Přejít na hlavní obsah
Ve škole, kam chodí něco mezi 200 a 250 dětmi všech věkových kategorií, se Jana Kašparová stará o ty, kteří časem asi zamíří na vysokou školu.

Doktorandka učí za kanadským polárním kruhem

Jana Kašparová se vydala učit děti původních obyvatel na daleký kanadský sever.

Že má vědec k předmětu svého výzkumu často dost úzký vztah, nikoho nepřekvapí. Doktorandka Jana Kašparová takový vztah ale dost posunula. Její filologická disertace měla být o memoárech afroamerických sportovců, ale nakonec se i díky výjezdu na konferenci dostala na pracovní pobyt do Kanady, kde dnes ve vesnici za polárním kruhem spravuje na škole e-learning a zapojuje se do života původních obyvatel.

Žít v místech, kde sníh mizí až v květnu, ale už na konci září padá nový, není jednoduché. Jana se pro ně prý ale hned na začátku nadchla. „Miluju zimu, tak si dodnes pamatuju, jak jsem před dvěma lety přilétala. Letěli jsme nad pustou zasněženou krajinou, kde byla občas znát jen zamrzlá jezera. Padal soumrak a z jedné strany už byla vidět polární záře,“ vytahuje z paměti vzpomínku, která by kdekoho vyděsila, ji prý ale ohromně uklidňovala.

Místo, kam přilétala, se jmenuje Inuvik a nachází se v kanadských Severozápadních teritoriích v Beaufortově deltě řeky Mackenzie. Nemířila ale přímo tam. Po zamrzlé řece se vydala ještě víc na sever do vesnice Tuktoyaktuk, do komunity původních obyvatel, která čítá asi 900 lidí. Dostala se tam úplnou náhodou bez jakéhokoliv plánu.

„V červnu 2016 jsem letěla do Kanady na konferenci a už tehdy jsem měla Working Holiday vízum. Chtěla jsem poznat Kanadu víc a trochu cestovat. Chvíli jsem měla přechodnou práci v Torontu, ale pak se mi zastesklo po učení, tak jsem přes weby neziskovek hledala nějaké místo,“ vysvětluje Jana, která se v Kanadě nemohla stát klasickou učitelkou, protože neměla tamější vzdělání, takže proto cesta neziskovek.

V podstatě hned našla inzerát na pozici takzvaného e-learning monitora „na kanadském severu“, aniž by se do hloubky zajímala o to, kde přesně by pracovala. Prošla celodenním pohovorem a po víkendovém rozmýšlení ji její budoucí zaměstnavatel kontaktoval, že ji přijímá.

Teprve pak se dívala, kam přesně jede a vlastně až při dvoudenní cestě na místo jí došlo, jak daleko a jak odříznutá od okolního světa oblast je. Ve škole, kam chodí něco mezi 200 a 250 dětmi všech věkových kategorií od předškoláků po středoškoláky, se stará o ty, kteří časem asi zamíří na vysokou školu.

„V místní komunitě je to něco výjimečného, většina lidí v ní žije dlouhodobě a příliš ji neopouští. Znám i případ klučiny, který se z vesnice poprvé podíval do nejbližšího města až ve svých 15 letech, jen díky školnímu výletu. V rámci e-learningu se proto vybraným studentům nabízí předměty, které jsou vyžadovány pro přijetí na vysokou školu,“ popisuje Jana, která se stará o studenty i o technickou stránku elearningového systému, jehož prostřednictvím se výuka streamuje z centrály v Inuviku do řady podobných lokalit.

Jinak ale pomáhá, s čím je potřeba. Hlavní úkol školy v tak specifickém území je totiž to, aby se v ní děti cítily bezpečně. Ne každý rodič děti do školy ochotně posílá a ne každé dítě se do ní zvládá dostat, jak je potřeba. Někdy zasáhne počasí, ale na docházce se projevuje také řada sociálních problémů, ve většině případů spojených s alkoholismem.

Další příčinou může být i to, jakou roli tady hrálo vzdělávání ještě v nedávné minulosti. „Od konce 19. století až do 90. let století 20. fungovaly v Kanadě takzvané rezidenční školy, jejichž prostřednictvím se vláda snažila přimět původní obyvatele k západnímu způsobu života. Úředníci rodinám děti odebírali asi v pěti letech a posílali je do těchto škol, odkud se vracely třeba až po 13 letech, nebo také vůbec. Strukturu rodin to nevratně narušilo a s následky se vyrovnávají doteď,“ nastiňuje Jana.

Na několik týdnů je teď doma v Česku, protože čeká na nové vízum. Má tak čas přemýšlet nad tím, kam posune téma svojí disertace.