Celý loňský rok posuzovala Martina Pavlicová z ústavu evropské etnologie návrhy 31 států, které se svými tradicemi usilovaly o zápis na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Patřila do šestičlenné komise, která návrhy doporučovala nebo odmítala. Nakonec mohli slavit zástupci hned 25 zemí.
Dostat se do takového orgánu není jednoduché. Pavlicové se to povedlo díky tomu, že s organizacemi navázanými na UNESCO spolupracuje přes dvacet let. „Měla jsem štěstí, že jsem byla u toho, když se ochrana nehmotného dědictví začala rozvíjet,“ říká odbornice na lidovou kulturu z filozofické fakulty.
Hodnotitelé se při rozhodování o tom, zda přihlášku přijmout, řídí několika pravidly. Nejpodstatnější jsou však dvě: Jev musí mít podporu komunity a stát, odkud pochází, jej musí chránit v rámci svého národního seznamu. „Mělo by tím být zaručeno, že o zápis nebude usilovat jen tak kdekdo a že tradice bude žít dál. Hmotné dědictví se chrání jednodušeji, stát se o něj většinou postará, ale nehmotné musí být udržováno zevnitř,“ vysvětluje Pavlicová.
Snaha o zapsání na seznam je často několikaletá a trochu se podobá úsilí o pořadatelství olympijských her – jde o prestiž a příležitost kulturní dědictví dál rozvíjet. Z tuzemska kritériím v minulosti vyhověly mužský lidový tanec verbuňk, vesnické masopustní obchůzky a masky z Hlinecka, slovácká jízda králů a sokolnictví, o jehož zápis se Česko ucházelo spolu s několika dalšími státy.
Posuzovatelům se loni sešly žádosti z celého světa, o přijetí do elitní skupiny ale neusiloval žádný český fenomén. Ačkoliv každý žadatel dodává spoustu materiálů, hodnotitel má podle Pavlicové těžkou pozici i tak. „Znovu jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsme řešili jednu africkou žádost. Každý by měl doložit podpisy lidí z komunity, která o zápis usiluje. Žadatel ale argumentoval tím, že lidé z tamějšího kmene jsou negramotní, a to se pak podpisy opravdu dokládají těžko.“
Od roku 2013 na prestižní seznam přibyla například slovenská terchovská muzika, tradice přípravy turecké kávy nebo peruánský rituál Q´eswachaka. V tomto případě jde o tradici, při které se první týden v červnu scházejí komunity etnik v oblasti Cusca. Každoročně spolu opravují visutý most, jenž je postaven za pomoci více než 600 let starých technologií tradiční kultury Inků. Každý stupeň opravy má rituální rysy, most symbolizuje komunikaci s historií, přírodou, ale i etnik z obou břehů toku. „Podle mě jde o ukázkový příklad toho, jaké nehmotné dědictví bychom měli chránit,“ zdůrazňuje etnoložka.
Když Pavlicová vzpomíná na několik měsíců práce pro UNESCO, zmiňuje, že základní výbavou každého etnologa je kulturní relativismus, tedy nutnost mít neustále na paměti, že žádná kultura by se neměla posuzovat optikou jiné. „Ovšem říkat si to můžeme stokrát. Dokud se s tím nesetkáte tváří v tvář, pořád je to jen teorie.“