Časté opakování a procvičování učiva a používání názorných pomůcek. To jsou hlavní postupy, které vyžívají učitelé základních škol, když mají ve třídě také žáky s lehkým mentálním postižením. Vyplývá to z dílčího výzkumu Katedry speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě MU.
„Učitelé ve velké míře využívají hlavně moderní vyučovací metody, jako je činnostní učení, projektové vyučování a dramatická výchova. Ty totiž vyžadují aktivní spolupráci žáků s učitelem i mezi sebou navzájem,“ uvedla vedoucí výzkumu Miroslava Bartoňová. Až v 85 % případů používají pedagogové činnostní učení. Klasické alternativní metody jako Montessori systém nebo Waldorfská pedagogika respondenti využívají jen v malé míře.
Výzkumníci se zabývali tím, co ovlivňuje proces integrace žáků s lehkým mentálním postižením do běžných základních škol. Dotazníky vyplnili učitelé, kteří vzdělávají žáky v takzvaných inkluzivních třídách. Na závěr pak doporučili několik věcí, mimo jiné vypracování a ověření metodických materiálů a učebních pomůcek pro učitele nebo důsledné uplatňování nižšího počtu žáků v inkluzivní třídě.
I když se při inkluzi takto znevýhodněných žáků využívají běžné vyučovací metody a prostředky, musejí je učitelé přizpůsobit osobním možnostem a potřebám konkrétního dítěte. Efektivitu vzdělávání těchto žáků pak učitelé hodnotili nejlépe v tom, že pomáhá integrovaným žákům k získání základních dovedností pro život. Možnosti dalšího vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením, případně jejich uplatnění v profesním životě však viděli učitelé spíš jako nepříliš úspěšné.
Pozitivní vliv má vzdělávání podle většiny učitelů na začlenění postižených dětí do kolektivu. Ti jsou v naprosté většině případů přijímáni svými spolužáky kladně. Více než polovina oslovených učitelů také uvádí, že nemají problémy se vzájemnou komunikací a spolupracují.
Z průzkumu však vyplývá, že na druhém stupni základních škol není integrace žáků s lehkým mentálním postižením tak úspěšná. „Projevují se tam totiž osobnostní a vývojové zvláštnosti žáků, především puberta. A to jak u zdravých, tak i u postižených žáků,“ řekla Bartoňová. Navíc se mění i organizace vzdělávání.
Kdo učitelům pomáhá
Odborníci z katedry speciální pedagogiky také zjišťovali, s kým učitelé při práci v inkluzivní třídě spolupracují. Kromě kolegů na škole se v naprosté většině obracejí na speciální pedagogická centra a výchovné poradce. Téměř tři čtvrtiny z nich pak využívají ve třídě asistenta pedagoga.
Velmi důležitá je také spolupráce s rodiči. Z výzkumu tak vzešla i doporučení na jasné vymezení místa asistenta pedagoga a jeho kompetencí ve vzdělávacím procesu a posílení systému poradenských služeb na základních školách.
Z průzkumu také vyplývá, že více než šedesát procent učitelů vzdělávajících žáky s lehkým mentálním postižením v inkluzivní třídě nemá speciálněpedagogické vzdělání. Výraznější rozdíly v přístupu k žákům a jejich učení a k hodnocení efektivity jejich vzdělávání však mezi pedagogy se speciálním a bez speciálního vzdělání nejsou. „Přesto je potřeba zaměřit se na přípravu studentů i na další vzdělávání pedagogických pracovníků v této oblasti,“ zdůraznila Bartoňová.
