Nedostatek lékařů je v České republice s větším (kampaň Děkujeme, odcházíme) či menším důrazem diskutován již několik let. Jedná se o komplikovanou záležitost, vyžadující komplexní řešení, na kterém by měl panovat celospolečenský konsensus, a to za účasti více resortů. Je však nutno podotknout, že problém nedostatku lékařů v Česku je spíše relativní záležitostí.
Například ve srovnání s centrální Afrikou je u nás lékařů jistě velmi mnoho, avšak ve srovnání se patnácti státy, které stály u začátku EU, jich zase tolik není. Navíc je třeba odečíst ty kolegy, kteří se neživí výkonem lékařského povolání, ale spíše podnikáním, politikou, golfem a podobně.
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že ten relativně malý počet lékařů pracujících spousty hodin přes čas je i dnes schopen zajistit českým pacientům nesmírně kvalitní a velmi dostupnou zdravotní péči, navzdory veškerému úsilí těch, kteří na našem zatím ještě kvalitním zdravotnictví více či méně parazitují.
Chceme-li však rigidně dodržet legislativu Evropské unie a současně nemít v nemocnicích unavené lékaře pracující mnoho hodin přes čas (mnohdy pod pláštíkem několika pracovních smluv či dohod o provedení práce), bylo by nutné systém českého zdravotnictví ve velmi krátké době posílit o několik tisíc lékařů.
Rigorózní dodržování stávajícího zákoníku práce by nepochybně s okamžitým účinkem zhoršilo dostupnost zdravotní péče u nás, ale i přes to by byla stále lepší než například ve Velké Británii. Významné navýšení studentů Lékařské fakulty MU s cílem doplnit chybějící lékaře však za stávajících podmínek není možné. Na každého medika studujícího v českém jazyce naše fakulta doplácí několik desítek tisíc korun ročně. Tyto chybějící peníze však musíme získat jinde než z rozpočtu univerzity a děje se tak zejména od samoplátců studujících v angličtině.
Příčiny tohoto stavu lze spatřovat jak na úrovni výše dotací ministerstva školství za studenta, tak na úrovni vlastní alma mater, a to v oblasti přerozdělování zdrojů k fakultám, jejichž absolventi sice nejsou na trhu práce tolik žádaní jako absolventi lékařské fakulty, ale v rámci určité komplexnosti univerzity jsou tyto fakulty či pracoviště potřebné. V neposlední řadě klesá chuť lékařů v klinické praxi podílet se na výuce, protože platy učitelů jsou nižší než platy lékařů s odpovídající délkou praxe v nemocnicích.
Přese všechno výše uvedené nelze na zlepšování nynějšího stavu rezignovat a vedení lékařské fakulty si je velmi dobře vědomo platnosti poučky, že „education is the best medicine“. Z tohoto důvodu jsme se své části problému, a to optimalizaci výuky na fakultě, v posledních letech velmi intenzivně věnovali, i za podpory úspěšného OPVK projektu Optimed.
Je však věcí priorit občanů, voličů, zda chtějí mít v ordinacích a nemocnicích erudované lékaře, od kterých budou právem vyžadovat kvalitní péči, ale které budou muset také nějak motivovat k tomu, aby od nás neodcházeli jinam. Anebo systém ještě nějakou dobu pojede na téměř vybité etické baterky části obětavě pracujících lékařů a pak se situace bude nezadržitelně zhoršovat.
Nezoufejme si však, ani národy centrální Afriky s minimem lékařů dnes nevymírají a časem se třeba ukáže, že onen u nás hojně diskutovaný nedostatek lékařů je jen nátlakovou akcí nezodpovědné bílé mafie.
Autor je proděkan Lékařské fakulty MU pro výuku v klinických oborech.
