Při příležitosti slavnostní inaugurace nového rektora se očekává, že bývalý rektor pronese řeč, v níž podá zprávu o rozvoji univerzity v období jeho úřadování. Patří to ke zvyklostem, jež je dobré zachovávat. Zároveň však není toto zadání bez rizik, neboť řečník může podlehnout potřebě sebechvalného či sebeobhajujícího vypočítávání úspěchů či nepříliš posluchačsky atraktivního historického vyprávění o věcech, jež se budoucnosti týkají jen nepřímo.
A tak jsem měl v posledních týdnech dost důvodů k přemýšlení o tom, jak se úkolu zhostit. Přiznávám, že být vlastním historikem bych opravdu být nechtěl, to je smutná role. A chválit sám své vlastní dílo by bylo směšné. Snad jsem nakonec našel – alespoň pro sebe – a snad i pro Vás, přijatelné východisko.
Nebudu na tomto místě vypočítávat svůj podíl na úspěších univerzity, ani nebudu resumovat to, co je beztak lépe zachyceno ve výročních zprávách za uplynulé roky. Pokusím se v proudu událostí posledních osmi let zdůraznit to, co je opravdu důležité i pro budoucnost. Soustředím se na problémy, které zaměstnávaly nejen mne, ale patrně již mé předchůdce v úřadu a také budou s velkou pravděpodobností čekat i na mého nástupce. Chci se soustředit právě na to, co se univerzitě během mého vedení podařilo jen zčásti, na to, kde jsme společně ještě úplně neuspěli – což je jen pozitivní formulace toho, že jsme při řešení některých problémů zatím selhali a nenašli správný recept.
Odvrat od kvantity ke kvalitě
Začít musím ovšem připomenutím té nejdůležitější proměny univerzity, ke které došlo během mého mandátu, byť je dostatečně známá. Je jí odvrat od kvantitativního rozvoje, nejnápadněji patrného v růstu počtu studentů, který různou dynamikou probíhal od 90. let 20. století až do roku 2011, kdy jsem se stal rektorem. Tehdy jsme měli 43 tisíc studentů, dnes jich máme jen něco přes 30.000 a lze očekávat, že tento počet v následujících několika letech ještě mírně klesne. Během osmi let se naše pozornost výrazně přeorientovala od okouzlení růstem k otázkám kvality studia a kvality vědy.
K této proměně nepochybně výrazně přispěly vnější faktory – změna demografické situace, dlouhá stagnace financování veřejných vysokých škol po ekonomické krizi, změna mechanismu financování na straně státu a v neposlední řadě krize a následná destrukce systému hodnocení vědy, kterému se říká „kafemlejnek“. Významnou roli v této proměně ale hrály také vnitřní faktory na straně univerzity, rostoucí reflexe rizik rychlé masifikace.
Již Petr Fiala si jako rektor se svým týmem od počátku svého mandátu dobře uvědomoval tato ohrožení a nastolil v univerzitní politice otázku kvality studia, její evaluace a mechanismů péče o kvalitu. Také hodnocení Evropskou univerzitní asociací dokonce již v roce 2004 upozorňovalo na absenci dostatečných nástrojů péče o kvalitu. Teprve po roce 2011 se však začalo dařit korigovat, z hlediska mezinárodních standardů nepřijatelně vysoký, počet studentů připadajících na jednoho učitele a teprve po novelizaci vysokoškolského zákona v roce 2016 se univerzitě podařilo plošně zavést standardní systém zajišťování kvality studia.
Mohli jsme být rychlejší
Prosazení univerzitní politiky poklesu počtu studentů bylo v prvních letech mého mandátu provázeno odporem části vedení fakult, a dokonce excesy při nedodržování dohodnutých limitů počtu přijímaných studentů. Přechod od univerzitního mentálního nastavení vyjádřeného tezí „více studentů znamená více peněz“ k poznání, že „méně studentů je lépe“ byl poměrně konfliktní a pomalý.
Průběh této změny je vlastně prvním zastavením mého dnešního bilancování, poskytuje totiž spoustu materiálu pro zkoumání stavu našeho společného univerzitního ducha. Ve srovnání s mnoha jinými českými univerzitami jsme samozřejmě postupovali zaviděníhodně rychle a efektivně, neboť mnohé školy ještě rostly na počtech studentů v době, kdy stát už žádné nárůsty finančně nepodporoval.
Při pohledu zevnitř však dobře vidíme, že jsme mohli postupovat rychleji, že jsme ztratili spoustu času a promrhali spoustu sil. Poklesy počtu studentů mohly být ještě rychlejší, aniž by to mělo negativní finanční důsledky pro rozpočet, neboť jsme nevyužili zdaleka možností, které v minulosti nabízela rozpočtová pravidla ministerstva školství. Mohli jsme tehdy za stejné peníze lépe vzdělávat menší počet studentů. Místo toho jsme jich vzdělávali více a o to hůře.
Informační deficit a sobectví
Příčiny té pomalosti jsou v zásadě dvojí – je to informační deficit a sobectví. Informační deficit souvisí s velikostí a současně s extrémní – alespoň v mezinárodním srovnání – decentralizací rozhodování nejen na naší, ale českých univerzitách obecně. Rozhodování o počtech přijímaných studentů je svěřeno ze zákona fakultám a podílí se na něm v realitě další stovky aktérů na úrovni jednotlivých studijních programů. A informace o tom, jak se v čase vyvíjejí finanční stimuly a sankce na straně ministerstva školství, se univerzitou šíří obtížně, míra profesionalizace fungování univerzity na různých stupních řízení se zlepšuje jen zvolna. A akademické sobectví se projevilo tehdy, když děkani některých fakult prosazovali zvýšení počtu přijímaných studentů či o něm rozhodli bez dohody s ostatními na univerzitě i tehdy, když dobře věděli, že univerzitě jako celku to žádný prospěch nepřinese. Jen se snažili posílit rozpočet vlastní fakulty na úkor fakult ostatních – v konečném účtování šlo dokonce o hru se sumou zápornou, neboť univerzita ztratila, neboť jako celek nevyužila možnosti zkvalitnit studium naplno.
Byli jsme prostě pomalí, už dnes jsme mohli mít jen 25 tisíc studentů, což je trochu magické číslo označující hranici, nad kterou se daří univerzitám umísťovat v první světové stovce jen zcela výjimečně. Nemá asi teď valného smyslu zkoumat, kdo z nás, zodpovědných akademických hodnostářů, za to může a v jaké míře. Důležité je ale to, aby se univerzita v budoucnu takové pomalosti zbavila. Blíží se demografický nárůst, ekonomický pokles, nové hodnocení vědy – bude třeba znovu reagovat na proměny vnějšího rámce. Snad najdeme sílu k větší rychlosti, neboť i pro univerzity platí heslo „adapt or die“, samozřejmě ne doslova, protože univerzity téměř nikdy nezanikají, ale snadno vypadávají ze soutěže o světovou elitu a upadají do bezvýznamnosti.
A ještě jeden postřeh jsem si ze sporů o pokles počtu studentů odnesl – část aktérů tíhne k víře, že se dějiny opakují. Že jednou vyzkoušené recepty budou platit i v budoucnu, přestože se podmínky mění. Že stát, který jednou univerzitám „proplatil“ nárůsty v první dekádě nového tisíciletí to udělá znovu v druhém desetiletí. Jenže to se nestalo a nic takového není na dohled. Buďme raději kritičtí k mýtu o věčném návratu.
Feudální personalistika
A buďme k takovému recyklačnímu mýtu kritičtí i v personálních otázkách. Mé druhé zastavení na rektorské dráze se vztahuje ke sporům o obsazování akademických funkcí. Jsem přesvědčen, že zbytečně pomalá reakce univerzity na aktuální výzvy souvisí také s feudálním, takřka „doživotním“ pojetím akademických úřadů, jež se v některých částech univerzity stalo akceptovaným modelem. Považuji za důležité, že se mi podařilo prosadit zavedení funkčních období alespoň na pozicích, které rektor jmenuje přímo – tedy u ředitelů vysokoškolských ústavů.
Jsem přesvědčen, že nikdo, opravdu nikdo, by neměl sedět na stejné akademické šéfovské židli déle než deset let. Je to tak na vedoucích pozicích všude kolem nás a má to tak být i na univerzitě, pokud nemáme ztrácet v soutěži o kvalitu. A mám na mysli jak funkce jmenované na základě výběrového řízení, tak volené. Recyklace rektorů na některých univerzitách či akademiků na nižších pozicích i na univerzitě naší není znakem síly, ale projevem slabosti instituce. Jsem rád, že na velké části univerzity se stala otevřená výběrová řízení a personální obměna standardem, zbývá nám však ještě hodně úsilí, abychom v realitě naplnili požadavky kvalitní akademické personalistiky.
Vysokoškolský ústav jako perspektivní jednotka
Třetí zastavení chci věnovat výzkumu na univerzitě. Nechci teď doširoka otevírat řadu otázek a problémů financování a administrace projektů nebo otázek personální politiky v této oblasti. Chci se soustředit na to, co je jádrem rektorské zodpovědnosti za tuto sféru, a tou je institucionální zakotvení výzkumu v institucionální struktuře univerzity. Z dnešního hlediska je jasné, že klíčovým prvkem výzkumného profilu a nositelem významné části výzkumného výkonu naší univerzity se stal vysokoškolský ústav CEITEC. Byl jsem u přípravy tohoto projektu jako prorektor, u jeho investiční fáze a reálného fungování jako rektor. Jsem přesvědčen, a současné spory na sesterské Univerzitě Palackého mě v tom utvrzují, že námi zvolené institucionální řešení je správné. Je správné, že jsme zřídili toto pracoviště v režimu samostatného vysokoškolského ústavu, že jsme nezřídili novou fakultu, ani jsme nepodlehli tlaku na podřízení CEITECu fakultám.
Z řady důvodů hovořících pro toto řešení chci zdůraznit následující – vysokoškolský ústav, bez extenzivní akademické samosprávy a s flexibilnějším modelem řízení, je adekvátním institucionálním rámcem pro špičkový výzkum na mezinárodní úrovni, s vysokou mobilitou zaměstnanců a s dynamickým a složitým vnějším rámcem financování. A navíc – je to při současné, těžko předvídatelné vědní politice našeho státu řešení pro celou univerzitu bezpečnější – představme si, že by došlo k zásadnímu obratu vědní politiky směrem k aplikovanému výzkumu a my museli rychle restrukturalizovat CEITEC a to v institucionálním režimu fakulty, nikoliv ústavu. Současné olomoucké přestřelky by jistě bledly před tím ohňostrojem!
Ale vše se také ještě nepodařilo. Při rekodifikaci univerzitní legislativy po novelizaci vysokoškolského zákona se mi nepodařilo odstranit jedno nešťastné ustanovení statutu naší univerzity, které podle mého přesvědčení citelně omezuje její budoucí rozvoj. V rámci hledání shody při schvalování zůstal ve Statutu článek, který povoluje provozovat studijní programy jen fakultám, byť zákon je vůči vysokoškolským ústavům velkorysejší.
Na CEITECu jsou tak nadále fakticky vedeni doktorští studenti, kteří jsou formálně studenty fakult. Nejen, že je to model, ve kterém je oddělena formální a faktická zodpovědnost, ale je to model, který odrazuje od úvah o flexibilnějším členění pracovišť i jinde na univerzitě. Zakládat rovnou novou fakultu je z pohledu leckterého pracoviště skoro zbytečné, administrativně a politicky s ohledem na složení univerzitního Senátu prostě velmi komplikované. Vysokoškolské ústavy by jako institucionální forma mohly dobře sloužit rozvoji nových pracovišť a nových směrů výuky nebo bádání. Náš Statut ale tuto flexibilní cestu uzavírá a ochraňuje privilegia fakult, které už na univerzitě jsou. Je to podle mého přesvědčení jen další „feudální přežitek“, který univerzitu zpomaluje. Přesto, že již rektor Schmidt snil před více jak dvaceti lety o univerzitě „ústavů“.
Více rychlosti a méně akademického sobectví
Chtěl jsem se dnes, v den rektorského zúčtování, s Vámi podělit o své zkušenosti na těchto třech kritických a sebekritických zastaveních, místo abych chronologicky vypočítával své skutečné či domnělé úspěchy. Nechtěl jsem tím otevírat staré spory či rány, chtěl jsem Vaši pozornost upřít do budoucna k problémům, které při střídání rektorů nemizí, nýbrž naopak znovu volají po vyřešení. Nejde o věci, které lze zvládnout lusknutím prstů během jednoho funkčního období, jsou to problémy, které vyžadují dlouhou a otevřenou debatu mířící posléze ke konsensu. A pak spoustu práce.
Jinak se během mého rektorského mandátu na naší univerzitě vlastně nic zvláštního nestalo. Studentů ubývalo, internacionalizace postupovala, platy rostly, citovanost a počet článků v prvním kvartilu stoupaly, stavěli jsme velkolepě v kampusu i na filozofické fakultě, přeli se o nový vizuální styl i slavili sté výročí, budovali hrdou a sebevědomou instituci a také se rozloučili s některými milovanými učiteli. Učili jsme, učili jsme se, bádali jsme - snad vcelku radostně. Všem bych nám společně přál jen trochu více rychlosti a méně akademického sobectví.
A mému nástupci, rektoru a příteli Martinu Barešovi, přeji mnoho sil a energie, které si vyžádá péče o další směřování univerzity, a také mu přeji mnoho štěstí v osobním a rodinném životě. Děkuji také všem univerzitním kolegům, přátelům a spolupracovníkům za lásku a loajalitu, jíž věnují univerzitě, a za každý příspěvek k tomu, abychom jako univerzita byli společně o něco lepší.
Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit!
