Jméno Teyschl patří k medicíně už třetí generaci

Kdyby chtěli, mohli by si kolegové dělat z léka­ře Otakara Teyschla legraci. Když ráno přichází do brněnské Dětské nemocnice, prochází halou, které se říká Teyschlova, kolem bronzové busty se jmenovkou Otakar Teyschl.

Jako by mu v nemocnici všechno patřilo. Ale nepatří. Název vstupního prostoru i busta jsou upomínkou na jeho dědečka, který byl průkop­níkem dětské medicíny v Československu a zalo­žil i nemocnici, kde chirurg léta pracuje a hlavně operuje.

Otakar Teyschl, ročník narození 1950, repre­zentuje třetí generaci lékařů v rodině. Stejné povolání i jméno má také jeho otec. Skoro to svádí k myšlence, že mu doma ani jinou mož­nost ve výběru zaměstnání nedali. Úspěšný chirurg ale takový dojem vyvrací. Doma se prý o medicíně nikdy moc nebavili.

„Ještě jako středoškolák jsem chtěl být do­pravním pilotem, medicína byla až druhá va­rianta,“ vysvětluje muž, který narazil na to, že povolání vyžadovalo politickou angažovanost. Obor se navíc v celém Československu vyučo­val jen na jediném místě, na vojenské škole v Žilině, což byla také politicky citlivá záleži­tost. Ačkoliv toho Teyschlovi jako lékaři udělali pro republiku hodně, s režimem měli kompli­kované vztahy. Základ jim daly už meziválečné úspěchy nejstaršího reprezentanta rodu.

Velké brněnské úkoly
Do Brna přišel nejstarší Teyschl v roce 1923 z Prahy jako jeden z lékařů, kteří měli pomoct budovat nedávno zřízenou Masarykovu uni­verzitu. Lékař Teyschl se tohoto i jiných úko­lů chopil rázně: založil pediatrickou kliniku ve svatoanenské nemocnici a stal se jejím prv­ním přednostou, profesorem a na jeden rok také děkanem lékařské fakulty.

„Klinika začínala z ničeho. Nebyli odborní lé­kaři, ani vyškolené sestry. Přístrojové vybavení a vyhovující prostory pro pacienty a výuku zís­kával Teyschl postupně,“ píše Hana Hrstková v biografii lékaře, jenž kromě každodenní vý­chovy následovníků věnoval čas i psaní učebnic. V roce 1931 vydal vlastním nákladem Dětské lé­kařství, první českou učebnici v oboru.

i

Další velký úkol dostal po válce: přebudovat dosavadní soukromou německou dětskou ne­mocnici, která přešla po roce 1945 do majetku státu, na moderní specializované pracoviště. „Brzy bylo jasné, že budovy z konce minulého století nebudou vyhovovat. Teyschl proto usilo­val o jejich rozsáhlou rekonstrukci,“ vysvětluje Hrstková, co předcházelo stavbě funkcionalis­tické areálu, který slouží dodnes.

Velmi dobře viditelným odkazem nejstaršího z Otakarů Teyschlů je také obraz, který pokrývá čelní stěnu auly na právnické fakultě. Teyschl byl minimálně stejně jako lékař známý také jako mecenáš a milovník umění, který, jak sto­jí ve zmíněné biografii, chtěl, aby Masarykova univerzita získala umělecké dílo, které by záro­veň okrášlilo šeď Brna, města tak chudého na umělecké památky. Oslovil proto svého přítele Antonína Procházku, který v roce 1938 obraz s názvem Prométheus přinášející lidstvu oheň vytvořil.

Přes všechny zásluhy lékaře bývalý režim moc rád neměl. „Bylo mu vytýkáno, že je příliš jednostranně kritický a zdůrazňuje vymože­nosti západní medicíny,“ stojí v materiálech Archivu Masarykovy univerzity. Pocítili to později i jeho syn a vnuk. „Otec svoji kariéru nemohl rozvinout tak, jak by chtěl, a i mně dě­lali někteří lidé z politických důvodů problémy,“ líčí Teyschl.

Sám začínal ve vyškovské nemocnici, kterou znal už ze studií, pomáhal zde totiž jako sani­tář a na patologii. Po čtyřech letech přešel na místo, kam tehdy chtělo mnoho mladých chi­rurgů – do brněnské Hybešovy nemocnice, kde působil takzvaný krajský chirurg, což zname­nalo nepřetržitý přísun pacientů a pro lékaře množství zajímavé práce.

Velký provoz ale způsobil, že se u Teyschla objevily zdravotní problémy. „Můj nadřízený mi tedy řekl, ať si raději najdu místo, kde budu mít jednodušší práci, a protože se jedno volné objevilo v Dětské nemocnici, odešel jsem do ní,“ popisuje chirurg.

Když tak vzpomíná, nad hodnocením svého tehdejšího profesora se usmívá. O „jednoduš­ší“ práci nemůže být řeč. Jde o jedno ze dvou dětských traumacenter nejvyššího stupně v re­publice, takže sem míří těžké případy a zranění i z jiných částí regionu.

Do působnosti chirurga Teyschla spadají těžké dětské úrazy, náhlé břišní příhody nebo třeba chirurgické napravování vrozených vad, a to už u těch nejmenších dětí. „Operujeme děti bezprostředně narozené, které by bez chirur­gického zásahu nemohly dál žít. Pokud by byl zákrok proveden ne zcela dobře, důsledky by takové dítě cítilo celý život,“ podotýká.

Léta rychlých změn
Jestli jde na příběhu tří generací lékařů něco ilus­trovat, pak to, jak rychle se medicína pohnula do­předu. Zatímco nejstarší Otakar začínal působit v době, kdy dětské lékařství jako obor prakticky neexistovalo a infekční nemoci jako tuberkulóza, černý kašel nebo záškrt byly smrtelné, nejmlad­ší z generace lékařů zažil překotný vývoj oboru, v němž se přešlo od operací prováděných ručně k miniinvazivní chirurgii.

„Snažíme se minimalizovat poškození okol­ních tkání. Nástroje se zavádějí do dutin a operu­je se v nich, takže operační pole už nesledujeme přímo, ale zprostředkovaně na monitoru,“ popi­suje Teyschl. Změny dokumentuje i jedna zdán­livě banální pomůcka. Zatímco dříve se rány zašívaly pomocí nitě, dnes se zacelují svorkami podobnými těm kancelářským.

Třetí v řadě lékařů Teyschlových dnes pří­mého pokračovatele nemá, syn i dcera pracu­jí jako právníci. Rozvíjet rodinnou tradici by mohla snad vnučka. „Je jí teprve pět a už ji zajímá, jak funguje lidské tělo, a nedávno se dcery při cestě do obchodu ptala, co je to chromozom,“ líčí Teyschl s úsměvem.