Přejít na hlavní obsah

PIŇOS: V tramvaji bych klasiku poslouchat nezvládl

AnotacePinosMikuláš Piňos vystudoval Fakultu informatiky Masarykovy univerzity a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor kompozice. V roce 1999 získal stipendium UNESCO-ASCHBERG na Institutu elektroakustické hudby v Bourges. Mikuláš Piňos je mnohonásobným laureátem skladatelské soutěže Generace, za skladbu Reichquartett získal v Rakousku ocenění Reichenau-Preis. Je autorem komorních, vokálních, orchestrálních, elektroakustických skladeb i scénické hudby. Vliv na formování jeho kompozičního zaměření měla dlouholetá zkušenost sborového zpěváka. Jeho skladby byly provedeny na mezinárodních festivalech Expozice nové hudby, Janáčkův Máj, Moravský podzim, Forfest a Pražské premiéry a vysílány v Českém rozhlase.

Vystudoval jste brněnskou Fakultu informatiky společně s JAMU. Co vás k této kombinaci přivedlo?

Tato kombinace byla výsledkem mých zájmů, což byla matematika a hudba. Předpokládal jsem, že budu v životě potřebovat nějaký praktičtější obor, takže místo matematiky volba padla na příbuznou informatiku. Kompozicí jsem se zabýval již od dětských let – můj otec byl hudební skladatel – a chtěl jsem se v ní dále vzdělat.

Jaké byly vaše první skladby?
Vzhledem k tomu, že jsem zpíval v dětském sboru a hrál na klavír, jednalo se o klavírní a sborové pokusy. Čím více taková skladba měla hlasů, tím lépe. Sborové skladby byly také první, které se realizovaly.

Jaká podle vás je, nebo by měla být, role počítačů v hudbě? Pomáhají, nebo spíše škodí při skládání nových skladeb?
Počítače mohou být velmi dobrými pomocníky, ale samy o sobě – zatím – žádný nápad nedostanou. Kompoziční práci musí tedy oddřít skladatel. Počítače mohou být užitečné například při sazbě not. Sporné je přehrávání skladeb počítačem – může to sice na jednu stranu pomoci skladateli udělat si představu, jak skladba bude znít, ale na druhou stranu to může být zavádějící, protože počítač, na rozdíl od lidí, přehraje všechno přesně a většinou s nereálnými zvuky. Samostatnou kapitolu tvoří elektroakustická hudba, kde se s počítači, respektive s elektronickými nástroji, počítá a kde nejde o co nevěrnější nápodobu reálných zvuků. Elektroakustická a elektronická hudba je samozřejmě bez počítačů dnes nemyslitelná a je dle mého názoru velkým obohacením, i když ve své čisté podobě trpí při koncertní reprodukci nepřítomností určitého napětí daného lidským faktorem – vše působí předem připraveně, neměnně, a tudíž fádně.
Mikuláš Piňos pracuje jako vývojář softwaru, na své hudební nápady má ale vyhrazenou celou skříň. „Sem tam se podaří některé z nich dokončit. Co se týká tempa, přirovnal bych tento proces k růstu lišejníku v tundře,“ říká skladatel. Foto: Archiv M. Piňose.
Mikuláš Piňos pracuje jako vývojář softwaru, na své hudební nápady má ale vyhrazenou celou skříň. „Sem tam se podaří některé z nich dokončit. Co se týká tempa, přirovnal bych tento proces k růstu lišejníku v tundře,“ říká skladatel. Foto: Archiv M. Piňose.

Podobně, jaká je role internetu? Jsou sdílení, stahování, online prezentace hudbě prospěšné, nebo ji zabíjejí, jak tvrdí některé velké vydavatelské domy?
Internet je bezesporu prospěšný a k prezentaci ideální. Čímž netvrdím, že vše musí být zadarmo. Jako skladatel chápu smysl autorských zákonů – vytvořit skladbu stojí přece nějaké úsilí! Myslím, že za kvalitní hudbu lidé rádi zaplatí přiměřenou cenu, ať už na jakémkoliv médiu nebo na koncertech. A začínající autoři zase třeba rádi vystaví svou hudbu zadarmo, aby se o nich vůbec vědělo.

Někteří sociologové říkají, že kvůli přenosným rádiím a přehrávačům se z hudby stává jen nekončící kulisa k jiným lidským činnostem – lidé při hudbě sportují, řídí, uklízejí, pracují, studují… Neztrácí tak hudba svou svébytnost?
Dokážu pochopit poslech hudby k činnosti, která je tichá a nevyžaduje duševní aktivitu. Vše ostatní je mimo mé chápání a opravdu nevím (a zajímalo by mne), jakým způsobem lidé, kteří toho jsou schopni, hudbu vnímají.

Sluchátka v tramvaji si nikdy nenasadíte?
Jízda MHD je tou činností, kdy duch může vypnout, ale ticho přitom tedy není. Nicméně když jsem poslouchal folkovou hudbu, dopřával jsem si ji i při cestování hromadnou dopravou, protože bylo možno bez újmy na hudebním prožitku nastavit potřebnou hlasitost. Klasickou hudbu bych ale takto nezvládl.

Prosazujete se jako úspěšný mladý skladatel. Co je pro vás inspirací při komponování?
Inspirací obecně mi je zajímavá hudba, kterou jsem slyšel. U konkrétních skladeb je to často nějaký příběh, ať už reálný, smyšlený či literární, u vokálních skladeb pak text. Někdy mě prostě jen tak zčistajasna přepadne nějaký nápad. Poslední dobou mám ale málo času a síly tyto nápady realizovat.

Nosíte u sebe neustále notový zápisník, jako to kdysi dělal Janáček?
To ne, pokud je nápad dobrý, tak si ho zapamatuji a zapíšu doma. Často o něm nějakou dobu jen tak přemýšlím. Někdy by se ale takový zápisník hodil na dlouhé porady v práci.

Jak proces komponování probíhá? Napadne vás motiv, který pak dále rozpracováváte? Je to spíše spontánní, nebo naopak cílená práce? Jak dlouho proces tvoření trvá?
Řekl bych, že základem je cílená práce, která rozproudí spontánní nápady. V ideálním případě se skladatel pravidelně, a intenzivně zabývá kompoziční prací, přičemž je připraven na eventuální polibky múzy. Někdy to jde rychle, někdy mají múzy dovolenou.

Zlí jazykové tvrdí, že v umění, včetně hudby, už člověk vše objevil, nyní již jen recykluje staré nápady, vykrádá sám sebe a jiné. Souhlasíte?
Nemyslím, že člověk vše objevil. Když to přeženu: Zkuste vypočítat, kolik různých jednohlasých melodií o stu tónů v rozsahu tří oktáv existuje – vyjde 156místné číslo. Vždy je možno něco objevit a něco nového vytvořit – zpravidla se to daří dobrým skladatelům a umělcům obecně. Jiným faktem je, že vykrádání starých nápadů je dnes poměrně moderní, vlastně postmoderní. Může to být ovšem velmi zajímavé, originální a přínosné, stavět tyto staré nápady do nových kontextů. Ale například „skládat jako Bach“, to jest někoho napodobovat, mi příliš přínosné nepřipadá.

Kdo jsou posluchači vašich skladeb? Kdo jsou obecně posluchači klasické hudby v Česku?
Myslím, že v mém případě většinou šlo o posluchače z akademického a hudebního prostředí. K nové hudbě se dostanou často mladí lidé hledající něco nového a neobvyklého nebo lidé nezatížení klasickým hudebním vzděláním.

Může se dnes skladatel uživit kdekoli na světě jen svou hudbou? Studoval jste hudbu i v zahraničí, jak se liší podmínky v Česku a jinde v Evropě?
Skladatel se může uživit tím lépe, čím více je jeho hudba hraná, což se daří v dostatečné míře jen málu z nich. Také filmová hudba skýtá možnosti obživy, ale samozřejmě ne pro všechny. To je dnes stejné všude v Evropě. Já sám se živím vývojem softwaru u jedné z největších softwarových firem. Na hudbu zbývá momentálně málo času.

Píšete si tedy nápady do šuplíku?
Mám na ně vyhrazenou skřín, kde dlí má rozepsaná díla. Sem tam se podaří některé z nich dokončit. Co se týká tempa, přirovnal bych tento proces k růstu lišejníku v tundře.

Jakou hudbu vy sám posloucháte?
Poslouchám rád varhanní a sborovou hudbu, něco z takzvané nové hudby, barokní hudbu. Dříve jsem dosti poslouchal i folkovou hudbu se sporadickými výlety do rocku. Zastávám názor, že jak dobrá, tak i špatná hudba se najde ve všech žánrech, stylech i staletích. Člověk musí mít štěstí objevit tu dobrou.