Přejít na hlavní obsah
Mojmír Jeřábek v knihovně Filozofické fakulty MU.

Rakušané si vztah k Česku ještě hledají

Rozhovor s šéfem Českého centra ve Vídni Mojmírem Jeřábkem, absolventem Filozofické fakulty MU.

Němčina, kterou Mojmír Jeřábek vystudoval na Masarykově univerzitě, ho provází celý jeho život. Aktuálně je ředitelem Českého centra ve Vídni a lobbuje za to, aby si oba národy byly o něco blíž.

Němčina dnes většinou není prvním jazykem, který se děti ve škole učí. Jak jste si k ní našel cestu?
Že budu studovat jazyky, bylo celkem jasné už asi od třetí třídy. Mojí spádovou školou v Brně byla Antonínská, což tehdy byla asi první experimentální škola, kde se zkoušelo rozšířené vyučování moderních jazyků. Třída to byla výběrová a měli jsme skvělé učitele, hlavně na němčinu. Pak jsem se speciálně jazykům věnoval i na gymnáziu na Lerchově, a když jsem se rozhodoval, kam na vysokou školu, byla němčina jasná. Chtěl jsem k ní latinu, ale taková kombinace se tehdy neotvírala, tak jsem musel vzít docela nerad zavděk češtinou. Dnes se za to trochu stydím. Ukázalo se, že to byla neuvěřitelně šťastná volba.

Navíc jste se na germanistice potkal se svojí budoucí ženou.
Ano, byla moje spolužačka. Největší bonus tohoto studia byl semestrální pobyt v Německu. Tehdy to samozřejmě nemohlo být nic jiného než NDR, ale byl to Berlín a Humboldtova univerzita! Ona tehdy sice nestála za nic, protože výuka zahraničních studentů tam nikoho nezajímala, ale pobyt v berlínském kulturním a jazykovém prostředí byl prostě úžasný. Režim byl stejně odporný jako u nás, ale přesto tam byla skvělá divadla a kultura. Každý večer jsme se ženou byli někde jinde. Dodnes si pamatuju, že vstupenky na Berliner Ensemble stály studenty marku padesát. Když nad tím teď přemýšlím, byla to pro mě mimořádně formující zkušenost.

Pozice němčiny jako předmětu na školách se jen za vašeho života velice změnila. Jak jste to vnímal?
V době, kdy já jsem začal chodit na základní školu, tedy v první polovině 60. let, začala jakási kulturní obleva a trošku osvícenější přístup i k těmto věcem, takže vznikla potřeba učit se také jiné jazyky než jen ruštinu. Angličtina se tak nějak tolerovala, pro němčinu zase hrál aspekt existence NDR. V Brně jsem ale němčinu vnímal velmi intenzivně. Když jsem byl ještě malý kluk a dědeček s babičkou nechtěli, abych jim rozuměl, mluvili spolu německy. Vnímal jsem kolem sebe kulturu spojenou s předválečnou dobou a chodil po ulicích, kde domy odkazovaly na jiné časy a německý kulturní vliv.

Mojmír Jeřábek

Co po revoluci?
Tehdy nastal velký boom angličtiny. Němčiny jistě také, ale pak přišla velká rána, a to po našem vstupu do Evropské unie, kdy Německo a Rakousko uzavřely svůj pracovní trh pro občany nově přistupujících zemí. Byl to jenom populistický politický tah, ale mělo to za následek, že u nás studium němčiny výrazně upadlo a lidé se odklonili od němčiny, ale i od Evropské unie. Hlavně starší lidé, když totiž v referendu hlasovali pro vstup, dělali to kvůli svým dětem a vnukům, aby mohli pracovat v zahraničí. Tehdejší německé a rakouské rozhodnutí považuju za ohromnou chybu. Jsme obklopeni světem sta milionů německy mluvících lidí, ale většina Čechů už neumí ani správně přečíst německý text.

Do revoluce jste pracoval jako novinář, ale po ní jste se vrátil k němčině. Nejdřív jako kulturní atašé na českém velvyslanectví v Bonnu, pak jako vedoucí odboru zahraničních vztahů na brněnském magistrátu a teď jako ředitel Českého centra ve Vídni. Jak k tomu obratu došlo?
V roce 1996 se mě tehdejší předseda parlamentu Milan Uhde zeptal, jestli bych neměl zájem přesunout se do Bonnu, kde byl naším velvyslancem Jiří Gruša a někoho k sobě hledal. Na rok jsem se stal diplomatem, ale Jiří Gruša pak kandidoval do senátu, takže jsem hledal nové zaměstnání a přesunul jsem se na brněnské veletrhy. Byla to dost zajímavá doba, protože tehdy je přebírala německá firma Messe Düsseldorf. Vedoucím oddělení zahraničních vztahů na magistrátu jsem se stal v roce 2001. Původně jsem neměl moc představu, co tam lze dělat, ale ukázalo se, že je to skvělá příležitost něco budovat.

Právě na této pozici jste se výrazně podílel na formulaci Deklarace smíření a aktivitách směřujících k reflexi poválečných vztahů Čechů a Němců. Někteří lidé ale reflexi vnímali velice negativně. Jak se na to díváte?
Osobně to vidím pořád stejně jako v roce 1989. Podle mě se toto téma muselo otevřít, mělo se to udělat už dávno, ale je dobře, že se to stalo aspoň v roce 2015. Čtyřicet let se o tom v tuzemsku mluvit nesmělo, o tématu se diskutovalo jen mezi intelektuály v disentu a v zahraničí. Bylo nutné se k němu postavit čelem a většina Brňanů to podle mě dokázala skvěle. To, na co narážíte, jsou podle mě názory extremistů. Jinak se ale znovu potvrdilo, že v Brně byla vždy velmi tolerantní atmosféra.

Dnes blízkost Brna a Vídně využíváte i jako ředitel Českého centra. Je to vrchol vaší kariéry?
Do jisté míry. Je to úžasná práce s velkou samostatností a možností vymýšlet nové projekty. Hned když jsem do Českého centra nastoupil, věděl jsem, že s ním budu chtít pohnout po stránce obsahové i formální. Centrum se nachází přímo v srdci Vídně, máme tam nádhernou galerii, kde se dá dělat spousta akcí, ale zároveň je potřeba prostory zmodernizovat a rekonstruovat, byť nám nepatří a jsme v nájmu. Už se nám povedlo změnit fasádu a začít s dílčími vnitřními úpravami, takže každého do Herrengasse 17 srdečně zvu.

Ve Vídni dodnes žijí desítky tisíc potomků českých přistěhovalců. Máte to díky nim jednodušší? Mají Vídeňané k Česku vztah?
Mnozí ano, ale potenciál je ještě značný. Povědomí o kořenech v českých zemích mají, ale to nutně neznamená, že vztah u všech musí být pozitivní, spíš si ho hledají. Komunismus se na tom výrazně podepsal, severní hranicí pro ně dřív končil svět a oni se přirozeně chtěli orientovat na Západ. Věci se však dnes mění, například i to, jak Rakušané vnímají sami sebe. Nyní už bez diskuse považují vznik své samostatné republiky za správný krok a na rozpad Rakouska-Uherska už se nedívají s takovou nostalgií.

Hlavní novinky