Přejít na hlavní obsah

Jak se žilo a bydlelo v raném středověku

Archeolog Peter Milo se zamýšlí nad povahou osídlení krajiny ve středověku a dnes.

Autor článku Peter Milo při archeologickém průzkumu.

Patří k odvěkému zájmu člověka hledat stopy minulosti a prožívat radost z nových objevů. Vytvořit archeologický příběh je však o něco složitější, než vyprávět dějiny tak, jak je zaznamenali dávní letopisci a kronikáři. Z písemných pramenů však můžeme poznat jen část lidské minulosti. Mnohem větší úsek dějin je zaznamenán v neživých pramenech archeologických. To platí i pro počátek éry středověku, nazývané také raný středověk.

Je to období po rozpadu Římské říše na konci 5. století, až do doby konstituování raně středověkých států na našem území, kolem roku 1000. Co se tu ale dělo během těch dlouhých 500 let, o kterých víme ve srovnání s obdobím následujícím tak málo?

Západní část střední Evropy osídlili během turbulentního období stěhování nádorů různé germánské kmeny, od Sasů na severu až po Bavorsko na jihu. Ty postupně podmaňovala a do konce 8. století integrovala Francká říše. Východní oblasti střední Evropy osídlili postupně slovanské kmeny. V 9. století se na našem území formuje Velká Morava a na přelomu 9./10. století se do Karpatské kotliny stahují Maďaři, kteří se postupně usazují vedle domácích skupin obyvatelstva.

Zatímco západní část střední Evropy měla na počátku středověku možnost využívat a rozvíjet dědictví rozvráceného antického světa, východní teritoria střední Evropy se materiálně a duchovně nacházely v pravěku. Odráželo se to především v rozvinutosti, resp. absenci jednotlivých světských či později i církevních institucí.

Jak se bydlelo?
V konzervativním světě obyvatel venkova bychom diferencovaný obraz neočekávali, i zde však můžeme sledovat podstatné rozdíly, například ve stavební kultuře. Nejdůležitějším stavebním elementem každého sídliště jsou objekty sloužící k bydlení. Při srovnání obytných staveb z východní a ze západní části střední Evropy zjistíme na první pohled množství rozdílů.

Hlavním rysem raně středověké stavební kultury v západní sídlištní oblasti je především budování nadzemních domů kolové konstrukce. Typickou formu obydlí představuje dlouhý dům, zastřešující společně obytné prostory jak pro lidi, tak pro domácí zvířata (tzv. Wohnstallhaus). Naproti tomu archeologický obraz venkovských sídlišť východní části střední Evropy je určován jednoprostorovými zahloubenými stavbami přibližně čtvercového půdorysu a srubové konstrukce - tzv. zemnicemi vybavenými kamny.

Tvar, velikost a konstrukce slovanského domu se během celého raného středověku nijak výrazně neměnily. Raně středověká obydlí zřejmě požadavkům jejich obyvatel plně vyhovovala.

Výhody, které plošně nevelký, zato ale snadno vyhřívatelný dům poskytuje, byly pro jeho obyvatele očividně důležitější, než výhoda většího obytného prostoru v domě, o který se však musíte dělit spolu s vaším dobytkem, tak jak to bylo v západních regionech střední Evropy. S jistotou můžeme potvrdit, že menší plocha domů nesouvisí s nedostatečnými stavitelskými schopnostmi jejich budovatele.

Často detailně dochované mosty, silnice a opevnění dokládají totiž u Slovanů vysokou zručnost při práci se dřevem a schopnost vyhotovit mnohem komplikovanější a nákladnější konstrukce, jako jsou domy.

Srovnání: V jakých podmínkách žijeme dnes
Snad nebude na škodu porovnat si reálie doby s podmínkami, v jakých žijeme dnes. Průměrná plocha slovanského domu činila kolem 10 až 12 metrů čtverečních. Plocha průměrného bytu v ČR je dnes přibližně 77 čtverečních. U domů je to ještě víc.

Mohli bychom si gratulovat. Náš životní standard se oproti ranému středověku minimálně sedminásobně zvýšil. A opravdu, i když mnozí nemusí souhlasit, žijeme si jako králové. Vždyť jedinou profánní stavbou z raného středověku, kterou můžeme přímo srovnávat s domy dneška, je knížecí palác z centrálního mojmírovského hradu v Mikulčicích.

Zda by ale s námi dávní Slované své domy měnily? Možná ani ne. Každá mince má totiž dvě strany. Postavit dům v raném středověku nezabralo víc než měsíc práce.

Za průměrný měsíční plat v ČR si dnes koupíme 0,8 čtverečních metrů bytové plochy. Za zmíněný vyšší životní standard proto musíme vynaložit stonásobně více energie než naši středověcí předkové. Pokud bychom jim tedy měli něco závidět, tak je to to, že nemuseli splácet žádnou hypotéku.

Když jednou budou archeologové zkoumat domy z počátku 21. století, často bude jediným objektem, který na dvoře za domem objeví, bazén. Stačí se přitom podívat dvě tři generace dozadu a zjistíme, že z hlediska vedlejších hospodářských staveb, se průměrná domácnost z druhé poloviny 20. století podobala více té středověké než té dnešní.

Nedílnou součástí každého venkovského sídliště ve středověku totiž byly objekty na skladování zemědělských produktů a objekty určené k ustájení domácích zvířat, které nám dokládají rozsah, jakož i způsob a druh agrární produkce.

Kam s jídlem?
Na základě archeologických nálezů víme, že v západní oblasti byly zásoby pro člověka a domácí zvířectvo skladovány v na povrchu zbudovaných šopách a senících, a v na kůlech nad zem zdvižených sýpkách.

Rozmanitost objektů na uskladňování agrárních produktů souvisí s jejich specializací. Zatímco vyvýšené, na kůlech situovaná sila, sloužila ke skladování obilí, využívaly se na povrchu zbudované objekty na uskladňování nevymláceného obilí a sena.

Ve východních oblastech střední Evropy se s doklady povrchového uskladňování agrárních produktů setkáváme jen zřídka. Potraviny, které nebyly určeny pro dlouhodobé skladování, se uchovávaly ve větších nádobách nebo dřevěných bednách, uložených na podlahách domů. Na dlouhodobější skladování potravin byly využívány speciální, pro tento účel vyhloubené jámy -  podzemní sýpky. Takový způsob skladování potravin, především obilí, byl vysoce účinný a v některých oblastech východní Evropy se udržel až do poloviny 20. století.

Doklady stájí se nám archeologickými metodami zatím zachytit nedaří a je otázkou, zda takové stavby vůbec existovaly. Stopy po ohradách objevené převážně v oblasti Karpatské kotliny totiž poukazují na chov koní a dobytka spíše v otevřeném než v uzavřeném prostoru. Celkový obraz sídlišť zde dotvářely ještě studny či volně situované potravinářské pece.

Hustota zalidnění
K zajímavým údajům se dostaneme při odhadech velikosti populace žijící ve venkovských sídlech. Průměrná velikost obce v ČR dnes podle Českého statistického úřadu činí 1635 obyvatel. V období raného středověku bychom u nás takové sídliště hledali marně. Takovým vysokým počtem obyvatel se tehdy mohla pochlubit jedině největší velkomoravská centra jako Mikulčice či Pohansko u Břeclavi.

Průměrnou agrární osadu většinou netvořilo více než pět až šest rodin a počet obyvatel nepřekročil 50. Na druhou stranu ale také musíme uvést, že na katastru jedné dnešní obce se v raném středověku vzhledem ke značné roztříštěnosti sídelní struktury mohlo nacházet i několik takových malých osad.

Z půdorysných plánů sídlišť a odlišného organizování zástavby můžeme vyvozovat rozdíly v sociálních a vlastnických vztazích nejen na jednotlivých lokalitách, ale i mezi západními a východními oblastmi centrální Evropy.

Samostatně hospodařící usedlosti v západoevropském prostředí jsou výsledkem prosazení systému soukromého vlastnictví na obhospodařované půdě. Hospodařily na ní rodiny svobodných rolníků, které mohly být posíleny o čeleď, nebo byly právně ve vlastnictví šlechty či církve.

Kolektivní charakter slovanských sídlišť je naproti tomu důkazem menší sociální diferenciace obyvatel. Sídliště zde byla strukturována na úrovni rodinných klanů a organizovaná spíše ve formě teritoriální opčiny, přičemž jednotlivci obdělávanou půdu právně nevlastnili. Držba a dědičnost statků či půdy se zde řídily jinými pravidly, přičemž strukturální přeměna vlastnických vztahů na feudálních základech započala na našem území až ve velkomoravském období a v některých dalších regionech až na prahu vrcholného středověku. V tomto období můžeme sledovat přeměnu osad na středověké vesnice, sestávající ze skupin samostatných usedlostí.

Kde domov můj?
V dnešní době si mnozí lidé kladou otázku, kde je jejich domov. Stěhujeme se za prací a bydliště měníme i několikrát za život. Šťastní jsou ti, co tak dělat nikdy nemuseli. Středověký člověk to měl jistě v mnohém složité, ale alespoň v tomto to měl jednodušší. Většinu svého života prožil člověk na jednom sídlišti, pracující na polích, pastvinách či lesích v blízkém okolí.

V období raného středověku žila ve venkovských sídlech absolutní většina tehdejšího obyvatelstva. Agrární sídliště můžeme označit za základní hospodářský a společenský pilíř tehdejší společnosti. Přesto se jim dlouhodobě nevěnovala pozornost jakou si zaslouží. Výzkum zaměřený na tuto populaci totiž nepřináší tolik senzačních nálezů, jako otevírání hrobek nebo výzkum paláců. Nicméně i takový výzkum může být nakonec oceněn.

Právě mně byla minulý rok byla udělena cena rektora Masarykovy univerzity za významný tvůrčí čin za publikaci Frühmittelalterliche Siedlungen in Mitteleuropa. Eine Vergleichende Strukturanalyse durch Archäologie und Geophysik. Předmětem mého výzkumu byla popisovaná raně středověká sídliště ve střední Evropě. Z archeologické perspektivy to zahrnuje výzkum domů, dvorů, forem sídlišť, hospodářské organizace a sociální struktury společnosti. Z pohledu geofyzikálního průzkumu mi šlo o vytvoření metodiky pro lokalizaci a interpretaci archeologických objektů sídlištního charakteru nedestruktivním a zároveň obecně aplikovatelným způsobem.

Autor působí na Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Hlavní novinky