Archeologie je oborem, který v očích veřejnosti dodnes vzbuzuje romantické představy o objevování ztracených měst a cenných pokladů. Odhalovat minulost a dávat ji do kontextu s přítomností zůstalo jejím trvalým rysem, ale díky intenzivní mezioborové spolupráci mohou být výsledky soudobého archeologického výzkumu využívány i ve vztahu k budoucnosti. Jejich součástí je mimo jiné zaměření na vztah člověka ke krajině, což přináší také důležité environmentální výsledky.
Čtyři vedoucí archeologických výzkumů z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity nám představí pozoruhodné zahraniční lokality. Inna Mateiciucová z oddělení Pravěké archeologie Předního východu Ústavu klasických studií pracuje v pohoří severního Ománu, z Ústavu archeologie a muzeologie jezdí do terénu Peter Milo, který geofyzikálně zkoumá raně středověké město v Bulharsku, Petra Goláňová se pravidelně vrací do galského oppida ve Francii a Věra Klontza se věnuje zejména problematice hospodaření s vodou na řeckém ostrově Kréta.
Krasová deprese Hayl Ajah
Jedinečná lokalita – rozsáhlá krasová deprese Hayl Ajah se nachází na severu Ománu v centrální části pohoří Al-Hajar, přibližně dvě hodiny cesty severozápadně od města Nizwa. „Náš archeologický výzkum je úzce propojen s výzkumem klimatu a přírodního prostředí a jejich proměnami během pozdního pleistocénu a holocénu. Lokalita Hayl Ajah nabízí něco, co se na Arabském poloostrově a obecně v oblastech s převládajícím aridním klimatem velmi obtížně hledá – mocné vrstvy sedimentu. Jde o klimatický archiv svým významem dalece přesahující regionální rámec,“ vysvětluje Inna Mateiciucová z Oddělení pravěké archeologie Předního východu Ústavu klasických studií. Na skalních terasách objevili archeologové doklady pravěkého osídlení: kamenné nástroje a ozdoby, keramiku a pozůstatky kamenných staveb. „Předběžné analýzy naznačují, že tyto nálezy pocházejí z období od středního paleolitu až po pozdní dobu železnou – a to z fází, kdy se klima na jihu Arabského poloostrova postupně vysušovalo a v nížinách se začaly šířit pouště. Výzkum Hayl Ajah tak poskytuje jedinečnou příležitost souběžně studovat jak klimatické výkyvy, tak adaptační strategie, kterými člověk na tyto změny reagoval,“ doplňuje Mateiciucová.
Raně středověké město Pliska
Pliska se nachází ve východním Bulharsku a rozkládá se na ploše 22 kilometrů čtverečních. Byla hlavním městem První bulharské říše a v raném středověku se stala největším městem v Evropě. „Geofyzikální průzkum změnil náš pohled na to, jak Pliska v době své existence vypadala. Dlouho se předpokládalo, že jde o palácový komplex, kolem kterého se koncentrují zemědělské osady obehnané valem. Našemu týmu se ale podařilo zjistit, že se tam nekoncentrují jednoduché osady, ale původně se tam nacházelo urbanisticky plánované město se sítí cest, které lemovaly dvorce ohraničené dřevěnými palisádami, obytnými a hospodářskými stavbami a v některých případech i kostely. Velkoplošným geofyzikálním (magnetickým) průzkumem jsme za pět let prozkoumali více než 18 kilometrů čtverečních,“ upozorňuje Peter Milo z Ústavu archeologie a muzeologie. Archeologickým výzkumem by se tak velká rozloha zkoumala desítky let za obrovských finančních nákladů. Díky geofyzice si archeologové mohou vybrat pro výkopy zajímavá místa. „My jsme se konkrétně soustředili například na příkopy, které představují klíč pro poznání urbanistického vývoje Plisky. Není proto nezbytné odkrývat velké plochy. Na základě geofyzikálního průzkumu vytyčených archeologických sond vzorkujeme také zdejší pohřebiště a vodovodní systém,“ upřesňuje Milo.
Galské oppidum Bibracte
Areál Bibracte se nachází ve východní Francii, galské opevněné město stálo na vrcholu hory Mont Beuvray na konci mladší doby železné. „My jsme před lety zkoumali osídlení podél hlavní cesty, které zahrnovalo už od počátku řemeslnou výrobu. Fungovaly tam zejména kovářské dílny. Nalezli jsme tam pozůstatky výrobních zařízení, drobný kovový inventář a výjimečně i šperky a mince. Na celém oppidu je obrovské množství keramiky, především amfor jakožto obalů vína dováženého z oblasti dnešní Itálie. Z Bibracte pochází víc než osm set tisíc střepů z keramických nádob,“ vysvětluje Petra Goláňová z Ústavu archeologie a muzeologie. Výsledky činnosti člověka však lze pozorovat nejen při zkoumání staveb a nalezených předmětů. „V poslední době jsme se zaměřili na stopy lidských aktivit v půdě s pomocí přírodovědných analýz. Díky tomu můžeme sledovat proměny krajiny v dlouhodobém horizontu a vidíme, že v minulosti vypadala jinak než dnes. Zjistili jsme, že lidský tlak na krajinu včetně jejího odlesňování tu byl už od mladší doby kamenné. V závěru doby železné uvnitř hradeb Bibracte byly zatravněné plochy, ojediněle stromy včetně ořešáků a na několika málo místech se dokonce pěstovalo obilí,“ dodává Goláňová.
Lidé a voda kolem Ierapetry
Bývalé centrum krétského osídlení Ierapetra se nachází na jihu Kréty v místě, kde je ostrov nejužší. „Kréta je velice specifická v tom, že je geologicky velice suchá. Lidé se tam několik tisíc let zabývali tím, že ve velice krátkém období dešťů sbírali a shromažďovali vodu. Potom ji pozvolna vraceli do krajiny a vytvářeli další strategie k jejímu zadržování, například budováním teras a zvyšováním biodiverzity. Díky tomu z Kréty vytvořili zelený ostrov, což útokem masového turismu a nejrůznějších industriálních aktivit rychle mizí. Starověké strategie sběru vody jsou použitelné i dnes, proto zkoumáme, jak tyto jednoduché systémy revitalizovat,“ popisuje Věra Klontza z Ústavu archeologie a muzeologie. Výzkumníci se momentálně pohybují v oblasti celého ierapetrského istmu, což je pás dlouhý pouze 14 kilometrů od severního k jižnímu pobřeží. Své bádání zaměřují také na vztah člověka s rostlinami a živočichy. „Archeologickými metodami zkoumáme živé a plodící olivovníky, které dosahují několik tisícovek let a jsou markerem kontinuity lidského osídlení daného místa. Protože civilizace neexistuje bez zvířat, máme pilotní projekt týkající se historického plemene, kterým je Krétský kůň,“ přibližuje Klontza.