Příroda ho zajímala od dětství a fascinovali ho právě bezobratlí živočichové jako hmyz a pavouci, kterých existuje velké množství a mají tedy velmi různorodé životní strategie. Jeho zájem ho přivedl na Masarykovu univerzitu a v bakalářském studiu také k profesorovi Stano Pekárovi, který se právě na pavouky zaměřuje.
„Zabývá se jejich ekologií a mně jako téma bakalářské a později magisterské práce nabídl možnost studovat predační chování potravně specializovaných druhů pavouků. Laicky řečeno jsem sledoval například to, jaké strategie lovu volí pavouci, kteří se zaměřují jen na určitý druh kořisti,“ popisuje Michálek svou cestu ke studiu těchto živočichů.
Většina pavouků „v jídle“ vybíravá není, ale existují druhy, které se zaměřují jen na několik málo typů kořisti. Často jde přitom o kořist nebezpečnou. Příkladem jsou mravenci či jiní pavouci, kteří se mohou bránit kusadly, klepítky, jedem nebo kyselinou mravenčí. „Aby tito specialisté zvládli ulovit v podstatě jiného predátora, musí na to být dobře uzpůsobení. Kromě různých strategií lovu k tomu používají i specificky účinný jed. Já jsem se pavoučími jedy začal zabývat v rámci doktorského studia,“ přibližuje další směr svého výzkumu mladý zoolog.
Na podrobnější výzkum jedů potravně specializovaných druhů pavouků teď navíc získal i evropský grant z programu Marie Sklodowska-Curie Actions – Individual Fellowship. Ten mu mimo jiné umožní strávit dva roky v Austrálii na University of Queensland v laboratoři profesora Glenna Kinga, jednoho z předních světových odborníků na studium pavoučích jedů.
S tamní vědeckou skupinou už zahájili výzkum prvního z vybraných pavouků a jeho jedu, kterým svou kořist paralyzuje. Pavoučí jed se skládá z desítek až stovek proteinů a peptidů a jeho složení je pro každý druh specifické.
„Zatím jsou prozkoumané jen zlomky z obrovského množství těchto látek, protože na světě je okolo padesáti tisíc známých druhů pavouků. Kromě základního výzkumu, kterým se zabývám a který nám pomáhá pochopit základy fungování přírody, mohou najít široké uplatnění i jinde. Zkoumají se možnosti, jak některé z těchto látek využít například jako přírodní insekticidy nebo dokonce v medicíně při vývoji léků.“
Aby se mohlo zkoumat možné využití jedů či některých jejich složek, musí vědci zjistit, jak tyto látky fungují a jak zabírají na konkrétní kořist. Zabývat se tak budou nejen jejich podrobným složením, ale také experimenty s chováním pavouků a účinky jedu na různé typy potravy.
„Musím přiznat, že zpočátku mě tento směr bádání moc nelákal – chování živočichů mi přišlo zajímavější a molekulární výzkum mi nepřipadal tak přitažlivý. S postupem času jsem však zjistil, že toto téma je stejně, ne-li více fascinující,“ přiznává Michálek.
O sledování pavouků v jejich prostředí ale nepřijde. Aby mohl zkoumat jejich jed, musí je nejdřív získat. Potravně specializovaní pavouci jsou přitom poměrně vzácní, a protože například v Česku se jich moc nevyskytuje, jezdí je sbírat téměř po celé planetě. Už studoval pavouky z Austrálie, Izraele, jižní Afriky i Ameriky.
„Abychom pavouky získali, je třeba mít už nějaké zkušenosti s jejich chováním a ekologií, případně spolupracovat s místními kolegy. Na terénní sběry také jezdíme v menších skupinách, které mají větší šanci živočicha najít.“
Někdy je potřeba přibrat k pavoukovi i jeho kořist, aby jej mohli v brněnské laboratoři chovat. „Většinou ale nejsou až tak vybíraví. Často můžeme nahradit druhy, kterými se živí ve svém přirozeném prostředí, i příbuznými druhy našimi, což je jednodušší,“ dodává Michálek.
I když studuje pavouky jedovaté, není se podle něj čeho bát. Naprostá většina druhů, kterými se zabývá, jsou drobní živočichové o velikosti pár milimetrů, maximálně dvou centimetrů. Mají tedy tak malá klepítka, kde ústí jedové žlázy, že neprokousnou lidskou kůži. „Snad jediný druh, který studuji a který by to mohl dokázat, je jeden z australských pavouků rodu Lampona, anglicky white-tailed spider. Jeho kousnutí je údajně srovnatelné s bodnutím včely, ale mě naštěstí ještě nikdy nepotkalo.“
Práce s těmito bezobratlými tak není ani tak nebezpečná, jako náročná na manipulaci. Protože Michálek zkoumá pavoučí jed, musí jej umět získat. Dělá to tak, že pavouka uspí a do miniaturní skleněné kapiláry, kterou mu pod lupou nasadí na drápek klepítka, odebere jed. Ten z něj vypudí slabým elektrickým proudem. „Právě tady je jedno z velkých úskalí výzkumu pavoučích jedů, protože získané množství je vzhledem k velikosti pavouků velmi malé,“ dodává mladý přírodovědec.
