Přejít na hlavní obsah

O foglarovských paralelách v univerzitním životě aneb Volba Velkého Vonta

Projev předsedy Akademického senátu MU Stanislava Balíka u příležitosti oslav 100. výročí založení Masarykovy univerzity.

Stanislav Balík

Vaše Magnificence, vážený pane rektore, Spectabiles, Honorabiles, vážené kolegyně a kolegové,

rok 2019 není jenom rokem stého výročí naší Alma mater. Kalendář je plný nejrůznějších takových stých výročí, které jsou svázány s naší, evropskou či světovou historií. Mohl bych zde jako politolog a historik hovořit o prvních měsících Československa, o rozpadu Kramářovy všenárodní koalice, o československé pozemkové reformě, o Versaillské mírové smlouvě, o vzniku Mussoliniho italského fašistického hnutí a řadě dalších událostí a hledat v nich paralely k našemu současnému uvažování o univerzitě, společnosti a naší vlasti. O tom, jaké okamžité i dlouhodobé důsledky má nerespektování principů správy svobodné společnosti, silové jednání či naopak vyžadování fikce naprosté jednoty.

To vše ale nechám protentokrát stranou. Zaměřím se na sté výročí události nepolitické, události zdánlivě malé, události pedagogické, jež svými důsledky ovlivnila možná i miliony lidí a která má skrytou velkou souvislost se světem univerzity, byť ji tak možná běžně nevnímáme. Někdy v roce 1919 se poprvé setkal jeden dvanáctiletý chlapec se skautským oddílem. Spolu se svým kamarádem špatně pochopili novinový inzerát a mysleli si, že se skauty budou moci zdarma cestovat do Anglie. Přišel pak ještě na několik schůzek, v mrazu prodával i losy Skautské loterie. Při tom si ale uhnal zápal plic a maminka mu skautování zakázala. Přesto se za nějakou dobu vrátil – a bez jakéhokoli přehánění změnil svět, alespoň ten český. Jmenoval se Jaroslav Foglar.

Co by studovaly Rychlé šípy

Pro odlehčení – občas si pohrávám s představou, co by se stalo, kdybychom porušili Foglarovo tabu a nechali hlavní hrdiny jeho příběhů opustit svět chlapectví a dospět. Dokázala by naše univerzita nabídnout dostatek studijních příležitostí Rychlým šípům a jejich soupeřům? Krátce po svém založení nejspíš ne, po sto letech již snad ano. Možná bychom dokázali přetáhnout Rychlonožku, kdysi zámečnického učně, ze strojírenského oboru na naši fakultu sportovních studií. Červenáček by snad zakotvil na výtvarné výchově na pedagogické fakultě, Jindra Hojer jejž zachránili v nemocnici poté, co se napil vody po konzumací třešní, by chtěl zachraňovat jako lékař životy ostatním; Jarka Metelka by se možná našel ve studiu bezpečnostních a strategických studií na fakultě sociálních studií. Spravedlivý Mirek Dušín by se jistě připravoval na dráhu soudce na právnické fakultě.

Možná by nás dnes trendy moderní doby dohnaly k tomu, abychom přijali ke studiu i členy nechvalně známého Bratrstva kočičí pracky. Štětináč se svými zálibami v krysách by si vybíral mezi biologií na přírodovědě a enviromentalistikou na FSS. Bohouše a Dlouhé Bidlo by si mezi sebou rozdělily ty fakulty, které berou i uchazeče s velmi nízkými percentily.

Ale zase na vážnější notu – s Rychlými šípy a dalšími foglarovskými hrdiny měla a má naše univerzita mnoho společného, a to přesto, že u nás nestudovali. Především jim i nám svědčí svoboda. A nejenom, že nám svědčí, ale nezbytně ji potřebujeme. Když se totiž k moci dostanou Černí jezdci, Bratrstvo kočičí pracky či Dabinelovci, nastávají zlé časy nejen pro Rychlé šípy a skauting, ale i pro univerzitu. Mohou přežívat někde v utajení, v ilegalitě, v pokřivení, nejde ale o plnohodnotný život, ale přinejlepším o živoření.

Volba nového Velkého Vonta

A podobnosti pokračují. Za dva měsíce bude naše Vontská rada – univerzitní senát – volit nového Velkého Vonta. Tak jako si tradice žádala, aby v čele vontské organizace stál někdo mladší, než byl stávající Velký Vont, i naše pravidla si žádají, aby nejpozději po osmi letech došlo ke střídání v čele univerzity; ne sice nutně za někoho mladšího, ale možná čerstvějšího. 1. dubna budeme volit – kdo z nás dnes ví, jestli to nebude volba mezi Losnou a Mažňákem? Koneckonců asi bychom nic nezkazili, kdybychom to naše volební zasedání zahájili variací pokřiku Vontské rady: „Buďme svorni! Modrá je barva naše!“

Pak jsou souvislosti ještě tajemnější. Kupříkladu – má nějakou souvislost mistr Jana Tleskače „tajemný Em“ s novým logem naší univerzity velkým písmenem „eM“?

Jak to dopadlo s Vonty, když v bezedném bahně stoky pod svatojakubským kostelem zmizel vinou starého Mažňáka symbol jejich hnutí, víme. Skončila jejich jednota, „tolik obdivovaná ostatními čtvrtěmi města, vyztužená různými zvyklostmi, obřady, dlouholetou tradicí i organizační výstavbou, sesula se v několika hodinách pod tlakem překotných událostí jako stavba z karet.“ Jednotlivé ulice se nechtěly podřizovat celku, být poslušné nějaké Vontské rady. Stínadelská výjimečnost, vyplývající právě z jednoty a společného postupu, byla pryč. Tomu jsme často blíže, než si myslíme. Kolikrát jsou naše ulice přesvědčeny, že tu hloupou Vontskou radu nepotřebují a že by jim samotným bylo lépe? Skončily by ale stejně jako v Záhadě hlavolamu, bez vážnosti a úcty.

Často stojíme i před lehčími formami tohoto pokušení uliční samostatnosti – to když odmítáme společný postup univerzity v oblastech, kde to dává smysl. Stejně tak nás ale drží pohromadě nejen respektování Vontské rady a Velkého Vonta, ale i řada zdánlivě archaických a nesmyslných obřadů, zvyklostí, tradic, jaké právě teď podstupujeme. Samozřejmě že ne každá Vontská rada má ideální složení a žádná nemá patent na rozum. Liší se od sebe i jednotliví Velcí Vontové – Schmidt, Zlatuška, Fiala, Bek. Ale dokud je máme, máme naději na silná a respektovaná Stínadla. Jistě, je často těžké hledat složitě dohodu a kompromis v procesech akademické samosprávy a v celku univerzity. Ale jinou cestu nemáme.

Stínadelské události při volbě nového Velkého Vonta v sobě nesou ještě jedno silné podobenství, zajímavé pro nás. Katastrofa nenastala v důsledku samotného hlasování, jemuž předcházela nebývalá nejednota. Došlo k ní v momentu ingerence vnějšího světa vedeného nekalými a zištnými úmysly. Nevidíme v tom jasný vzkaz a jasné varování pro nás dnes?

Zlepšovat svět

A konečně, alespoň z mého pohledu největší podobnost. S Jaroslavem Foglarem, od jehož úmrtí minulý týden uplynulo dvacet let, sdílíme touhu po lepším světě, který je možný. Ten u něj totiž není symbolizovaný jen létajícím kolem, ale především krásnými mezilidskými vztahy, ušlechtilými lidskými charaktery, skutečným lidstvím. I naším posláním je zlepšovat svět; překonávat dobré lepším; neusilovat o chamtivý zisk nebo marnou slávu, ale skrze rozšiřování rozsahu lidského vědění zušlechťovat přítomnost a budoucnost lidského rodu. A také bychom měli předávat našim studentům a utvrzovat sami v sobě foglarovské vědomí, že odpovědnost za každý náš čin je naším údělem.

A co si tedy v těchto souvislostech můžeme přát do dalšího století? Abychom měli také krásné a vznešené sny, jako Jaroslav Foglar. Ale také abychom dokázali stejně neúnavně pracovat, jako on, abychom uměli pracovat na tom, abychom se našim snům alespoň trošku přiblížili. Můžeme se přitom inspirovat jeho vytrvalostí – vždyť kolik vychovatelských neúspěchů zažil, kolik odstrkování mocnými si prožil, nezlomilo ho to a neodradilo od běžné, všední, každodenní práce. Stůjme jako on s hlavou v oblacích, ale s nohama pevně na zemi. Budeme-li to dělat, nepromarníme přítomnost naší univerzity, která nám je svěřena. A nepromarníme-li přítomnost, neztratíme naději na dobrou budoucnost.

I když se to moc neví, i Rychlé šípy mluvili latinsky. Mohu tedy zakončit přáním, jemuž akademická obec rozumí a rozuměli by i oni: Vivat universitas nostra per multos annos!