývalí studenti jim to nevyčítají. „O to víc jsem si ale vážila těch, kteří do toho šli s námi. Oni na rozdíl od nás věděli, do čeho jdou a co jim hrozí,“ podotýká Kocábová.

Zpátky do školy

Ani ona ani její spolužáci v době stávky nechodili do školy, výuka se vrátila do normálu s obměněným týmem učitelů a předměty teprve v jarním semestru. A revoluční materiály, kterých je nakonec 42 krabic, šel Pavel Kocman odevzdat do univerzitního archivu až někdy v roce 1991.

Mimochodem plakáty, na které se dnes nejvíc upozorňuje, se mezi ně dostaly až jako poslední. Studenti je zachránili i díky tomu, že po ukončení stávky čistili ulice a zdi. Podle slov pamětníků si opravdu dávali pozor na to, aby je běžní lidé neměli jenom za řádící mládež, a tak se za každou cenu snažili nevyvolávat zbytečné rozhořčení třeba jen tím, že po sobě neuklidí.

Ačkoliv na řadu předmětů a učitelů z předrevoluční éry vzpomínají někdejší studenti v dobrém dodnes, když se výuka vrátila do normálu, chodili z vlastní vůle na některé znovu. Třeba profesor Mezník a jeho hodiny českých dějin byly i pro starší studenty velké lákadlo.

Všichni čtyři se shodují, že je jim trochu líto, že to tak nemohli mít od začátku studia a místo toho strávili spoustu času na takzvaných rudých středách plných ideologických hodin. Když pak slyší otázku, jestli česká současnost naplňuje jejich představu toho, za co před třiceti lety bojovali, tak jednoznačně říkají, že ano. „Kdo zažil, co bylo předtím, nemůže být zklamaný,“ je přesvědčená Kocábová.

Hlavní novinky