Přejít na hlavní obsah

V uplatňování práva životního prostředí Česko zaostává

Čeští právníci řeší tytéž potíže jako jejich kolegové v EU, ale podle Vojtěch Vomáčky jim chybí komplexnější pohled.

Vojtěch Vomáčka: V Česku to máme s aplikací unijního práva životního prostředí složité. Chybí nám návaznost.

„Je to jen taková rešerše, žádné mistrovské dílo,“ komentuje Vojtěch Vomáčka skromně svoji více než 350 stránek čítající disertaci. Taková rešerše je ovšem pro české právní prostředí velice cenná, což dokazuje i fakt, že za ni mladý právník v květnu získal univerzitní cenu na Dies academicus. Vomáčka totiž zmapoval nástroje prosazování unijního práva životního prostředí, což by mělo pomoct k tomu, že bude toto odvětví práva v Česku o něco lépe uplatňováno.

„Unijní právo životního prostředí je hodně mladá oblast, ale velice rozsáhlá a progresivní. My v Česku to s jeho aplikací máme o to složitější, že nám chybí návaznost. Přebrali jsme ho jako celek,“ naznačuje Vomáčka, proč se dal na mapování komplikovaného právního prostoru.

Čeští právníci sice řeší tytéž potíže jako jejich kolegové v jiných evropských zemích, jenže jim chybí komplexnější pohled. Pořád ještě dohánějí desetiletí odborných diskusí, které se za hranicemi vedly v době, kdy tuzemský socialistický režim nic podobného nepřipouštěl.

Jsou to přitom právě případy z oblasti práva životního prostředí, které se před Soudním dvorem Evropské unie řeší nejčastěji. To u Nejvyššího správního soudu, kde mladý právník pracuje jako asistent, dostává úkoly pestřejší. Daně, pobyty cizinců nebo prohřešky úřadů. Mimo jiné takovými záležitostmi se spolu se svými kolegy zabývá. Případy spojené s územním plánováním a ochranou životního prostředí tak tvoří jen malou část jeho pracovních úkolů.

Rozmanitost zaručuje, že se musí soudci i jejich asistenti učit pořád něco nového. Jakmile se u případu stanoví základní právní problém, začnou se snášet na argumenty na tu či onu stranu. „Proces rozhodování se může zvenčí zdát složitý a právně to tak skutečně je. Na druhou stranu to ale není nic jiného než, že se pořád dokola učíme číst a psát, jinými slovy analyzovat právní otázky,“ komentuje čerstvý absolvent doktorského studia, který uplatňuje jednoduchý recept. „Chce to nehrát si na boha a s pokorou a pracovitostí se dobrat k tomu, aby člověk porozuměl i věcem, které mu nejdřív přijdou nepochopitelné, a hledal vyvážené řešení.“

Případ Šumava
Dokumentovat se to dá i na tři roky starém případu, kdy Nejvyšší správní soud rozhodnul o zpřístupnění části Národního parku Šumava. Turisté zde do té doby měli vstup zakázán, protože by podle mínění správy parku jejich pohyb rušil chráněného tetřeva hlušce.

„Navrhovatel si tehdy vyžádal odborné podklady správy národního parku. V době, kdy se tetřev rozmnožoval, totiž v parku zároveň probíhala těžba dřeva napadeného kůrovcem, a ptákům to nijak nevadilo. Proto soud shledal tak velký zákaz vstupu jako neodůvodněný,“ vysvětluje Vomáčka.

Podobné střety zná i z celoevropského prostředí. Jako člen expertní komise pro Aarhuskou úmluvu, která upravuje účast veřejnosti při rozhodování ve věcech životního prostředí, o nich čas od času debatuje se zaměstnanci Evropské komise. Má tak možnost podílet se na tvorbě souvisejících předpisů.

Od nadcházejícího semestru se kromě toho znovu objeví i na právnické fakultě, kde úlohu studenta vymění za tu učitelskou. „Rozkročení mezi fakultou a soudem mě baví. Studenti jsou otevření, zapálení a dá se s nimi bojovat a diskutovat,“ líčí mladý právník, který se na fakultu vrací i proto, aby zase získal jiný úhel pohledu. Každodenní práce u soudu člověka přece jen deformuje, což může být v rozhodovacím procesu na škodu. Profesní deformaci se snaží Vomáčka předcházet třeba i čtením internetových diskusí. „Lidé od soudu by se neměli skrývat před normálním světem,“ říká.

Hlavní novinky