Patříte mezi vůbec první studenty politologie na Masarykově univerzitě. Jak vzpomínáte na dobu svých studií?
Byla to zajímavá doba, protože se politologie v tehdejším Československu teprve coby nový obor etablovala. Tenkrát nás ještě byla hrstka. Studovali jsme s kolegy Pitrovou, Křížem, Holzerem a dalšími. Profesor Fiala byl tehdy ještě doktor. Zajímavé bylo i to, že se odehrávalo obrovské množství zásadních politických událostí: vznikaly nové politické strany, jež se teprve usazovaly na politické scéně, a utvářely se dělicí linie mezi pravou a levou částí politického spektra. Navíc docházelo i k zásadním mezinárodněpolitickým změnám, které jsme přímo prožívali, jako tomu bylo v roce 1993, kdy se rozpadla československá federace.
Zní to tak, že jste to měli v mnohém zajímavější než dnešní studenti.
To bych neřekl. Měli jsme asi výhodu v tom, že se obor utvářel a my sami jsme se mohli nepřímo podílet na jeho podobě. Na druhou stranu jsme neměli možnost se opřít o tak bohatý knižní fond, jaký mají dnes studenti k dispozici. Dostat se k nejlepším knihám vyžadovalo značné úsilí a bylo potřeba si i logisticky dobře naplánovat celé studium. Dnes je díky nejrůznějším internetovým databázím snadný přístup k nejnovějším publikacím a článkům v oboru prakticky ihned a odkudkoliv.
Měl jste už tehdy ambici stát se akademikem?
Vůbec ne. Měl jsem radost z toho, že můžu studovat něco, co mě baví. Téměř fyzicky bylo cítit, že je to obor, který se tady dlouho nesměl dělat. Člověk proto měl jistou odpovědnost, že když už se na fakultu dostal, měl by se oboru věnovat pořádně. Akademická kariéra v podstatě kontinuálně vyplynula z toho, že jsem pokračoval distančně v doktorském studiu a začal pracovat v Mezinárodním politologickém ústavu.
Určitě. Vždycky říkám studentům, když se účastní nějaké zajímavé konference: Jednou si řeknete, byl jsem u toho. Některé okamžiky jsou totiž poměrně unikátní a člověk má radost, že se na nich mohl podílet.
Máte na mysli něco konkrétního?
V mém případě hrálo obrovskou roli rozhodnutí účastnit se výběrového řízení na vědeckého tajemníka Mezinárodního politologického ústavu a následná práce pro ústav. Skončil jsem studium v roce 1996 a pár dnů po promoci jsem na ústav nastoupil. S touto institucí jsem spojil třináct let svého života a myslím, že se nám během té doby podařilo nejen dobře navázat na naše předchůdce, kteří ústav v roce 1990 zakládali, ale zároveň jsme mu zajistili nepřehlédnutelné místo mezi prestižními think-tanky v ČR i v širším regionu střední Evropy. Řada jeho dnešních aktivit překračuje i hranice evropského kontinentu.
Pět let jste byl také ředitelem ústavu. Proč jste z funkce odešel?
Odchod z ředitelské funkce souvisel s nabídkou dělat proděkana a po letech působení na ústavu se mi jevilo jako přirozené předání odpovědnosti za jeho chod někomu dalšímu. Navíc nejsem stoupencem kumulování funkcí.
Spousta akademiků se funkcím, jako je děkan a proděkan, brání, protože je to odvádí od vědecké práce. Jak to máte vy?
Je zcela jistě pravda, že vás podíl na řízení fakulty připravuje o nemalou část času, již by bylo možné věnovat bádání. Domnívám se ale, že je to svého druhu projev loajality těch, kteří chtějí dělat seriózní vědu, aby projevili svůj vztah k jejímu řízení. Je to navíc neocenitelná zkušenost, díky níž můžete nahlédnout do celé řady procesů, bez kterých by ti „čistí“ vědci stejně fungovat nemohli. Pokud není zvládnutá manažerská část vědy, můžete mít sebelepší nápady, ale nemáte je jak uskutečnit.
Je nutné, aby management univerzit a fakult měli na starosti vědci? Nebyl by lepší model, v němž by manažeři a vědci byli odděleni?
Souhlasím s tím, že špičkový vědec tady není od toho, aby dělal administrativní úkony. Problém však souvisí s tím, že pro dobré zvládnutí managementu vědy je potřeba vědě dostatečně rozumět. Současně je potřeba dosáhnout souladu mezi vědci, kteří musí mít pocit, že management jim rozumí a pracuje pro ně a není tu jen od toho, aby je řídil. Toho při úplném oddělení těchto funkcí docílíte obtížně. I když se přikláním k modelu řízení, kdy není nezbytně nutné, aby měl management bohatou zásobu titulů, nelze zapomínat na to, že žijeme ve středoevropském regionu. A zde jsou tradičně představy o výkonu funkce rektora, děkana i proděkana obvykle spojeny s akademickými tituly profesor a docent.
Jeden akademický rok jste strávil na Kolumbijské univerzitě v rámci Fulbrightova stipendia. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?
Byl to velmi formativní pobyt. Do New Yorku jsem odjížděl s doktorátem z Masarykovy univerzity a po osmi letech působení na solidním vědeckém ústavu. Z tohoto hlediska jsem měl poměrně jasnou představu, co od pobytu očekávám, a má očekávání se více než naplnila. Americké akademické prostředí, zvláště na takových místech jako je Kolumbijská univerzita, je neuvěřitelně dynamické a dopředu vás žene obrovské množství tvůrčích podnětů. Pobyt tam byl velkou inspirací pro další rozvoj nejen můj osobní, ale do značné míry také ústavu a nyní fakulty.
Byl jste tam, zrovna když univerzita slavila 250. výročí svého vzniku. V čem to bylo jiné než na Masarykově univerzitě?
Velmi mě zaujal vztah absolventů k jejich alma mater. V anglosaských zemích obecně a řekl bych, že v USA ještě více, má tento vztah obrovský význam pro obě strany. Absolventi se účastní důležitých společenských aktivit univerzity a ukončení studia pro ně neznamená ztrátu vazby na jejich univerzitu. Svoji hrdost na alma mater nevyjadřují pouze v symbolické rovině spontánními projevy, ale má to i velmi praktický rozměr materiální, kdy svou sounáležitost projevují finančními dary. Absolventi totiž vnímají, že věhlas jejich univerzity je spojen i s dobrým materiálním zázemím pro špičkové odborníky. Byl bych rád, kdyby se podobný vztah rozvinul i v Česku.
Nelákalo vás po takové zkušenosti jít pracovat do zahraničí?
Povedlo se mi to, co jsem od stipendia čekal, a sice že jsem se dozvěděl něco nového, navázal kontakty s kolegy z oboru a ty dál využívám ke spolupráci na výzkumných projektech, při konferencích a výuce. Vzhledem k tomu, že jsem hodlal pokračovat ve své práci na ústavu a na fakultě, jsem variantu zůstat v zahraničí intenzivně nerozmýšlel. S americkými kolegy jsme v pravidelném kontaktu a setkávám se s nimi i během svých každoročních výjezdů do USA.
Někoho přitahují větší platy nebo práce na prestižnějších pracovištích.
Ale my bychom se přece měli snažit, aby nejprestižnější pracoviště byla u nás! To neuděláme tím, že zůstaneme v zahraničí, ale tím, že budeme své zkušenosti ze zahraničí přenášet do našeho prostředí. V tomto smyslu jsem velký optimista. Například katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, která je mým mateřským pracovištěm, je zcela srovnatelná s řadou nejen evropských, ale i amerických kateder. Nedávno jsem se vrátil z Washingtonu a z Austinu v Texasu, kde působí naši studenti a absolventi, a způsob výuky nebo zdroje, ze kterých učíme my, jsou zcela srovnatelné. Zdravé sebevědomí je tedy rozhodně na místě.
Středoevropským zemím jsem se věnoval v době, kdy se řada kolegů vrhla na západní svět a zabývala se třeba politickými stranami v zemích EU. Mně se zdálo, že by nebylo špatné se více zaměřit na náš region, protože jsme ho dobře znali a mohli jsme lépe porozumět všem souvislostem a vyprofilovat se jako experti. Po letech zájmu o region střední Evropy, a zvláště zahraničněpolitické souvislosti jeho vývoje, jsem dospěl k závěru, že bez pochopení motivů a cílů americké politiky vůči tomuto prostoru vlastně nelze dospět k úplnému porozumění. Tím jsem se dostal až k transatlantickým vztahům.
Proč jsou transatlantické vazby na středoevropský prostor jiné než na zbytek EU?
Česko a ostatní státy Visegrádu dosáhly před několika lety členství v NATO a EU a řada lidí předpokládala, že tím je ukončen pomyslný „návrat do Evropy“. Stalo se však to, že nedošlo k úplnému splynutí s dřívějšími členy obou organizací a naše zájmy se od jejich v mnoha ohledech liší. Nejzřetelněji se to projevuje v zahraniční politice v době vyhrocených situací, jako byla třeba válka v Iráku v roce 2003. Pochopení rozdílů mezi motivy jednotlivých zemí je klíčové pro úspěšnou zahraniční politiku. V tomto smyslu je potřeba mít stále na paměti, že největší část zahraniční politiky středoevropských zemí se sice stále odehrává na evropském kontinentně, ale ta je velkou měrou ovlivňována tím, co se děje ve vztazích mezi EU a USA. Pokud nevezmeme v úvahu, že Spojené státy hrály obrovskou roli v evropském integračním procesu, kterému poskytovaly bezpečnostní garance, tak nepochopíme význam, jaký připisují Středoevropané americké přítomnosti na kontinentě. Díky tomu mají středoevropské země trochu jiné motivy při jednáních na mezinárodní úrovni než takové země jako Francie.
Zahraniční politika Česka se ale na rozdíl třeba od polské, která je jasně proamerická, zdá být trochu nejistá ve vztahu k USA. Je to tak?
V otázce zahraniční politiky je v Polsku jistě patrný větší akcent na její proamerický rozměr, i když je dnes menší než v nedávných letech. Česko dle mého soudu udržovalo a nadále udržuje atlantickou agendu velmi vysoko mezi svými prioritami. Zřejmě bych v našem případě nepoužil výrazy jako proamerická, každopádně doposud všechny vlády ať levicové, nebo pravicové dělaly politiku, kde měly USA své nezastupitelné místo. A to zájmům Česka jednoznačně prospívalo.
Neobešli bychom se už bez USA?
Ukonejšení představou, že se obejdeme bez USA, protože žijeme ve skvělém světě EU, vnímám jako riziko. Měkké bezpečnostní záruky vyplývající z našeho členství v EU musí být doplněny tvrdými bezpečnostními zárukami NATO a především Spojených států. Bez této komplementarity nemůžeme hovořit o „návratu do Evropy“, jak jsme si jej na začátku devadesátých let představovali.
Jsou stále tyto tvrdé bezpečnostní záruky potřebné?
Názory, že nejsou potřeba, vycházejí z určitého postmoderního přesvědčení o EU jako o nejlépe fungujícím uspořádání vztahů mezi státy, kde vládne respektování smluv. Zcela souhlasím s tím, že svět vzájemně dodržovaných a fungujících smluv je nejlepším z možných světů, který si lze jen představit. Nicméně tento „postmoderní“ svět, ve kterém se podle teorie Roberta Coopera EU nachází, nemá globální rozsah. EU je obklopena státy a aktéry, jejichž motivy jsou mnohem více řízeny národními zájmy a ty nás ovlivňují. V jejich jednání je důležitá také vojenská složka a na to nelze zapomínat. Země jako Rusko, Čína nebo Indie, Cooperem řazené mezi státy „moderního“ světa, prosazují své národní zájmy za použití všech dostupných prostředků, včetně vojenských. S tím se Spojené státy díky svému globálnímu působení musejí potýkat a jsou de facto přítomny jak v „moderním“, tak i „postmoderním“ světě. Otázkou je, jestli my v EU můžeme výzvy přicházející z moderního světa ignorovat a žít si tady ve skvělém postmoderním ráji. Já tomu nevěřím.
Americký prezident Barack Obama je často kritizován za ústupky Rusku ve své zahraniční politice. Jak v kontextu toho, co říkáte, hodnotíte jeho politiku?
V souvislosti s předchozí politikou prezidenta Bushe se hodně mluvilo o unilaterální politice, kterou prosazoval bez ohledu na zájmy spojenců. Barack Obama přichází s konceptem multilaterální zahraniční politiky, v níž má být na tyto zájmy mnohem více dbáno. Je ale otázkou, kde je v této politice místo pro státy, jako je ČR, a zda je pro nás současný Obamův multilateralismus žádoucí. Malé země, mezi něž se Česká republika řadí, sice mají obvykle větší prospěch z multilaterálního uspořádání, neplatí to však bezvýhradně. Někdy jsou zohledněny jen zájmy nejsilnějších partnerů.
Česko se podle vás ocitlo stranou zájmu Spojených států?
Dnešní situace skutečně vypadá tak, že se české zájmy nacházejí na okraji. Při určitém zjednodušení lze říct, že naše dobré bilaterální vztahy s USA byly podřízeny dohodě s Ruskem, a země jako Česká republika byly v jistém smyslu obětovány smlouvě, která by tak jako tak v nějaké podobě vznikla. Kromě toho vidíme, že už máme květen 2010 a od nástupu Obamovy administrativy do úřadu v lednu 2009 je místo amerického velvyslance v Česku stále prázdné. Považuji to za důležitý signál. Z úrovně výborných vztahů s demokratickými i republikánskými administrativami jsme se tak dostali mnohem níže.
Máte obavu, že budou chtít Spojené státy ještě víc povolovat vztahy se střední Evropou?
Ano, tuto obavu mám a nepovažuji to za dobré. Jednání USA vůči menším středoevropským státům je motivováno jinými pohnutkami než v případě jiných evropských mocností, což je dáno především historickou zkušeností. Proto si myslím, že americká přítomnost v regionu je důležitá. Zda a v jakém rozsahu dojde k oslabování zájmu USA o střední Evropu, bude velmi záležet nejen na Spojených státech, ale také na agendě, kterou budeme schopni ke společnému jednání předložit my.
