Antonín Vojtek se narodil v Horních Bojanovicích na Břeclavsku. Je kreslířem, ilustrátorem (například povídek Stanisława Lema, Hermanna Hesseho či Garryho Kilwortha), ale především je malířem jižní Moravy, se kterou jsou jeho díla bytostně spjata. Vystavuje nejen doma, ale i v zahraničí (Anglie, Německo, Rakousko, Řecko, Itálie, USA). Zároveň publikoval řadu esejů, je spoluautorem sbírky básní Kam jdu, autorem vlastní biografie Malíř jižní Moravy a několika knížek, například Já a moje modelky a Řekni mi, táto, proč. Žije v Břeclavi. V sobotu 10. ledna oslavil 75. narozeniny a představil novou monografii.
Jak jste se dostal ke studiu na Pedagogické fakultě? Jak na dobu svého studia vzpomínáte?
Od studentských let jsem chtěl být malířem. Na druhé straně jsem měl rád děti. Za podivných okolností se zhatila má touha studovat na AVU v Praze a já tedy nastoupil už v osmnácti letech jako mladý učitel v Mariánských Lázních. Bylo nutné si studiem zvýšit kvalifikaci, …a tak jsem začal studovat. Ale ne výtvarnou výchovu, tou jsem se zaobíral dnes a denně. Vystudoval jsem přírodopis a tělesnou výchovu. To se mi zdálo nejlehčí. Abych měl zakrátko aprobaci a mohl se věnovat kreslení a malování.
Dnes kreslíte, ilustrujete, vytváříte krajinomalby, akty, portréty, zátiší, skládáte básně, píšete knihy. Kde pro všechnu práci nabíráte inspiraci?
Bez inspirace by nevzniklo žádné dílo. To je pravda. Ke mně přichází v noci, lépe řečeno při probouzení a ve snech. Škoda, že nemám vždy po ruce papír, abych ji zaznamenal. Řeknu si, však ona zase přijde, ale ona se ztratí. Škoda, …ale smířím se s tím a čekám dál. Jsem stále „člověk na čekané“.
V současné době žijete v Břeclavi, kde vlastníte ateliér a galerii. Jak se žije galeristovi v dnešním Česku, navíc na malém městě, jako je Břeclav? Mají lidé zájem do galerií chodit?
Galerista musí pro svou práci hořet a také se obětovat a stále něco vymýšlet. Naše galerie není běžná prodejna, je to místo, kde musí lidé cítit, že je máme rádi, věnujeme se jim, radíme, seznamujeme, vyprávíme. O každého návštěvníka pečujeme. Naše Galerie 99 vchází do desátého roku, a přesto cíleně za uměním kráčí ani ne jedno procento obyvatel! Je to sisyfovská práce, ale já i moje žena ji máme rádi. Bereme ji jako poslání. Galerista se však prací v galerii neuživí.
S nejmladší dcerou Julií při natáčení dokumentu pro Českou televizi. Foto: Archiv Antonína Vojtka.
Ano, jsem Jihomoravanem do morku kostí. Krajina je ve mně a já ji „vydechuji“ jako dech. Já o krajině sním a sny jsou pak zobrazeny na plátnech. Všeobjímajícím obsahem všech mých pláten je láska ke krajině a touha a sen. A tyto atributy jsou blízké každému člověku z kterékoliv země světa.
Vaše tvorba se datuje od roku 1965. Jižní Morava se od té doby výrazně změnila, největší změnou bylo asi otevření dálnice D2 vedoucí přes Břeclav, další dálnice se dnes plánují…
Komunikace jsou tak nějak mimo „mou“ krajinu. Neprotínají ji, neruší (zatím!). Těžce jsem ale nesl vytvoření Novomlýnských jezer. To byl pro mne masakr. To mě bolelo, nemohl jsem se s tím smířit. Proto jsem se snažil aspoň vše, pokud jsem stačil, zachytit v kresbách, skicách, studiích. Mám práce na 150 let! Za život se to nedá ani stihnout.
Sledujete nové české umění? Jak byste hodnotil současnou českou výtvarnou scénu? Dnešní mladé umění, prezentované například Cenou Jindřicha Chalupeckého, tíhne spíše k akčnosti, kouzlu okamžiku, pomíjivosti, je exhibující, provokující, často preferuje performance před dlouhodobou instalací.
Mám názor, že akčnosti, provokací, exhibicionismu, zmaru a chaosu je ve společnosti víc než dost. Umění by aspoň z části mělo hlásat krásu a ušlechtilost. Mnoho tvůrců moderního umění se staví do role recesistů a velká část národa odvrací zrak, neboť zírá na tuto tvorbu v duchu rčení „císařovy nové šaty“. Moje nová monografie nese úvodní myšlenku: Kdybychom nežili pro krásu, pro co bychom žili? Na druhou stranu, ač mám 75 let, cítím se mladým a mám rád abstraktní umění. Málo se ví, že také tvořím abstrakci. Jako galerista rád v galerii tuto tvorbu propaguji a vysvětluji.
V jednom z vašich životopisných medailonků stojí, že patříte k umělcům, „kteří mají niternou potřebu vyjadřovat se nejen štětcem, ale i slovem“. Jak se z malíře stane zároveň spisovatel a básník?
Narodil jsem se v kraji bratří Mrštíků nebo Jana Herbena. Cítím jako oni nutkání se vyznat ze svých citů ke krajině, k ženě, k touhám a ke snům. Myslím, že se nemůže člověk přeměnit z malíře v básníka. Mám pocit, že poezie je ve mně a je lhostejné, jak prýští ven – zda perem, či štětcem.
Nemrzí vás někdy, že se z vašeho koníčku, malování, stala i vaše práce?
Ne, ne! Moje malování není práce. Kdybych to tak měl brát, pak jsem nikdy nepracoval! Malování je laskání se s tvary, barvami, kompozicí. A chcete-li obráceně: Pak si svého koníčka stále hýčkám a pevně sedím v jeho sedle. Žiji šťastný život. Proto se často usmívám, protože znám řadu tajemství, o kterých ve vašich otázkách nebyla ani řeč!
