Miluše Juříčková je skoro u všeho, co se v Česku aspoň trochu týká Norska. Byla jednou z prvních absolventek nordistiky v Brně, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity vychovává své nástupce a sama překládá. Kromě toho teď také mapuje osudy Čechů, kteří do země uprchli za druhé světové války. Za všechnu tuto péči o vztahy obou zemí dostala v polovině června jako první Češka vysoký řád norského krále za zásluhy.
Sama Juříčková říká, že co se vztahů s Norskem týče, přišla k hotovému. Norský jazyk a literatura se v Brně studují jako obor od roku 1974 a ona byla jednou z prvních studentek. Setkala se tak s profesorem Michlem, mužem aktivním v kulturním životě a překladatelem, který sám řadu kontaktů vytvořil, a také s doktorem Štukavcem, jenž žil tak trochu dvojím životem.
Pracoval jako vedoucí ústřední knihovny a do toho ilegálně překládal známé norské knížky o Mumincích. „Je neuvěřitelné, kolik tváří člověk má. Byl to šedivý vážný pán a pak ho uvidíte podepsaného pod dětskou knížkou,“ vzpomíná Juříčková.
Povídáme si díky tomu, že jste dostala ocenění norského krále. Vy už přitom ale jedno máte, že?
Ano, v roce 2003 jsem dostala tentýž řád za zásluhy, ale tehdy to bylo na úrovni rytířky, teď je to na úrovni označované jako komandér.
Kolik je v Česku lidí, jako jste vy, tedy těch, kdo se o vzájemné vztahy zemí opravdu starají?
Existuje Skandinávský dům a Severská společnost, obě sdružení dělají pro propagaci Skandinávie hodně. Norština se učí u nás na Masarykově univerzitě a na Univerzitě Karlově. Na Slovensku se neučí vůbec, proto je 50 procent našich studentů ze Slovenska. Vzájemné vztahy obou zemí jsou spíš o konkrétních lidech. Třeba teď se nám daří i díky tomu, že máme velmi dobrou spolupráci s velvyslancem České republiky v Oslo, Jaroslavem Knotem, který je naším absolventem.
A kolik lidí vůbec umí v Česku norsky?
Nezdá se to, ale asi docela dost. Norština není těžký jazyk, ve slovní zásobě je někde mezi němčinou a angličtinou a v gramatice blízko angličtině. Představte si, že my tady se studenty začínáme od nuly a oni v polovině druhého ročníku umí číst, vyjadřovat se, psát. Když se do toho někdo vloží, postup je úžasně rychlý, což dává křídla i mně jako vyučující. Snad jediná komplikace je, že v Norsku mluví každý dialektem, takže si na to musíte naučit ucho. Norština je jazyk pro dobrodruhy, on se totiž pořád vaří. Norové zažili národní obrození paralelně s námi, ale nedokážou rozhodnout, jaký jazykový trend je dobře a jaký špatně, tak všechno tlačí s sebou.
Co motivuje Čechy a Slováky studovat norštinu? Protože oni většinou chodí s tím, že nic neumí, že?
Většinou neumí nic a já jsem ráda, protože bych je nejdřív musela odnaučit, co se naučili špatně. Přichází proto, že Norsko je krásná země a určitě je láká, že jazyk není masově rozšířený. Česká kultura se na norskou dívá jako na něco velmi romantického, můžou za to už cestovatelé Nansen a Amundsen. Mám takovou teorii, že v každé české knihovně je nějaká norská knížka. Ibsen nebo Undsetová, to je všude někde zasuto. A to už vůbec nemluvím o detektivkám Jo Nesbøho.
Jak začala norská cesta u vás?
V roce 1974. To svět vypadal úplně jinak a člověk si nemohl volně vybírat obory. Já jsem chtěla studovat němčinu a angličtinu, ale tehdy se otvírala jen angličtina a norština. Tak jsem se přihlásila a němčinu jsem si dodělala potom. Ve svých 22 letech jsem se poprvé dostala do zahraničí a nevím, co to se mnou udělalo, ale bylo to, jako bych prošla křtem. Stejně to mívají i naši studenti. Vidím na nich, jakou proměnou projdou, když v Norsku na pár týdnů pobudou.
Řád, který jste dostala, je za zásluhy. Co se za tím všechno skrývá?
Považuju se hlavně za kantorku, to je moje srdce, s každým novým člověkem přichází nová výzva. Já se trošku snažím opičit po Norech. Oni jsou totiž sbírka individualistů, říkají, že jednotlivec je ten, kdo má být respektován a uznáván. Proto říkám studentům, že ať mají jakýkoliv zájem, budu je v něm podporovat.
Kromě řádu jste ale nedávno dostala i ocenění Norských fondů. Za co to bylo konkrétně?
Zažádali jsme si o tři projekty, jeden z nich byl mobilitní. Byl jen na týden, ale byla to úžasná příležitost, protože jsme 15 našich studentů mohli najednou poslat do Norska. Právě to byl projekt, který nakonec dostal ocenění. Jsem z toho nadšená, protože studenti díky němu zažili úžasné věci. Když už nemohou potkat Ibsena, tak aspoň jeli tam, kde se narodil a žil. Protože jak dnes učit literaturu? Mimo jiné tak, že lidi zavedete na důležitá místa, že si sáhnou na kliky od dveří, kterými procházela Undsetová. Je to do určité míry zážitková pedagogika a o to nám v projektu šlo. Začali jsme ho vymýšlet už někdy před 15 lety, kdy jsme za krásného večera u jezera s kolegyní Sigrid seděly a snily o tom, jak takovou příležitost studentům dát.
Už několikrát jste zmínila spisovatelku Undsetovou. Jak jste zrovna k ní tolik přilnula?
Dostala Nobelovu cenu a je to nesmírně zajímavá spisovatelka, žádný dinosaurus. Když byla země za války okupována, musela uprchnout a vydala se na zajímavou cestu kolem světa, utíkala přes Švédsko do Ruska, přes Japonsko a San Francisco do New Yorku, kde strávila všechna válečná léta, protože by se jinak dostala do koncentračního tábora. Její knížky byly zakázané, dokonce i tady v Brně v knihovně jsou na starých kartotéčních lístcích nápisy, že je knížka nežádoucí. Undsetová byla navíc neobyčejně lidsky angažovaná, všechny peníze ze zisku Nobelovy ceny rozdala. Nebyla asi vůbec jednoduchý člověk, ale fascinuje mě. Do češtiny už bylo všechno přeloženo až na její publicistiku, kterou chci překládat v důchodu. Ona totiž při pobytu v USA vydala popis svojí velké cesty, kde velmi realisticky popsala tehdejší Sovětský svaz – hladové děti, nemocné na ulicích, nedostatek všeho. Chtěla to v roce 1945 v Norsku vydat, ale sovětská ambasáda podala nótu, že jestli se tak stane, bude to vnímat jako akt nepřátelství. Knížka proto vyšla až po její smrti v roce 1949.
Češi si teď norskou literaturu spojují hlavně s autorem detektivek Nesbøm. Jak se na jeho popularitu díváte vy?
Boom severských detektivek sleduju se vším respektem, ale podle mě má Norsko i zajímavější literaturu. Sami Norové říkají, že už to Nesbø přehání a opakuje se, i když se to dá pochopit, protože na něj kvůli úspěchu tlačí nakladatel. Sama jsem jako takový protipól vydala ve Větrných Mlýnech překlad knihy Helgy Flatlandové a další zajímavé knížky, kterých k nám z Norska přichází hodně.
Jedno z témat, které Česko a Norsko propojuje, je dramatický příběh židovského lékaře, psychiatra Lea Eitingera. Vystudoval na Masarykově univerzitě a po nástupu nacismu utekl do Norska, kam pomohl emigrovat i 37 dětem. Sám později skončil v koncentračním táboře, ale přežil a založil vědní obor zabývající se pocity obětí takových hrůz. Jak vůbec došlo na to, že se na jeho památku začalo myslet?
S nápadem přišla Barbora Antonová, projekt našel velkou podporu v rodišti Eitingera v Lomnici u Tišnova a před pěti lety se dokonce konala velká konference. Pro mě to znamenalo životní přelom, potkala jsem spoustu lidí, kteří měli Brno moc rádi, ale museli to tu opustit a odešli do Norska. Leo Eitinger totiž zdaleka nebyl jediný norský uprchlík, uteklo tam přes 200 lidí, z toho kolem 70 dětí. To je to, na čem se také snažím pracovat – zmapovat příběhy těchto lidí, protože holokaust je prázdné slovo, pokud se nedíváte na konkrétní osudy. Tady je třeba Ingebjørg Sletten (ukazuje na fotce) a tři československé děti. Ingebjørg spolupracovala s Nansenovou nadací a v roce 1939 přivezla děti do Stavangeru, kde jim hledala pěstounské rodiny. Jenže v dubnu 1940 bylo obsazeno i Norsko, a rodiče této (znovu ukazuje na fotce) dívenky chtěli, ať se jejich dcera vrátí, když jsou obě země ve stejné situaci. Ona pak zahynula jako všechny ostatní navrácené děti. Zbylé dva kluky ze snímku Ingebjørg schovávala na své chatě a pak je na lodi nechala převézt do Švédska. Oba přežili. Takové příběhy je třeba rychle zaznamenat, protože brzy je nebude mít kdo vyprávět. Kontakt s pamětníky beru jako osobní úkol.
