Přejít na hlavní obsah

Brněnský příběh jedné studentské revoluce

Revoluci poháněli v moravské metropoli studenti Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Jeden z prvních projevů protestu, zapalování svíček na náměstí Svobody.

Před čtvrt stoletím se v tehdejším Československu zhroutil socialistický režim. Rozpadat se začal koncem 80. let částečně sám, 17. listopadu ale došlo k událostem, které přiměly řadu lidí, aby jeho rozložení urychlili. V Brně se hybateli dění stali studenti Masarykovy univerzity a jejich lídrem Jiří Voráč, dnes vedoucí ústavu filmu a audiovizuální kultury.

Že by se do akce nezapojil, si prý ani nedovedl představit. „O veřejné dění jsem se intenzivně zajímal už před nástupem na filozofickou fakultu, a když jsem přišel do Brna, začal jsem se angažovat v aktivitách na pomezí alternativní kultury a disentu, chodil na bytové semináře a snažil jsem se aktivně rozšiřovat svobodný prostor,“ shrnuje Voráč, který na podzim přelomového roku dokončoval svá vysokoškolská studia.

O aktuálních událostech informovala improvizovaná nástěnky na zdi filozofické fakulty.

Z dnešního pohledu byl konec 80. let zvláštní dobou. Ti, kdo se o dění zajímali, tušili, že síla představitelů komunistické strany a jejích myšlenek upadá. V tak rychlý spád věcí ale podle Voráče nemohl doufat nikdo. „Postupně se proti režimu dalo podnikat čím dál víc věcí s čím dál menším rizikem kriminalizace. Že se ale naše přání naplnila tak rychle, to bylo pro většinu z nás překvapení.“

>> přečtěte si, jak vypadala sametová revoluce z pohledu běžného studenta

Hlavně rychle
Všechno se změnilo 17. listopadu. Násilný zásah policie proti pražské studentské demonstraci podnítil silné projevy nespokojenosti vůči poměrům. Toho se musí využít, řekli si také vysokoškoláci v Brně a začali jednat. „Hned na druhý den ráno jsem začal obcházet kamarády, abychom ustavili aspoň jádro stávkového výboru, protože jsme potřebovali nějaký reprezentativní orgán,“ popisuje Voráč hektické první hodiny. Zpětně si prý uvědomuje, jak důležité pro tehdejší události pohotové jednání bylo.

Organizaci jádra hnutí zvládli vysokoškoláci přes víkend, od pondělního rána vstoupili do stávky a začali šířit informace mezi své spolužáky a další obyvatele Brna.

Na filozofické fakultě vzniklo tiskové středisko, kde se vyráběla revoluční hesla a plakáty.

Stávkující studenti vedli s politickou reprezentací informační válku. Zatímco ti druzí potřebovali zprávy o násilném zásahu policie tajit, ti první chtěli, aby je mělo co nejvíc lidí. Proto si hned v pondělí ráno stoupli na dvorek filozofické fakulty a snažili se mluvit s každým, kdo šel kolem. Zdaleka ne každý totiž věděl o tom, co se v Praze a jinde po republice děje.

„Pak se to ale šířilo jako lavina, což bylo vzhledem k tehdejším komunikačním kanálům zvláštní. Asi bylo něco ve vzduchu, vůle k akci byla ohromná,“ líčí Voráč. Když s kolegy kolem poledne zorganizovali na fakultě shromáždění všech brněnských vysokoškoláků, dorazilo na něj asi dva tisíce lidí.

Revoluční kreativita.

Škola jako přechodný domov
Stávkující studenti se zabydleli přímo na filozofické fakultě, profesor Dušan Šlosar jim dal k dispozici svoji kancelář, a oni tak mohli všechno řídit málem z centra města.

I když ze začátku to měli složité. Vedení fakulty se takové jednání přirozeně nelíbilo, a na ulici dokonce patrolovala policie, aby tak dala najevo, že je připravena budovu násilím vyklidit.

Při jedné z listopadových demonstrací protestující vytvořili dlouhý lidský řetěz jdoucí napříč centrem Brna.

Ale nestalo se a studenti pokračovali v protestních aktivitách dál. Od pondělí vstoupili do stávky, takže standardní výuka se proměnila na diskusní fóra a postupem času přibyly i přednášky lidí, kteří dřív jinak veřejně mluvit ke studentům nemohli. Přednášku o politologii měl na škole Jaroslav Šabata a o literatuře mluvil například Milan Uhde.

Jako efektivnější se ale ukázala stávka okupační. Demonstranti už budovu ani neopouštěli, někteří v ní žili nepřetržitě až do volby nového prezidenta, tedy 28. prosince. V místech, kde se standardně přednášelo nebo tam měli učitelé kanceláře, se plánovaly demonstrace pro desítky tisíc lidí, vymýšlela politická hesla a vyráběly plakáty. Ale třeba i vařilo jídlo, protože přítomní museli něco jíst.

„Zásadním zlomem byla generální stávka pořádaná 27. listopadu, poté už bylo jasné, že jde o nezvratný proces. O podobu jeho výsledku se ale ještě dále muselo tvrdě bojovat. Proto jsme se dohodli, že musíme ve stávce vydržet do Vánoc, respektive do volby nového prezidenta Václava Havla,“ uvádí Voráč, jenž se spolu s kolegy podílel i na diskusích o změnách obsahu vysokoškolské výuky. Učit podle nových plánů se ale začalo až v dalším semestru, na podzim ani v zimě se už studenti do školy nevrátili.