Andra Siibak je výzkumnicí v oboru mediálních studií na univerzitě v estonském Tartu, kde se zabývá návyky mladých lidí při používání internetu a sociálních sítí, jejich riziky a tématem soukromí. V poslední době ji nejvíce zajímá fenomén komunikace ve skrytých významech a koncept nechtěných čtenářů. Nejen o tom promluvila na konci listopadu jako hlavní řečnice na čtrnáctém ročníku mezinárodní konference Cyberspace na Masarykově univerzitě.
V posledních letech se věnujete tématu soukromí na sociálních sítích. Jaké jsou novinky?
Přišli jsme na rozšiřující se fenomén steganografie, tedy utajování komunikace na sociálních sítích. Funguje to tak, že mladí lidé často veřejně posílají zprávy, které jsou srozumitelné jen pro malý okruh přátel nebo vybraným jednotlivcům. Ostatní nejsou schopni význam zprávy správně interpretovat.
Příkladem může být mladá dívka, která se právě rozešla se svým přítelem. Je smutná a cítí potřebu svůj smutek vyjádřit na Facebooku. Je si ale vědoma toho, že má v přátelích svou matku, která by udělala scénu, kdyby zjistila, že se s ní něco děje. Rozhodne se tedy vložit na svou zeď videoklip z Youtube, o kterém ví, že jeho významu matka nebude rozumět, ale přátelé ano.
Jaké může mít taková rozdílná interpretace důsledky?
To záleží hlavně na tom, kdo takovou zprávu se skrytým významem posílá. Pokud je to smutná mladá dívka, nemusí to mít žádné zvláštní důsledky. Tento způsob komunikace, ale mohou používat třeba extrémisté a v takovém případě mohou důsledky být dalekosáhlejší.
Ve své práci hovoříte o představovaném a skutečném publiku. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Představované publikum je mentální koncept. Vždy, když dávám nějaký příspěvek na Facebook, tak si představuji, jaká skupina lidí ho bude komentovat nebo mu dá like. Tyhle představy ale vůbec nemusí odpovídat realitě. Uživatelé, kteří nakonec skutečně na příspěvek zareagují, mohou být úplně jiní. Ti totiž tvoří opravdové publikum. Nejsou to ale jen lidé, kteří nějak zareagují, jsou to i lidé, kteří příspěvek vidí. Ti ho mohou nějak využít v budoucnu.
S tím úzce souvisí váš koncept nechtěných čtenářů, či přímo čtenářů, kteří jsou pro nás noční můrou. Kdo je takový čtenář?
Jsou to lidé, které sice máme na sociální síti v přátelích, ale nejsou to naši skuteční přátelé. Jejich cílem je často jen sledovat dění a mít přehled o tom, co na sociální síti zveřejňujeme. Typicky to bývají třeba učitelé nebo zaměstnavatelé, u kterých nechceme, aby o těchto věcech měli přehled. Oni totiž většinou také vynášejí naše příspěvky mimo kontext sociální sítě, na které jsme je zveřejnili. Proto jsou pro nás noční můrou.
Existuje ideální chování na sociálních sítích, abychom takovým situacím předcházeli?
Ideální chování neexistuje, každý totiž sociální sítě využívá jinak. Provedli jsme třeba experiment se zcela neškodným příspěvkem – fotografií stop ve sněhu s komentářem „Kéž bych zase mohl cestovat.“ Následně jsme nechali různé zaměstnavatele tento příspěvek interpretovat. Jedna skupina by takového člověka ráda zaměstnala, protože díky cestování bude nejspíše mít lepší přehled o tom, jak svět funguje. Druhá skupina ale tolik nadšená nebyla a v zálibě v cestování viděla spíše problém. Tito zaměstnavatelé si jednoduše mysleli, že člověk, který rád cestuje, nebude mít dost času na práci. Tento experiment prokázal, že lidé rozumí vizuálním sdělením různě a rozdílně si je vykládají. Proto také nemůže existovat jeden ideální způsob chování na sociálních sítích.
Zabýváte se také rozdílným přístupem mladých lidí k soukromí na internetu v porovnání se starší generací. Z čeho tento rozdíl pramení?
Mladí lidé mají dnes zcela jinou představu o tom, co to soukromí vlastně je. Způsob, jakým o soukromí přemýšlejí, nekoresponduje s pohledem jejich rodičů. Typický příklad je žal. Mladí dnes jsou zvyklí dávat truchlivé posty na Facebook, když se někomu blízkému něco stane. Podobně se stalo běžným dělat si selfie během pohřbu, s rakví v pozadí. Vůbec jim nepřijde, že je to nezdvořilé nebo nepřístojné. Je to jednoduše jejich způsob truchlení, se kterým se světu klidně podělí.
Jak se podle vás situace změní, když generace dnešní mládeže dospěje do rodičovského věku?
Určitě se změní hodně. Dnešní starší generace nepoužívá počítače či další technologie v takové míře, protože s nimi nevyrůstala. To pro generaci dnešních mladých platit nebude. Jakmile budou jednoho dne rodiči, budou mít mnohem jasnější představu o tom, jak technologie fungují a co znamenají. Budou tak třeba vědět, jak své děti ohledně internetu vzdělávat.
Čemu se budete ve svém výzkumu dále věnovat?
Do roku 2018 budu pokračovat ve výzkumu soukromí na internetu. Další věcí, která mě láká a na kterou se chci zaměřit, je výzkum se studenty. Už dříve jsem dělala rozhovory s učiteli o tom, jak vnímají aktivitu studentů na sociálních sítích, nyní chci obdobné otázky položit studentům. Co si myslí o aktivitách učitelů na sociálních sítích a jak je vnímají.
